(Praha) Když před čtyřmi roky reprezentační trenér JIŘÍ ŠMEJKAL přebíral disciplinárními prohřešky dlouhodobě sužovaný tým, ve své koncepci uvedl cíl v podobě úspěchu na konci svého cyklu. Ke své smůle Šmejkal převzal otěže ve velmi problematické době. V roce 2004 totiž na světový trůn, když navzdory rčení podruhé vstoupili do prostějovské říčky Hloučely, usedli hráči největšího českého rivala. K tomu zmíněné disciplinární prohřešky stále ještě k reprezentaci patřily, jako Romeo k Julii. Aby toho nebylo málo, své trumfy v podobě návratu tzv. jednodopadových pravidel vynesla mezinárodní nohejbalová federace FIFTA. Pro Šmejkala to znamenalo jediné, vsadit na fyzicky disponované typy a to znamenalo razantní generační obměnu.
Autoritářský Šmejkal v duchu hesla o dvou kohoutech na jednom smetišti nesáhl pro obsazení asistentského postu k některému z předchozích hlavních trenérů národního týmu, ale vybral si svého oddílového parťáka Ladislava Sehnala, jehož loajalita a oddanost nohejbalu je nezpochybnitelná. První krutá lekce přišla záhy. Na evropský šampionát do rumunské Oradey v roce 2005 odjížděl Šmejkal ještě s optimismem. Naplno byl však konfrontován se všemi uvedenými ovlivňujícími faktory, včetně další noční barové výpravy. Zlatý hoch Bubniak sice ještě v singlu zavelel ke zteči, ale obě kolektivní disciplíny byli Slováci lepší. Jasně se ukazovalo, že zejména pětatřicetiletí hráči jako Bláha či Miksan, ale i další o něco mladší dosavadní opory Dvořák a Tirpák v jednodopadové hře sahají na dno rezervoáru svých fyzických sil. Mladíci Plachý a Holub ale znamenají předzvěst obměny sestavy.
Rok 2006 znamenal další Šmejkalovy výrazné zásahy do sestavy na základě evidentně potřebné generační obměny. Do kádru přichází Kop a Řehák, jako žolíka si trenér vezme velezkušeného Ungermanna. Poprvé se počet udělovaných titulů mění ze tří na čtyři díky (staro)nové disciplíně křížových dvojic. I tentokrát na Česko čeká jediný titul, a to právě z této disciplíny. Slováci však ovládají obě tradiční disciplíny a přidávají další rok nohejbalové vlády. Trenčínský světový šampionát v roce 2007 je třetí Šmejkalovou zastávkou a ani zde se nedaří prorazit slovenskou nadvládu. Nepomůže ani příchod dalších mladíků Vankeho a Doubravy, tedy smečařů, kteří dokázali Slováky v průběhu roku zdolat.
Šmejkal zažíval v této době zlé časy. Výsledky nebyly sice tak tragické, ale trvající čtyři roky slovenské nadvlády vnesly pochybnosti o Šmejkalových metodách nejen do duší jeho stabilních kritiků. Olej do ohně však přilévala nešťastná, možná až alibisticky vyznívající jeho prohlášení před šampionáty. Byť jím prezentovaná jako vyjádření reálného stavu v jednodopadové hře, kde výběry některých zemí (Rumunsko, Francie, Maďarsko) už nepředstavovaly ovce jdoucí na porážku. V konzervativním prostředí českého nohejbalového hnutí, uspokojeného předchozími dobrými výsledky na dvoudopadových šampionátech, bylo na problém zaděláno. Kritici vyčítali Šmejkalovi i minimum odborné teoretické přípravy hráčů.
Tak jako se měnil reprezentační kolektiv hráčský, měnil se i trenér Šmejkal. Jestliže v letech 2005-06 byla jeho trenérská štace plná obav z aktivnějších zásahů do hry i a příliš agresivního vystupování v oddechových časech, v letech následujících v tomto ohledu došlo k posunu. Šmejkal však dokázal ještě další důležitější věci. S pomocí Komise reprezentace ČNS se dokázal vypořádat s tím, co jeho předchůdci nedokázali. S alkoholovými výpravami a dalšími disciplinárními prohřešky. Hlavně však dokázal vštípit do hlav hráčů, že právě oni sami mají mít největší zájem na dodržení kázně. Tím se český tým konečně dokázal dostat na úroveň svého úhlavního rivala ze Slovenska, který je profesionálním přístupem svých hráčů pověstný již nejméně poslední dekádu. Šmejkal vahou své osobnosti dokázal i další, pro něj možná nejdůležitější věc. Získat si u hráčů autoritu. V takové atmosféře je pak výkon trenérského řemesla mnohem jednodušší.
Loňský světový šampionát mnohokrát Šmejkal zmiňoval jako vyvrcholení snah jím vedeného týmu, který prošel generační obměnou. Z porážek bývají viněni především trenéři a Šmejkal to již znal docela dobře. K tomu nepříznivá bilance z předchozích dvou v Česku pořádaných mistrovství světa nevěštila dobré vyhlídky. Tentokrát to ale vyšlo náramně a Šmejkal slovo dodržel. Dvě zlaté medaile z obou deblových disciplín, stříbro po urputném finálovém boji se Slováky (navíc ovlivněném odstoupením Vankeho pro zranění) a bronz z jednotlivců znamenaly, že Česká republika se vrátila na světový trůn. A nejen to. Prolomila prokletí předchozích na domácí půdě pořádaných šampionátů. A pokořila i s přispěním ostatních účastníků Slováky, kteří poprvé v historii nejenže nehráli finále nejstarší nohejbalové disciplíny, ale v celkovém hodnocení je předstihlo nejen Česko, ale i Rumunsko.
Ještě jeden důležitý prvek se u české reprezentace pozitivně změnil. K profesionalitě sportu nepochybně patří i korektní mediální prezentace aktérů. Možná mnozí vzpomenou na tristní mediální vystoupení některých českých hráčů na světovém šampionátu v roce 2000. Přísnější kritéria tehdy paradoxně snesl ten, který na šampionátu nakonec nestartoval, a to Ungermann. Konfrontace s dnešním vystupováním reprezentantů, a to nejen na mezinárodních akcích, ale i na těch tuzemských, dává jasnou odpověď, co se v této oblasti změnilo.
