(Chabařovice) Reprezentační ranař JAN VANKE zase dokázal, že nemyslí jen na sebe, ale že dokáže radost z nohejbalu rozdávat i ostatním. Jeho práce s mladými adepty na školách nemohla ujít pozornosti svazového vedení, které jej nominovalo do role lektora na letním mezinárodním nohejbalovém kempu v Chabařovicích. A jak se zdá, dlouhovlasý mladík z Karlových Varů se této role zhostil dobře. Z průběhu kempu si odnesl prakticky jen pozitivní zážitky. Tak to má být.
Honzo, kdo tě oslovil s nabídkou činnosti lektora na mezinárodním kempu mládeže a žen a co jsi od této nabídky očekával?
Oslovil mě prezident ČNS Kamil Kleník, zavolal mi, zda bych se nechtěl účastnit tohoto kempu jako jeden z lektorů. Jelikož se mládeži věnuji ve Varech, ani chvíli jsem neváhal a nabídku přijal. Byla to pro mě další výzva, jak pomoci v rozvoji nohejbalu mládeže nejen v klubových barvách, ale i na mezinárodní scéně. Očekával jsem velký zájem ze strany zahraničních účastníků, což se potvrdilo a byl jsem tomu rád.
V čem konkrétně spočívala tvá lektorská činnost?
Již na začátku soustředění jsme si stanovili společně s Ríšou Makarou, Jirkou Šmejkalem, Kamilem Kleníkem a dalšími lektory, kdo jakou bude mít skupinu. Kritéria byla výkonostní a jazyková. Konkrétně jsme neměli stanoveno, co která skupina bude přesně nacvičovat. Každý trenér má svoje specifické metody, jak vést tréninkovou jednotku. Já dostal přidělenou skupinu číslo jedna, která se skládala většinou ze zahraničních účastníků. Začátek tréninkové jednotky byl vždy společný strečink, který jsme vedli s Ríšou Makarou a postupně se aktivně zapojovali i vedoucí a trenéři z jednotlivých klubů. Každá moje konkrétní tréninková jednotka byla rozložena do několika fází, od nácviku herních situací, modelové hry, procvičování techniky útočných úderů, až po samotné hraní. Kde jsem se snažil co nejvíce odstraňovat špatné návyky jednotlivých hráčů. Nejvíce jsem se však věnoval útočné fázi, jelikož ta je mi vlastní.
Výuku jsi vedl pouze v anglickém jazyce, nebo kombinovaně s češtinou?
Výuku jsem vedl, jak v angličtině, tak v češtině. V mé skupině byli sice všichni zahraniční hráči, ale aby byl počet stejný ve všech skupinách, museli jsme je doplnit i žáky z Čech. Takže to probíhalo následovně. Když jsem vysvětloval něco v anglickém jazyce, všichni hráči z naší krajiny na mě zírali a netušili, co vykládám. Bohužel ne všichni zahraniční hráči ovládají anglický jazyk, tudíž jim to museli vedoucí výprav překládat do jejich mateřského jazyka. No a když bylo vše podstatné přeloženo zahraničním účastníkům, vše jsem musel vysvětlit znovu i česky. Postupem času jsem zjišťoval, že nejjednoduší je předvést, co po nich konkrétně vyžaduji a komunikace byla vyřešena. Takže názorná ukázka byla vždy nejlepší prostředek k odbourání jazykových bariér.
Z jakých zemí se rekrutovali tvoji svěřenci a jaká byla jejich výkonnostní úroveň?
Měl jsem ve své skupině zahraniční účastníky ze tří zemí, Maďarska, Švýcarska a Slovenska. I když kvůli jazykové bariéře si slovenskou skupinu obstarával spíše Richard Makara (úsměv). Většina ze zahraničních účastníků byla na přelomu žákovských a juniorských let, takže byli starší než většina našich žáků. Byli s nimi zcela srovnatelní, jen fyzickou vyspělostí a věkem převyšovali ostaní účastntíky kempu maďarští junioři, kteří dokázali získat zlatou medaili v trojicích na posledním mistrovství světa juniorů.
Utkvěl ti některý z tvých svěřenců v paměti, jako velký talent nohejbalu?
Určitě ano, byl jsem příjemně překvapen hrou některých mladých hráčů. Jde vidět, že jsou kluby, kde se mládeži věnují a dělají to výborně. Nerad bych někoho opomenul, ale nejvýrazněji mi na paměti utkvěli hráči, jako syn slavného otce Michal Bertko ze Slovenska, Tomáš Jarolím ze Stratova, Petr Pivnička z Horažďovic a mnozí další. Bohužel jsem příliš neviděl ostatní skupiny, tudíž nemohu posuzovat jejich výkonnost a kvality.
Přítomným juniorkám prý tvé schopnosti imponovaly. Čemu se přiučily ty?
Nemyslím si, že by přítomným juniorkám mé schopnosti nějak imponovaly. Jejich tréninku se věnoval výhradně reprezentační trenér Jirka Šmejkal. Jeho tréninkové metody jsou velice zábavné a všechny holky to jistě moc bavilo. Na mnoha z nich jsem viděl za ten týden veliký pokrok, takže se domnívám, že kemp byl pro všechny holky velikým herním přínosem. Sám jsem moc nehrál, vyjma exhibičního zápasu v singlu, který jsem si zahrál proti vicemistru Evropy ze Švýcarska, Jean Filipovi. Takže pokud se ode mě mohli něco přiučit, tak to, jak dělat pořádný strečink. Co se týče protažení, kloubní pohyblivosti a flexibility účastníků ze zahraničí, a to jak mládeže, tak žen, je vidět, že jsou zcela zanedbaní. Na zahraniční trenéry jsem apeloval, aby se více věnovali protahování, protože u nich je to alfa a omega zvýšení kvality. Mají mnoho technických hráčů, dobrých polařů a nahrávačů, ale protaženého blokaře a smečaře žádného. Tak zkrácené nohejbalisty(ky), jako byli ti ze Švýcarska, jsem snad nikdy neviděl.
