(Český Brod) Okurková sezóna začíná, alespoň z pohledu svazových soutěží. Poslední soutěží ČNS, která zasáhla už do červencového termínu, byl domácí šampionát dorosteneckých trojic a dvojic, konaný v Českém Brodě. V roli jednoho z pořadatelů byla k vidění i současná královna českého nohejbalu (byť oficiálně tento titul náleží Růženě Vrtiškové), trojnásobná mistryně z nedávného evropského šampionátu žen, LUCIE VOKÁČOVÁ. Jaký je její pohled na poslední dosažené úspěchy a na to, co má před sebou, to bylo téma našeho rozhovoru.
Lucko, stále ještě Vokáčová? Ptám se proto, že poslední dobou se nám ta jména ženských reprezentantek vlivem sňatků jaksi pozměnila. Z Kobylkové je Plachá, z Majerové Cibulková a tak.
Ano, stále ještě Vokáčová.
Máš tři tituly z jediného šampionátu. To je počin, který se zatím žádné české hráčce nepovedl. S čím jste do španělské Vitorie odjížděly?
Abychom získaly co nejvíce zlatých medailí.
Který byl z tvého pohledu dosud nejlepší mezinárodní šampionát z pohledu české ženské reprezentace?
Určitě Opava v roce 2006. Tam jsme dokázali poprvé Slovenky v jejich nejsilnější sestavě porazit ve dvou ze tří disciplín.
Ve Vitorii byla tvou nejlepší disciplínou určitě ta singlová. Největší konkurence a tvá spanilá jízda skončila debaklem slovenské hráčky ve finále.
Singl je skutečně nejvyrovnanější. V semifinále jsem měla se Švýcarkou velké problémy. Už na Světovém poháru loni v Nymburce jsme s touto hráčkou ztratila set. Teď na mě padla trochu nervozita, nedařila se mi taktika, zadržovala jsem údery a přestala hrát svou hru. Pak jsem ale ve třetím setu to nakopla, začala dělat svoje body, přestala kazit a šlo se do finále. To bylo pěkné. Na celém mistrovství jsem hrála většinu úderů do pravé strany z pohledu bránícího hráče. Ve finále jsem to ale obrátila, začala jsem slovenské hráčce hrát do levé nohy patové údery, dostala jsem jí pod tlak podáním a hrálo se mi hezky.
Pak druhé tvé zlato se zablýsklo po finále dvojic.
Na začátku šampionátu jsem byla nervózní. Po vítězství v singlu to ze mě všechno úplně spadlo, do finále dvojek jsem šla uvolněná. Ne že bych se uchlácholila tím zlatem ze singlu a stačilo mi, ale prostě už jsem byla v pohodě. Nešla jsem do základu, šla jsem na hřiště až v rámci střídání za stavu 2:5. Hned jsem dala bod, jenže francouzský rozhodčí si popletl lajny a při servisu mi pak písknul přešlap. On to nebyl schopen uznat, že se spletl, pořád se obhajoval a pak vysvětloval, že jsem vlastně stála mimo boční čáru. Pak hned písknul Lucině Fišerové, že byla v saku, přitom nikdo žádné neviděl. To nás srazilo úplně a prohráli jsme první set. Druhý set jsme to po střídání holek zvládli a ve třetím setu také.
Zlatý hattrick jsi vydolovala po trojkách.
Na třetím zlatu ale nemám skoro žádnou zásluhu. Tam jsem si kopla jen jeden set v základní skupině. Finále jsem už nehrála. Holky hrály dobře a měly to super rozjeté už od prvního zápasu. Všechno fungovalo, nebylo potřeba něco měnit a riskovat, že se přestane dařit. Takže zlatou sice mám, ale mnohem cennější jsou pro mě ta zlata, kde jsem to vypotila na hřišti. To asi každý sportovec takto bere. Nechci to ale snižovat, byl to úžasný pocit, když jsem si odnášela ty tři zlaté medaile a celý večer mi cinkaly na krku.
Pokud by jsi měla určit, která hráčka nejen z českého týmu byla na šampionátu nejvýraznější postavou?
Lucka Fišerová s Janou Möglichovou podávaly celý šampionát úžasné výkony. Hrály bez chyb a já si říkala, že mě trenér ani do finále dvojic nepostaví. Veronika Malátová jela na svůj první šampionát a hned takový výkon a zlato. Káča Červenková nezklamala…
Měl jsem na mysli spíše jedno jméno. Někoho, kdo čněl nad ostatní, výkonem, sebědomím.
