Publicistickou sekci vás bude provázet i nový seriál s výstižným titulkem Brzdy nohejbalu. Tedy seriál, jehož jednotlivé kapitoly budou věnovány problémům, které dlouhodobě nebo aktuálně negativně ovlivňují chod a vývoj nohejbalu. První kapitola je věnována mezinárodnímu rozvoji.
Mnozí hovoří o mezinárodním rozvoji nohejbalu s despektem, ti další k němu mají nepřekonatelné výhrady, jiné zase nezajímá vůbec. Proč ne. Jen málokdo z nich si však uvědomuje nezvratný fakt, že stav mezinárodního rozvoje výrazným způsobem ovlivňuje i stav na tuzemské nohejbalové scéně. Nebude-li i v ostatních nohejbalových zemích vykazovat nohejbal konkurenceschopnou kvalitu, lze zapomenout na větší zájem o domácí nohejbal ze strany diváků, médií i potenciálních nových členů. Tak to prostě je.
Tuto úměru trefně vystihuje výrok dramaturga zpravodajství České televize RADKA BAUERA, mj. moderátora večera Nohejbalista roku. „Je to těžké. Pokud někdo sleduje nohejbal a vidí stále jen maximálně česko – slovenské souboje, tak brzy ztratí zájem. My se snažíme divákům přinést i zápasy jiných družstev, ale většinou se do závěrečných bojů probojují právě Češi a Slováci.“ Bohužel vývoj na mezinárodním poli se na té hlavní, mezinárodní federací FIFTA produkovanou cestou, dnes prakticky zcela utlumil. Jako hadím jedem je poslední roky FIFTA paralyzována neustálými spory ohledně podoby pravidel a vzhledem ke svému minimálnímu aparátu není schopna řešit další důležité oblasti. Pravidlové spory navíc negativně ovlivňují i dění v České republice. Loňské závěry expertní skupiny ČNS pro mezinárodní vývoj se s tímto stavem ztotožnily a potvrdily tak současnou bezvýchodnost. Byť o bezvýchodnosti v úplném slova smyslu hovořit nelze, malé kroky určitě uskutečňovat lze. Jenže málo platné, dlouhou dobu spící nohejbal potřebuje markantní skoky kupředu.
Samospádný rozvoj nohejbalu ve stávajících i nových zemích tyto skoky rozhodně nezajistí. Na dva další státy připadne jeden, kde nohejbal zažije úpadek, možná i úplný zánik. A členská základna dalších „velmocí“ se počítá na desítky, výjimečně na stovky členů. Jak bylo řečeno výše, mezinárodní federace v tomto moc nepomůže a vlastně je otázkou, zda vůbec nějaký plán mezinárodního rozvoje k dispozici má. Kdo tedy má vzít na svá bedra takovou věc? Otec zakladatel. Tak velí neúprosná logika i historie mnoha sportů. V případě nohejbalu tak Česko a dá se říci i Slovensko, které bylo součástí státu, kde nohejbal vznikl.
Jak si ale takovou otcovskou reprodukční schopnost v praxi představit? Standardně, tedy zejména vysíláním zkušených a jazykově vybavených činovníků, metodiků a trenérů do zemí, které mají o vznik nohejbalové základny a soutěží zájem. Činovníci zajistí vytvoření kvalitní národní federace a soutěží, trenéři a metodici se postarají o kvalitu samotné hry. Jenže ouha, kdo tuto přátelskou výpomoc uhradí? Národní federace daného státu? Těžko. ČNS? Také těžko. FIFTA? K smíchu. Podílem zúčastněných stran? Asi nejpřijatelnější současné řešení. A vyslání nezkušených studentů, kteří by se rozvoji v dané zemi věnovali souběžně se studiem, nebo pracovní stáží, by asi nepřineslo požadovaný efekt. Jak z toho ven?
Druhou, méně účinnou, ale také méně náročnou možností je obrácený postup. Tedy výchova a kvalitativní růst zahraničních hráčů, trenérů, činovníků přímo v kolébce sportu. Jeden takový projekt stále leží již tři roky v šuplících svazového sekretariátu ČNS. Jako s cílovou skupinou uvažuje se zahraničními studenty vysokých škol, kteří zde několik let stráví studiem a pobytem na studentských kolejích. Projekt počítá se začleněním těchto studentů do stávajících družstev krajských a okresních soutěží v daném městě, časem i s podílem v řídících orgánech. Rozdělení do jednotlivých družstev by muselo být řešeno uvážlivě a hlavním kritériem by zřejmě byly komunikační schopnosti v daném jazyce. A cíl projektu? Po letech výchovy nohejbalového umu se studenti vrátí do své domoviny a tam mohou začít s výstavbou celého systému národní federace. Nabízí se jasná otázka, proč projekt leží v šuplíku? Důvod je zřejmý, nedostatek schopných a ochotných osob se tomuto projektu plně několik let věnovat.
Snad ještě méně účinnou, ale stále ještě účinnou, je další možnost. Organizování dlouhodobějších mezinárodních soutěží. Mistrovství světa a Evropy či Pohár mistrů díky svému jednorázovému charakteru, nemohou do rozvoje nohejbalu výrazněji zasáhnout. Působí spíše jako motivační stimul pro stávající země. Mezinárodní (alespoň evropská) soutěž dlouhodobějšího charakteru, ať už formou utkání vždy dvou družstev, nebo ve formě seriálu jednorázových akcí, které se účastní i některé dosud méně známé státy, by užitek rozhodně přinesla.
Realita tedy není zrovna příjemná. Při vší úctě, dosud ojediněle pořádané krátkodobé tréninkové kempy pro zahraniční celky, nebo účast českých trenérů u zahraničných týmů na šampionátech, jsou spíše zpestřením přípravy, než systémovým prvkem, nesoucím hmatatelné výsledky. Jestliže nedojde k jednomu z uvedených řešení, půjde mezinárodní rozvoj dál svými neřízenými pomalými krůčky. A přibližně stejným tempem bude plynout i český nohejbal, úsilí českých činovníků bude vždy tímto limitováno.
