(Modřice) Stará fotbalová pravda říká, že penalta se nedá chytit, jen špatně kopnout. S trochou nadsázky lze podobné rčení aplikovat i v nohejbalovém prostředí: Když modřický kanonýr JAKUB POSPÍŠIL dobře trefí, tak jde soupeřova obrana většinou vytahovat balon z plotu. Vytáhlý smečař udivuje v posledních letech vynikající – zejména trojkovou – formou. Naposledy to potvrdil v sobotu na 52. mistrovství ČR trojic mužů, kdy jeho sestava rozdrtila na svých domácích kurtech všechny, kdo se jí postavili. Pro modřického lídra je to už šesté zlato z královské disciplíny (2021, 2019, 2015-17, 2012).
Jakube, máš šestý trojkový titul během deseti let, to je úctyhodná bilance…
Je to hezké, ale letí to. Také bych rád uspěl i ve dvojkách a samozřejmě také v extralize, kde titul stavím ještě o něco výše než z mistrovství republiky.
Z tvého pohledu se může zdát nespravedlivé, že v poslední roky se šampionát trojic střídá s dvojkami ve dvouleté periodicitě. Postaru by asi těch titulů mohlo být více.
Je to delší horizont. Člověk stárne…
Na šampionátu jsi nastoupil s dlouholetým parťákem Rosenberkem, ale Müllera tentokrát ve vaší sestavě nahradil Hanus. Jak k tomu došlo?
Martin odešel hrát do Kroměříže, takže byl mimo hru. V lize hraji trojku s Davidem Višvaderem, trenér Gulda se ale rozhodl pro Honzu Hanuse. Ještě nás doplňoval Kuba Spousta, zahrál si ale jen jeden set.
Domácí prostředí asi také není k zahození?
Určitě znalost prostředí hraje roli. Pamatuji, jak nám zbourali starou tělocvičnu a vůbec jsem se najednou nemohl orientovat. Doma člověk zná každý kousek hřiště. Navíc vyšlo počasí.
Také evidentně na vás sedla forma jako hrom. Díky tomu si i štěstí mohlo dát šlofíka.
I když zde bylo jen čtrnáct formací, byla tady celá trojková špička. Rozhodně to nebyl lehký turnaj. Nám to šlo dobře, ale řekl bych, že proti nám soupeři nepředvedli to, co zahrají proti někomu jinému. Cítil jsem, že mají respekt.
To se nelze s vaší bilancí divit. Ale i přes změnu v sestavě se žádný nesoulad během dne nevyskytl. Ostatně v základní skupině oba soupeři na vás neuhráli ani dvouciferný počet míčů…
Honza Hanus podal výborný výkon, zejména v poli. O Lukáši Rosenberkovi nemusím hovořit. Hrajeme spolu deset let, víme o sobě a na hře je to znát. Samozřejmě ze sehranosti těžíme.
Projevilo se to i ve čtvrtfinále s Žatcem?
Tam to bylo spíše o tom, že soupeři chyběl dlouhý blokař, který by nám dělal problémy. Mohl jsem hrát přes blok, rozběhal jsem si polaře a bodoval. To rozhodlo.
Jediný trochu vyrovnaný zápas jste sehráli v semifinále s čakovickou sestavou, kterou si na útoku a bloku táhl Zdeněk Kalous.
Zdeněk hrál výborně celý turnaj, evidentně mu role tahouna seděla. Ale mí parťáci hráli opravdu dobře v poli a dokázali jeho útok eliminovat. Musel tak riskovat, tlačil se do zakončení a v každém setu tři nebo čtyři útoky zkazil.
Zato finále, to byl masakr. Karlovarské áčko v prvním setu odpadlo a i ve druhém bylo brzy jasné, kdo si dojde pro zlato.
Mně se hrozně líbil mladý Lukáš Tolar. Na útoku to ještě nemá odehrané, ale v poli byl výborný. Musel jsem proto chodit přes Bíbrovu stranu nebo středem přes Vankeho blok. Oni měli slabší mezihru, podle mého nechávali Honzu víc vzadu. V předešlém zápase vyprášili Chalupův Vsetín, finále jim ale nesedlo. Už po prvním jasně vyhraném setu jsem věděl, že bychom jim museli pomoci nějakými chybami, aby se zvedli. Proto jsme si to hlídali, nechali je hrát a ničím jim nepomohli.
Když se podíváme na výsledky, na medailových pozicích najdeme zřejmě tři nejlepší současné trojkové smečaře. Máš stejný názor?
Pokud bereme hru na dva dopady, pak ano.
Šampionát také potvrdil to, co říká většina expertů. Tedy že smečařskou jedničkou jsi ty!
Během covidové pauzy jsem trénoval individuálně. Fyzicky se necítím nějak lépe než dříve, ale je to především v hlavě. Už tak neblbnu, mám to nastavené jinak, lépe. Více si věřím.
Jak těžké bylo vyhrát šestý trojkový titul v porovnání s předchozími?
To se těžko posuzuje. Každý titul je těžké získat. Je to jeden den, je to o momentální formě. Stačí zkazit dva sety a všechno je v háji. Proto za nejtěžší zápas každého šampionátu považuji čtvrtfinále. Zejména když se předtím hraje ještě osmifinále. Člověk pak dlouho stojí a najednou musí proti rozehranému soupeři zabrat. Pamatuji pár čtvrtfinále, kterými jsme se museli protrápit. Vlastně skoro vždycky máme na šampionátech jeden zápas, kdy se nám nedaří. Většinou se nám to ale podařilo přetlačit dál. Semifinále a finále už je o něčem jiném. Hrají se rychle po sobě a navíc blízkost medailí člověka namotivuje.
