Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na mezinárodní vztahy.
První částečně mezinárodní vztahy se začaly formovat už v rámci bývalé česko-slovenské federace. A to v kladném i negativním smyslu. Vytvoření společných mistrovství ČSSR a častá mezirepubliková utkání ČSR – SSR byly předzvěstí skutečných mezinárodních aktivit, které přišly až se vznikem první mezinárodní nohejbalové asociace IFTA roku 1987. Jako obrovský kámen úrazu se ukázala mezinárodní pravidla, resp. souboje o jejich sjednocení. Tento problém se už od počátku ukázal jako fatální téma, které nejenže postupem času ovládlo většinu mezinárodních jednání orgánů IFTA, ale nakonec způsobilo rozkol v mezinárodním hnutí, který v roce 2010 skončil odchodem některých zemí z IFTA a vytvořením nových federací EFTA a UNIF.
První spory už začaly doutnat na domácí půdě, a to po změně společenských poměrů tzv. sametovou revolucí v roce 1989. Jednotné sportovní vedení ve střešní organizaci Československý svaz tělesné výchovy a sportu (ČSTV) ukončilo činnost a přecházelo na novou organizaci (Český svaz tělesné výchovy). V této divoké době se i v ČSSR (ČSFR) vytvářely různé tlaky na další směrování nohejbalu. Část dosavadních funkcionářů republikového svazu byla označena za komunistické exponenty a byla jim vyslovena nedůvěra. Olej do ohně přilévaly různé zájmy dvou táborů na československé scéně. Jedni chtěli za každou cenu ubránit tuzemská pravidla, druzí naopak toužili po mezinárodních stycích a soutěžích a neměli problém s přizpůsobením se mezinárodním pravidlům.
„Na posledním kongresu IFTA se odsouhlasilo, že se bude hrát na dva dopady. Češi se mezinárodním pravidlům doma nechtěli přizpůsobit, na rozdíl od Slováků. Na české půdě proběhlo nějaké jednání, kde někteří by doma ligu na dva dopady hrát chtěli, většina ale nechtěla. Já sám jsem byl přesvědčen, že hra na dva dopady je ve většině parametrů lepší, než na tři. Český postoj pro mě proto byl zbytečně zpátečnický. Tak jsem navrhl, že doma založíme novou nohejbalovou asociaci ČFTA, kde se bude hrát pouze podle mezinárodních pravidel. A že budeme usilovat o členství v IFTA a reprezentaci na mezinárodních soutěžích. Když jsme požádali ČSTV o uznání a o rozdělení prostředků na podporu mezi ČNS a novou asociaci, ČSTV se to nelíbilo. Argumentovali hlavně, že se nejedná o dva rozdílné sporty, ale pořád ten samý. Podle očekávání z ČNS nám bylo řečeno, že jako iniciátoři nové asociace jsme podmínečně vyloučeni do doby, než naši aktivitu ukončíme. Tak jsme vše ukončili,“ popsal průkopnické a pro někoho kontraverzní počínání VLASTIMIL STEHLÍK (*1954), činovník ČNS a mezinárodních federací IFTA a UNIF.
V roce 1990 proto oddíly Svazu nohejbalu ČSTV ustavily dva nové řídící subjekty nohejbalu – Český nohejbalový svaz a Slovenskou fotbaltenisovou asociaci. Obě organizace pak vytvořily Československou fotbaltenisovou-nohejbalovou federaci a převzaly nástupnictví dřívějších nohejbalových autorit v ČSSR.
Zatímco první mezinárodní herní styky ve formě přátelských utkání (zejména s nohejbalisty z NDR) zajišťovaly územní články ČNS nebo přímo oddíly, po založení IFTA bylo třeba mezinárodní agendu zastřešit republikovou sekcí. Zejména poté, co ČSSR (ČSFR) vstoupila do struktury IFTA. O mezinárodní problematiku, včetně vysílání zástupců ČSSR (ČSFR) na jednání orgánů IFTA, se začaly starat orgány IFTA. Stejně tak nominovaly zástupce ČSSR (ČSFR) do orgánů IFTA a rozhodovaly o vysílání reprezentantů na mezinárodní soutěže.