Co si do nohejbalové praxe odnáší účastník kempu po jeho absolvování?
Každý z účastníků kempu si odnáší něco jiného. Někdo dobrý zážitek ze hry, někdo zážitek z toho, že mohl své síly změřit i se zahraničními účastníky. Pochopení techniky úderů, jednotlivých herních variant, zjištění účelu proč a jak se ve hře dělá, jaký to má smysl. Nový motiv a impuls pro to, aby se nohejbalu dále věnoval a snažil se o to být lepší. Protože nebylo účelem jen děti naučit kopat do balonu, ale vysvětlit jim, proč do něj kopat. Ukázat jim jednak pozitivní stránku hry, ale i negativa ve formě fyzické přípravy, která je u většiny mladých velice nepopulární. Velký přínos měl kemp i pro jednotlivé trenéry, kteří se účastnili odborných seminářů, které postupně vedli Vladimír Mašát, Vlastimil Stehlík a hlavně bývalý exreprezentační trenér a nynější předseda volejbalové asociace Zdeněk Haník, který krásně vysvětlil a objasnil příbuznost nohejbalu s volejbalem. V jeho podání byla veliká odbornost a profesionalita srozumitelná i laikovi.
Co pro tebe bylo na kempu nejnáročnější? Bylo na kempu něco, co se vyloženě nepovedlo? A nějaká pikatnost z jeho průběhu?
Nejnáročnější bylo vedení samotného tréninku. Kdo někdy pracoval s dětmi, ví o čem mluvím. Člověk neustále něco vysvětluje a často se i opakuje, tudíž je potřeba se opevnit trpělivostí. Nemůžu si však stěžovat na nějakou nekázeň nebo snad průšvihy ze strany žáků. Všichni podávali maximální výkony a byla vidět veliká snaha ode všech. Jak to tak bývá, vždy se něco nepovede, ale výjimka potvrzuji pravidlo. Tenhle kemp byl prostě vydařený po všech stránkách. Organizační stránka, kterou zajišťoval především Vlastimil Pabián se všemi Chabařovickými, byla prostě užasná. Když vyvstal nějaký problém, byl během několika sekund vyřešen a jejich péče, jak o účastníky kempu, tak o lektory byla skvělá. Pochopitelně, co člověk nikdy neovlivní, je počasí, které bylo zcela ideální, takže i z pomocí vyšší moci se kemp vydařil na výbornou. Pro děti byla velkým zážitkem přítomnost Vladimíra Šmicera, který přijal pozvání a dokonce si zahrál společně s juniorkama a mladými nadějemi. Pomohl nám také s ukončením kempu a předal ceny zahraničním hostům a jednotlivcům, kteří prokázali nejlepší dovednosti v průběhu kempu, nebo byli něčím vyjimeční.
Na kempu v roli lektora působil i tvůj ligový a reprezentační sok Richard Makara. Byly jeho výukové metody podobné těm tvým, nebo ti něčím novým rozšířil obzor?
Ano, Richard stejně jako já přijal nabídku být lektorem na kempu mládeže. Na to, že je můj sok, jsem v průběhu kempu ani nepomyslel. Jsme velcí kamarádi a byl jsem moc rád, že tam byl právě on. I když se spolu setkáváme na kolbišti, je to už jiná generace. Člověk se od něj může hodně naučit. Určitě jsem sledoval, jak pracoval s mládeží on. Bylo vidět, že s dětmi má jako učitel zkušenosti a umí vše perfektně vysvětlit a zapojit do tréninku všechny děti ze své skupiny. Tím, že jsme oba hodně sportovně založeni, je naše tréninková filozofie podobná. Už při jeho ročním účinkování v Karlových Varech jsme si v přípravě na zápas nebo trénink rozuměli, proto např. vedení strečinku je od obou velice podobné.
Máš po kempu dobrý pocit z toho, že český nohejbal zase něčím přispěl do rozvoje mezinárodního hnutí?
Rozhodně. Akce toho typu by měly být podporovány jak z řad veřejnosti, tak samotného národního či nadnárodního nohejbalového hnutí. Bylo příjemné sledovat konfrontaci jednotlivých herních stylů zahraničních účastníků. Mohli si na vlastní kůži zkusit, jak tvrdé a prospěšné jsou tréninky u nás. Doufám, že do příštích let bude takových kempů přibývat a bude se jich účastnit ještě více zemí. Pro rozvoj nohejbalu je základním stavebním kamenem mládež, kterou je potřeba podporovat, a to jak na mezinárodní, tak na národní úrovni. Pokud je možnost zorganizovat takový kemp, jen to kvituji.
Kromě samotné výuky bylo cílem chabařovického kempu i rozvinout takovou tu méně formální komunikaci se zástupci zahraničních národních asociací. Splnil kemp i tento účel?
Nemyslím si, že tato otázka byla položena té správné osobě. Na tuhle otázku by lépe odpověděl prezident ČNS a EFTA Kamil Kleník, který vedl jednání se zahraničními zástupci. Já se do těchto věcí příliš neangažoval a spíše jsem se věnoval samotnému trénování.
