(Praha) O pražských Žlutých lázních už toho bylo napsáno hodně a tato kdysi mocná nohejbalová bašta (většinou historiků považovaná za rodiště nohejbalu v podobě, kdy přešel z překopávané na ustálenou, organizovanou formu) má těm, kteří se méně či více zajímají o historii nohejbalu, stále co poodkrývat. Je smutným faktem, že tak starý sport, jako je nohejbal, nemá ve své mateřské zemi svou Síň slávy, nepočítáme-li tu virtuální. Ale není všem dnům konec a jedním z počinů, který zaslouží uznání, je získání zřejmě nejcennější nohejbalové trofeje do držení Českého nohejbalového svazu.
Kde a proč vznikly hanlivé hlášky o tom, že nohejbal je sportem sociálně slabých a málo úspěšných v jiných sportech, už nezjistíme. Co je však nezpochybnitelné, že u zrodu předválečného a protektorátního nohejbalu jak v Praze, tak Českých Budějovicích, stáli velmi úspěšní sportovci z řad fotbalistů, volejbalistů, tenistů, hokejistů, boxerů a dalších sportovních odvětví. Sportovci, kteří dosahovali významných úspěchů v nejvyšších soutěžích i na mezinárodním poli. Každopádně právě třeba podolská Žlutá plovárna byla místem, kde se scházela pražská honorace (kromě ní existovala ještě lidovější Modrá plovárna). Nohejbal se na ní narodil v roce 1936 a byla u toho parta fotbalistů z nižších soutěží – Kubát, Tauc, Sláma, Háša, Kalina, Engl, Houra, Pavel, Hůla, Mašek a Kožmín, který je považován za autora názvu našeho sportu. Poté se přidala parta volejbalistů, většinou z osady Montana (Kulhánek, Anděl, Borkovec, Veselý, Krause, Kofroň a další). A nakonec velká fotbalová jména pražské Slávie, později i Sparty a dalších klubů – Bican, Seifert, Čapek, Svoboda, Bradáčové, Luka, Šimperský, Habásko, Kareš, Pešek, Starý, také hokejisté batři Hanzlové. Nelze vymenovat plejádu těch, kteří si ke svému hlavnímu sportu přibrali i ten nový, nohejbal.
Hlavní pozornost na sebe strhávala tehdejší největší hvězda, legendární Josef Bican. Po svém příchodu do Prahy v roce 1937 z Vídně byl nejlepší fotbalový útočník své doby ve středu pozornosti. Není tedy překvapením, že jeho kroky vedly na Žlutou plovárnu, kde i v umění nohejbalovém patřil mezi elitu. Vytvořil údernou dvojici s tehdy málo známým a postavou nevelkým Františkem Habáskem, který díky Bicanově intervenci zakusil i několik ligových startů v dresu pražské Slávie. Tak údernou, že když v roce 1942 vypsalo ředitelství lázní turnaj dvojic o putovní trofej, z rukou ředitele lázní Hořovského převzali trofej právě Bican s Habáskem. Zaslouženě, za sebou bez jediné porážky nechali dalších jedenáct dvojic. Byl to první nohejbalový turnaj, o kterém referoval tehdejší tisk. „Pepi“, už s jiným partnerem (Karel Kulhánek st.) stejný počin zopakoval o dva roky později. Bicanovu kariéru ovlivnily dva totalitní režimy, které mu neumožnily zářit tak, jako jiné zahraniční hvězdy. Přesto jeho jméno neodmyslitelně patří na vrchol nejen českých fotbalových, ale i nohejbalových dějin. Jen málokdo ví, že si zahrál i pražskou nohejbalovou soutěž a v dresu SVA Hloubětín se představili i jeho syn Ivan a zejména Pepiho bratr Vilém.
Mnoho sportovních trofejí, včetně těch nohejbalových, má stejný osud. Někde časem zmizí. Vezme je povodeň, zloděj, či se o ně postará pořádkumilovná manželka. Takový osud mohl potkat i „Putovní pohár Ředitelství lázní žlutých“. Jenže tentokrát byl osud vstřícnější. Když v roce 2006 byl v Praze organizován Memoriál Josefa Bicana, neobešlo se to bez návštěvy u rodiny Bicanových, Pepiho syna Ivana a (dnes už nežijící) manželky Jarmily. Velké překvapení ukrývala vitrína s Pepiho nejcennějšími fotbalovými trofejemi. Přímo ve středu uprostřed stála trofej, kterou bylo možné vídat na fotografiích ze Žlutých lázní. Celá sbírka trofejí nyní čeká na svého kupce a nohejbalový Stanley Cup tak mohl zakotvit daleko od nohejbalového dění. A tady osud znovu pozitivně zaúřadoval. Po vstřícném jednání došlo k dohodě mezi Ivanem Bicanem a zástupci Českého nohejbalového svazu. „Velká urna“ tak od dubna nalezla domov zpátky mezi nohejbalisty. A my můžeme jen věřit, že se jednou dočkáme „kamenné“ Síně slávy, ve které zaujme důstojnou pozici po boku dalších nohejbalových artefaktů.
„Je dobrou zprávou, že se Českému nohejbalovému svazu podařilo získat unikátní historickou trofej – originál původního putovního poháru nohejbalového turnaje dvojic Ředitelství lázní žlutých z roku 1942! Tuto, pro nohejbal velmi vzácnou relikvii, měl ve své soukromé sbírce pan Ivan Bican, syn slavného fotbalisty Pepiho Bicana. V současnosti celou velkou sbírku po svém otci prodává jako celek a my, pokud bychom to nechali bez reakce, bychom takto přišli o výjímečný a hmatatelný artefakt naší historie. Vzhledem k těmto mimořádným okolnostem jsem velmi rád, že tento putovní pohár bude již navždy uchován pro další nohejbalové generace. Trofej je první doložitelnou trofejí z oficiálními médii prezentovaného turnaje v české nohejbalové historii a dost možná i v Evropě. Cílem výkonného výboru a komise propagace je využít tento krásný pohár pro další účely a to nejen výstavní,“ okomentoval cenný úlovek prezident ČNS KAMIL KLENÍK.