ČSSR (ČSFR), poté ČR, odvedla na poli mezinárodního rozvoje v IFTA (FIFTA) velké množství práce. Obsadila i několik významných funkcí, včetně nejvyšší – v letech 1997-99 byl prezidentem IFTA Vladimír Mašát. Bohužel však provozní a rozvojová témata postupně ustupovala před věčnými spory o mezinárodní pravidla a věcné sporty u řady činovníků přešly do osobní roviny. V začátcích v IFTA nepomohl ani rozdílný postoj české a slovenské strany.
S navazováním mezinárodních vztahů má bohaté zkušenosti PAVEL CHARYPAR (*1949), bývalý člen VV ČNS a dlouholetý činovník na Českobudějovicku.
Pane Charypare, s navazováním „mezi-něco“ vztahů už jste začal jako mladý funkcionář v 60. letech…
To se v Budějovicích řešila hlavně pravidla. U nás se od 20. let hrálo jinak, na vysokou síť, jiné čáry, jinak podání, jiné počítání a další rozdíly. Naše pravidla se hrála do roku 1969. Nahráli jsme je na 8 mm film a vzali do Prahy na jednání. Všude jinde už ale hráli na pražská pravidla, proto jsme věděli, že se musíme přizpůsobit. Začal jsem organizovat meziměstská utkání Budějovic s jinými městy. Na už pražská, později celostátní pravidla, se v roce 1971 odehrálo meziměstské utkání České Budějovice – Plzeň a za 14 dní odveta u nich. Na třech hřištích se hrálo na 25 zápasů. Pak jsme hráli doma se Strakonicemi a nakonec jsme doma hráli s Prahou. Na odvetu v Praze ale už nedošlo.
Meziměsto už bylo za vámi. Pak přišly na řadu mezirepublikové záležitosti.
Nohejbal v té době spadal do tzv. druhé kategorie sportů v rámci ČSTV. Nejvýše byly profesionální sporty, pak první kategorie. Bylo to děleno hlavně podle členské základny. Když v roce 1971 byl založen český svaz a v roce 1974 slovenský, chtěli jsme založit i celostátní. Jezdil jsem jednat do Bratislavy za Igorem Rosenbergem, předsedou slovenského svazu. Byla to ale jednání spíše osobní, než oficiální. Když Vašek Kovanda a další uznali, že je třeba co nejdříve dát společný federální svaz dohromady, Rosenberk říkal, že musíme mít požehnání od Himla, což byl politik a šéf ÚV ČSTV. Náš sekretář Míla Kříž, který s ním seděl v baráku, mu posílal dvě naše žádosti, ale bez odpovědi. Já pak poslal další dopis a zase nic.
Jak to bylo s pověstnou schůzkou s tehdejším komunistickým vládcem sportu Antonínem Himlem?
Když jsem jednou přijel do Brna na konferenci jihomoravského svazu, po jednání mi Jarda Hanák řekl, že vedle zasedá ÚV ČSTV a že tam je i Himl. Tak jsem Jardovi řekl, ať domluví schůzku. Domluvil a Himl mě přijal. Řekl jsem mu, že jsme mu třikrát posílali žádost a nic. Vyslechl mě a za dva dny volal Míla Kříž, že jsem prý mluvil s Himlem. A najednou všechno šlo rychle. Když se pak ustavoval federální svaz, byl tam i Himlův tajemník. Přiznal se mi, že mu jeho šéf předtím nařídil, aby dopisy od svazů z druhé kategorie házel do spodního šuplíku. Po naší schůzce mu ale vynadal. A tak došlo na federální svaz.
Federální svaz začal organizovat společné republikové soutěže. Které?
