V minulém úvodním článku, věnujícímu se plánované reorganizaci ligových mužských soutěží na rok 2019, jsme se dotkli semináře ligových družstev, který se touto problematikou zabýval a také výstupy, které přinesl. V dnešním článku se pojďme podívat na hlavní obrysy návrhu, který byl předkládán KTR ČNS.
Žádný návrh není ideální a má své silné a slabé stránky. Tak je tomu i v případě tohoto návrhu. Na rozdíl od kompilátu z návrhů STK a KTR, který na semináři vzešel, ale alespoň v některých oblastech situaci řeší.
Hrací systém soutěží by neměl být neměnný, ale měl by s jistou pružností reagovat na potřeby a zájmy hnutí. Slovem jistou mám na mysli to, aby se hrací systém neměnil až příliš často. Hrací systém bude jiný, pokud budeme požadovat téměř jedinou úroveň herní, ekonomickou a zázemí. Bude jiný, pokud budeme požadovat rozdílné úrovně. Bude jiný, pokud bude tlak na účast ve vyšších soutěžích. Bude jiný, pokud hlavním kritériem bude ekonomická náročnost. Těch bude jiný může být plno.
Jedním z prioritních faktů, z kterého jsme vycházeli při tvorbě našeho komisního návrhu, byl ten, že část hnutí budoucnost nohejbalu vidí (viz i závěry z dotazníkového šetření) v mírném posunu jednotlivých úrovní (rekreačně-masová, výkonnostní, částečně vrcholová) směrem nahoru. Tudíž má zájem přiblížit nohejbal plnohodnotným sportům.
Nyní koncept tvorby pro jednotlivé dlouhodobé soutěže mužů. Jednorázové soutěže a dlouhodobé soutěže žen a mládeže zatím ponechme stranou polemiky, byť jejich návaznosti při tvorbě mužských soutěží nelze opomíjet.
Obecně je z hlediska utkání dlouhodobé soutěže nohejbal strukturovaným míčovým sportem, ať podle členění kolektivní-individuální (jednotlivci, dvojice, trojice), tak podle skladby (zápas, set). Je tedy někde na polovině cesty mezi volejbalem a tenisem. Protože na rozdíl od volejbalistů tenisté u jeho vzniku nestáli, nohejbalová metodika je blíže té volejbalové, a také sami nohejbalisté jej vidí jako především kolektivní sport, preferujeme spíše volejbalové pojetí.
Nejprve nahlédněme do spodních parter soutěžní pyramidy mužských soutěží, protože každá stavba začíná základy. Pomineme-li okresní soutěže, začněme od krajské úrovně. Tedy od úrovně, která za poslední dekádu prošla zřejmě největší proměnou, ale bohužel negativní. V řadě krajů se soutěž nehraje, případně hraje, ale jako nesvazová. V řadě dalších krajů volí různé ústupky, aby vůbec soutěž byla naplněna. Krajské soutěže nabízí velmi různorodý mix kvality a kvantity. A není tajemstvím, že některé oddíly se této soutěži vyhýbají a buď raději hrají okresní soutěž (je-li zřízena), nebo ve spojením s hráči jiných oddílů sestaví družstvo pro ligovou soutěž.
Druhou problematickou soutěží je 2. liga. Její pozice v soutěžní pyramidě je nezpochybnitelná a od roku 1998 plní roli třetí nejvyšší soutěže. Jako přechodová soutěž trpí neduhy, které takto charakterizované soutěže provází. Největším neduhem je pochopitelně klesající zájem o účast v ní, vyjádřený odmítáním družstev s právem účasti (sestupující, kvalifikující, nepřihlášení se do dalšího ročníku). Obě soutěže (2. liga, krajské přebory) tak jsou velkým problémem k řešení a právě tyto soutěže by měly být řešeny, nikoli však na úkor soutěží dalších, které se takovými problémy nepotýkají.
Náš návrh řeší problematiku propojením krajských přeborů a současné 2. ligy. Vytváří tzv. divizní uspořádání. O něco tak snižuje úroveň současné 2. ligy (ale je to „až“ třetí nejvyšší soutěž), naopak povyšuje krajské přebory na ligovou úroveň. Uspokojuje tak poptávku po určitém oddělení výkonnostní a (zatím pseudo) vrcholové složky nohejbalu a tím tedy po větším zájmu o vyšší soutěže. Návrh pochopitelně má i slabá místa. A to je zejména skutečný reálný zájem zejména ze strany krajských oddílů, kterým vzrostou cestovní náklady. Na rozdíl od obou vyšších soutěží v této může být ekonomická stránka rovnocenná, nebo i důležitější, než kvalitativní stránka. Dalšími diskutabilními body jsou otázka současných krajských družstev, která se do nové 2. ligy nezapojí, či řešení soutěží, hraných ve všední den (KNS Praha). Naopak předkladatelům nevadí např. nestejný počet účastníků v jednotlivých skupinách. Regionální členění by mohlo být prováděno i shodným modelem s dnešní dorosteneckou ligou. Tedy členění provádět až podle zájmu účastníků (doplnění určitých podmínek účasti do formuláře přihlášky).
Kombinaci divizního uspořádání „krajsko-ligové“ soutěže předkladatelé návrhu považují za rozumný model, protože kombinuje 14 (teoreticky) krajských soutěží s dvěma skupinami 2. ligy. Obecně se totiž v nohejbalu nedaří soutěžím, příliš členěným. Za příklad dejme druhou nejvyšší soutěž ročníku 1996 (členění velmi podobné návrhu ze zmíněného semináře a s krátkým osudem) či soutěže KNS Praha (zrušení členění na úkor většího počtu soutěžních úrovní). Cílem je vyrovnanost, ne nevyrovnanost.