Tím, že Slovenkám chyběla Daniela Peruňská, tak prostě dominantní hráčka její kvality tady nebyla. Ale zase tím, že nebyla, tak se ukázaly další kvalitní slovenské hráčky, které dříve zastiňovala. Hrály dobře, třeba obě hráčky ze dvojek. Ale je pravdou, že nehrály to, co hraje Peruňská. Dobře zahrála i šikovná Švýcarka, která stejně jako já odehrála všechny disciplíny.
Čekaly na tebe po příjezdu doma nebo v oddíle nějaké větší oslavy?
Těšila jsem se na syna, takže oslavy šly stranou. Chtěla bych ale poděkovat tátovi, který se mnou chodil poctivě před šampionátem trénovat. Stejně tak i kluci z mužského áčka mi také pomohli.
Myslíš si, že ta tři zlata budou mít nějaký dopad na český ženský nohejbal? Pozvedne to jeho prestiž?
Myslím že ne. Co jsem si přečetla nebo mezi lidmi vyslechla, tak se od nás tři zlaté očekávaly a nebylo to žádné překvapení. Žádný dopad to mít nebude, bude to stále to samé. Bude další šampionát a jak nepřivezeme tři zlaté, tak se bude říkat, jak se do nás zbytečně ze svazu vráží peníze.
A je něco, co by ženskému nohejbalu v ČR mohlo v současné době napomoci? Jen pár stejných družstev, pořád skoro ty samé hráčky, oproti mužským ligovým soutěžím je zde obměna týmů i lidí výrazně nižší.
Máme o hodně menší základnu než mají muži. U žen první ligu hrají klidně i padesátileté hráčky. Trend je takový, že družstva spíše končí, než aby přibývaly. Ztratily jsme druhou ligu žen, která se hraje jen jako pohárová soutěž. Nevěřím, že se to během pár let změní.
Cítíš, že i v první lize žen dochází k úbytku hráček? Co herní kvalita nejvyšší soutěže?
To bych neřekla, tam ani ne. První liga se ještě nějak drží. Spíše to ubylo o soutěž níž. Právě tam by se měly vychovávat mladé hráčky, které by časem doplňovaly prvoligová družstva. A herní kvalita v první lize? Stále stejná. Malinko prospěl příchod Danky Peruňské a Lenky Kobylkové do Brna, tam to šlo hodně nahoru, ostatní hráčky se vedle nich zvedly. Ve Vršovicích jsou nové mladé holky. Ale jinak mi nepřijde, že by kvalita soutěže šla nahoru.
Hraješ v oddíle, který má v nejvyšší soutěži jak mužský, tak ženský tým. Muži se zatím drží na chvostu soutěže, ženy tradičně bojují o titul. Který z obou týmů má v hierarchii vašeho oddílu větší prestiž?
Kdo by čekal odpověď, že jsou to ženy, tak se mýlí. Mnohem prestižněji je u nás vnímám první tým mužů. Chodí na ně diváci, na nás ne.
Kolik chodí diváků na domácí utkání vašeho ženského družstva?
Na to nebudu odpovídat (úsměv). Tak dobře, když přijde pět, tak jsme rádi. Týden dopředu přitom vylepujeme po celém městě plakáty a nic.
Letos to s vámi v první ženské lize vůbec nevypadá zle. Bude z toho titul a prolomení brněnské nadvlády?
Je tam letos dobře našlápnuto. Jsou ale před námi ještě dva důležité zápasy. Ztratily jsme jeden bod s Vršovicemi a s Brnem uvidíme, jak na tom také bude Peruňská. Je výhodou, že jsme je dokázaly porazit 6:2 i bez mé účasti.
Ale ty už stejně pár ligových titulů ve sbírce máš. K tomu tituly z českých, evropských a světových šampionátů. Máš ještě motivaci něco dokazovat, nebo už se pomalu chystáš na konec kariéry?
Ještě mi chybí titul ze dvojek na mistrovství světa. Nohejbal mě drží, baví mě a byla bych ráda, kdyby se mi na příštím šampionátu podařilo to, co se mi podařilo teď ve Španělsku. Pořád mám motivaci vyhrávat. I kdyby do toho přišlo druhé dítě, tak se s tím zase nějak poperu.
Poslední otázka. Co by jsi si přála, aby se v českém nebo mezinárodním nohejbalu událo. Co by tě nejvíce potěšilo?
Mě by nejvíce potěšilo, kdyby se nohejbalová základna rozšířila tak, jako je třeba ve volejbale, basketu. Abychom se jednou mezi takové sporty nohejbal dostal. Přála bych si, abych jednou už jako stará babička mohl sledovat nohejbal na Olympiádě.