Nejlepší české a slovenské kluby se začaly utkávat na mistrovstvích ČSSR dvojic, trojic nebo družstev. Ze Slovenska se organizace ujaly hlavně Košice a postupně začaly vytlačovat západoslovenský nohejbal.
V roce 1987 byla založena asociace IFTA, ale bez Československa. Zorganizoval jste ale první mezinárodní turnaj na českém území.
V tomto roce za mnou přišel Míla Kříž, že mu z IFTA ze Švýcarska poslali mezinárodní pravidla nohejbalu. Franta Bártek jako šéf našeho svazu a zároveň funkcionář ÚV SSM s tím nechtěl mít nic společného, protože to zavánělo Západem. Kříž to hodil na mě. Tak jsem napsal prezidentu IFTA Rothenfluhovi, že zajistím v Budějovicích halu, tam můžeme pozvat Švýcary, Maďary a další, aby předvedli svou hru. Pravidlová komise by pak vše zhodnotila a řekla co dál. Cílem bylo sjednotit pravidla. On souhlasil a slíbil, že přijede a vezme sebou jednu švýcarskou dvojku. Zajistil jsem hlavní městskou halu, vytiskl plakáty a vše připravil. Psal se rok 1988. Rok předtím už se Rothenfluh přijel podívat na mistrovství republiky do Dobříše. Najednou mi došel dopis z Mnichova od Octaviana Popescu, že zastupuje nohejbal v Bavorsku a že by měl zájem o účast. Dalším byl Wolfgang Pieper z Osnabrücku. Jakmile jsem ale přijel do Prahy na výbor a popsal turnaj, moc se jim to nelíbilo. Pořád měli problém se stykem se Západem. Míla Kříž mi sehnal 5000 korun, další dal OV ČSTV. Turnaj se tak mohl odehrát, hrály tam budějovické sestavy a jedna švýcarská. Najednou do haly přijeli Kovanda s Bártkem a za chvíli si odvezli Popesca do Prahy. Já ještě se zbytkem jsme zakončili turnaj posezením na Hluboké. Druhý den jsem přijel do Prahy a tam s Popescem řešili pravidla. Pražáci si to vzali mezi sebe a už mě nepotřebovali.
Roku 1990 jste se podívali na turnaj do Švýcarska. Co to bylo za akci?
Do 10 dní od turnaje jsem od Rothenfluha dostal protokol z turnaje a domluvili jsme se, že uděláme ve Švýcarsku turnaj. V roce 1989 ale byla revoluce a o rok později nás Švýcaři oficiálně pozvali na turnaj do Meiringenu. Národní tým jsme vedli s Vláďou Mašátem, jako hráči jeli Slováci plus Včala a Vocel. Hrály se singly, dvojky i trojky, byli tam kromě domácích i Italové, Jugoslávci, Maďaři. Po turnaji jsme seděli v nádherné horské restauraci. A pak vlakem domů. Pak jsem si zlomil nohu a v roce 1991 probíhalo mistrovství republiky v Kroměříži. Tam mi zrušili mojí Politicko-výchovnou komisi, kterou mi kdysi dal na hlavu Láďa Kratochvíl. Tím moje mezinárodní působení skončilo. Ještě párkrát poté jsme se potkali s Rothenfluhem na mistrovství světa v ČR.
Vaše mezinárodní aktivity vyvrcholily pokusem o propojení nohejbalu s asijským sepaktakraw. Jak to dopadlo?
Sehnal jsem si adresu na sepaktakraw v Malajsii. To ještě nebyly žádné počítače. Psal jsem jim, že bychom s nimi chtěli konfrontovat naše styly hry. Odepsali mi, abych se nezlobil, že ale v tom nic podnikat nebudou. Že je to hodně velká vzdálenost a že ani o žádnou konfrontaci nestojí.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Aby svaz nadále plnil svou úlohu. Aby byl sám vůči základně iniciativní a nespoléhal na to, že někdo za něj něco vymyslí nebo udělá.