A nyní už nahlédněme do horních pater soutěžní pyramidy. Z kolektivních míčových sportů má nohejbal nejmenší počet hráčů v družstvu a nejmenší počet družstev v soutěžích. Ve dvou nejvyšších soutěžích mají ostatní kolektivní míčové sporty v ČR po 10-16 družstvech na soutěž, resp. jednu skupinu soutěže. Proč tolik? Není to jen otázka herní kvality, která by jistě při polovině účastnících byla vyšší. Prvním hlavním důvodem je dosažení většího počtu kvalitních hráčů celkově. Je třeba si uvědomit, že špičkové kluby těchto sportů mají na sebe navázánu další svou strukturu družstev dospělých a mládeže, případně i mládežnických tréninkových center a akademií. Mládež potřebuje vzory u sebe v klubu, ne za nimi cestovat. Neméně důležitým důvodem jsou zdroje příjmů. Některé dotace (zejména ty krajské a městské) jsou cíleny pouze na nejvyšší soutěže v regionu, na nejvyšší soutěže slyší sponzoři (nejen v nohejbalu je z tohoto pohledu mezi první a druhou nejvyšší soutěží obrovský skok) a média.
Srovnáme-li situaci u extraligových a některých prvoligových nohejbalových klubů s dobou před cca 10-15 lety, vidíme na rozdíl od ostatních soutěží výrazný posun vpřed. Kluby utváří svou strukturu dalších družstev, včetně mládežnických. Zejména u mládeže je vidět posun i u klubů, které se jí dříve tolik nevěnovaly. Kluby také pravidelně investují do svých areálů, mají k dispozici kvalitní haly, snaží se pracovat s diváky, prosazují se do regionálních médií i anket. Umí oslovit sponzory a ucházet se o dotace. Výsledkem je, že zatímco u ostatních soutěží rozpočty klubů jsou v plus mínus stejné výši, extraligové a některé prvoligové kluby své rozpočty velmi výrazně navýšily. A ač se to někomu v nohejbalu nezdá, tyto kluby i strategicky plánují na několik let dopředu. Na síle a počtu těchto klubů domácí nohejbal stojí.
Logika věci je zřejmá – více oddílů v nejvyšších soutěžích se rovná více kvalitních ekonomicky zajištěných oddílů, vyšší potenciál kvalitních hráčů, vyšší medializace sportu celkově. A opět se v našem nohejbalovém myšlení vracíme na začátek dilema výkonnostní versus vrcholová složka. Chceme více špičkových klubů s návaznou strukturou, nebo je pro ČNS prioritou termínová úspora, aby hráči mohli v létě a v zimě objíždět pouťáky? Pokud má platit první, nechápu proč návrh STK nebo návrh ze semináře jdou proti tomuto záměru a místo otevření svých nejlepších soutěží více účastníkům naopak tyto soutěže zakonzervovávají či dokonce devalvují.
Nohejbal by si měl vážit, že za dvě desetiletí vytvořil min. dvě tuzemské dlouhodobé soutěže, ve kterých hráči, trenéři a funkcionáři dávají přednost kvalitě soupeře před výdaji za cestovné. A jsem si jist, že i ve špičce současné druhé ligy lze nalézt některá družstva s hráči, kteří tak uvažují. Právě proto komisní návrh pracuje s variantou rozšíření počtu extraligových, případně i prvoligových družstev v těchto soutěžích. Aby vrcholnou (či spíše vrchol výkonnostní) složku nohejbalu reprezentovalo pouze osm současných oddílů, rozvrstvených v necelé polovině krajů ČR, je dle našeho názoru pro rozvoj a propagaci nohejbalu žalostně málo.
Důležitým faktorem jsou udržitelnost soutěže, obměna účastníků a jejich rovnováha. Je-li hrací systém vychýlen ve prospěch udržitelnosti, daří se sice konsolidovat stávající účastníky, ale vzrůstá rozdíl mezi soutěžemi. Je-li vychýlen ve prospěch obměny, sníží se počet účastníků, kteří budou ochotni investovat čas a peníze do nejisté investice. Z tohoto pohledu se jako vyvážený jeví poměr jeden sestupující/postupující na 6 účastníků. Některé sporty (částečně i nohejbal) volí kompromis ve formě nižšího poměru za cenu zavedení atraktivních mezisoutěžních baráží (vyřazovacích nebo skupinových).
Další ideou našeho návrhu bylo zachování postupného postupu a sestupu. Již dnes může momentálně ekonomicky zajištěný klub vyšší soutěž získat odkupem. Rychlý postup bez mezistupňů a tvorby dílčích podpůrných stupňů však nese jistá rizika, která se zákonitě později projevují. Negativní příklady z minulosti, včetně nejvyšší soutěže, to dokladují. Ze sportovního hlediska není rychlý postup ideální, právě pro svá potenciální negativa. Bránit tomu však v dnešní tržní době úplně nelze.
Proto komise navrhuje nerušit možnost prodeje/nákupu soutěže, ale zároveň navrhuje zachovat více (alespoň dnešní počet) výkonnostních stupňů. A to i z důvodu opačného pohledu, tedy sestupu. Sestupující družstvo by mělo mít šanci se po pádu konsolidovat a pokusit se hned další ročník o návrat. Pokud však mezi soutěžemi budou velké rozdíly, jak herní, tak i další (ekonomické, zázemí), je pravděpodobné, že klub kvalitní kádr neudrží a může následovat další pád, ze kterého už bude cesta zpět velmi náročná. Některé kluby tak mohou i úplně ukončit činnost ve vyšších soutěžích. Což nohejbalu rozhodně neprospěje.
Komplexní návrh komise řeší, nebo nastiňuje k řešení ale ještě dost dalších bodů, o kterých pohovoříme v dalším článku.
