(Bojanovice) Nohejbal, to nejsou jen svazové soutěže. Pro udržení základny jsou důležité i ty další, které jsou pořádány především pro radost a pospolitost, ale zdravou soutěživost si stále zachovávají. Nová publikace Osadní toulky, pojednávající o nohejbalu na trampských osadách, si pro svůj křest nemohla vybrat vhodnější místo. Svůj symbolický vstup do života absolvovala v rámci 32. ročníku Vltavsko-kocábské trampské ligy, který se letos konal na kocábské osadě Dashwood pod Bojanovicemi.
V minulosti se různé trampské ligy hrály ve více povodích, řada z nich už v předválečné době, ale čas postupně jednu po druhé odesílal do historie. Naopak se začala jedna nová rodit. Psal se rok 1983, kdy ještě osadní jak volejbalové, tak i nohejbalové turnaje, prožívaly šťastné období a v hlavě jednoho z členů střední generace z osady Utah prvotní myšlenka nabývala jasnějších kontur. Proč by ne, vždyť Utah patří k nejstarším osadám vůbec (vznik roku 1921), volejbal se zde hrál od nepaměti a nohejbalem si volejbalisté krátili čekání na obědvající kamarády už údajně od 30. let minulého století.
„Na Utahu se moc nohejbal nehrál, spíše volejbal. Jednou šerif Fliegel pozval dva volejbalové mančafty ze severu a byla to hrozná hra. Tak jsem kriticky říkal, že bude příště lepší pozvat některou z okolních osad, třeba Kansas nebo Louisianu a bude to lepší. Hlavou mi problesklo motto „poznat ty, které neznáme a uvidět ty, které jsme dlouho neviděli.“ Zrovna v té době měla Ztracenka výroční potlach a tam jsme se začali o novém projektu soutěže bavit. Na další rok jsem připravil pravidla pro soutěž, která kombinovala volejbal a nohejbal. Pravidla se časem měnila, ale pořád je to kombinace těchto dvou sportů. V roce 1984 se hrál první ročník, na každé z osad, které se soutěže zúčastnily, se hrálo jednou ročně. Pak už se to nezvládalo, tak se to zkracovalo, až je z toho dnes jednodenní akce,“ přibližuje zrod soutěže její duchovní otec STANISLAV KLEPÁČEK.
Prvním kmotrem křtěné publikace se stal bývalý úspěšný ligový hráč, reprezentační trenér a funkcionář, JIŘÍ SUCHÝ st. z osady Askalona. U Vltavsko-kocábské trampské ligy byl od jejího začátku. „Trampská liga začala jako setkání osad. Vždy dvě osady se střetnou na jedné z nich, hrálo se o víkendu. Pak se udělalo finále. Vždycky to byla kombinace nohejbalu a volejbalu. Jeden čas tam byly nějaké dohady, jak to počítat, pak se to vyřešilo. Sčítají se pořadí za oba sporty. Když mají stejně bodů, jeden rok je výhoda nohejbal, druhý zase volejbal. Nohejbal se hraje dvojka, trojka a dvojka. Zpočátku bylo nadšení účastníků obrovské, bylo to výborné, pak to začalo trošku skomírat. Některá osada třeba neměla hráče pro jeden z obou sportů, tak se spojovaly dvě osady, nebo to odřekly. Dnes z toho zůstala jedna jednodenní akce, kde se všichni sejdou. Je to hlavně setkání osad, každý rok se vidíme, pozdravíme, popřejeme si. To je to hezké,“ řekl.
Druhý z kmotrů publikace zastupoval o generaci mladší osadníky a jeho jméno bylo neméně zvučné. „Bylo mi patnáct, naskočil jsem do osmého ročníku trampské ligy. Tehdy byla trampská liga masovější, spousta lidí dnes odpadlo. Hrálo se celý duben a květen, pak finále. Teď už se sejdeme bohužel jen na jediný den a odehraje se to najednou. Vnímám to, že kvantita šla dolů. Ale alespoň, že to funguje a lidi se sejdou a pobaví se. Po sportovní stránce se to nedá srovnávat s velkými turnaji volejbalu nebo nohejbalu. Trampská liga je ale něco jiného, jsou to lidé, co mají na osadě chatu a jdou si to zahrát. Ve volejbalu tady ligoví hráči nejsou, v nohejbalu spíše ti bývalí ligoví. Každopádně je to fajn soutěž. Jak jsem již řekl při křestu knihy, je strašně důležité, aby to chytlo i mladé lidi. Aby si přečetli, jak to fungovalo a funguje na osadách,“ zmínil VILÉM UNGERMANN, jinak osadník z vltavských Proudů.
