(Praha) Konec roku je většinou věnován zajímavým rozhovorům. V rámci setkání pražských nohejbalových ikon 70.-80. let jsme mohli pohovořit i s mužem, který je řazen mezi trojici nejlepších smečařů – a nejen této éry. Na rozdíl od jiných nebyl bouřlivákem ani žádným stratégem, prostě talent od boha. Lidově řečeno pro mladší generace – takový Vilda Ungermann ve starším vydání. FRANTIŠEK TICHÁČEK kolem sebe stále šíří dobrou náladu a kromě nohejbalu je mu nejlépe na rybách.
Františku, jak se vám líbilo setkání pražských legend?
Mám radost. Protože jsem nevěřil tomu, že bychom se mohli takto setkat. Byli tam lidé, které jsem léta neviděl. Zavzpomínali jsme si na nohejbal a jsou to krásné vzpomínky. Nohejbal pro nás byl zábava.
A nepřijde vám, že dnes nohejbalu ta zábava a emoce trošku chybí?
Emoce chybí hodně. Emoce možná dnes mají vlastní spoluhráči mezi sebou, ale soupeři nikoliv. Navíc se z nohejbalu vytratilo kamarádství.
Máte na mysli takové to pravé ryzí kamarádství…
Ano. My jsme se hádali, prali se na hřišti mezi sebou, válčili jeden proti druhému. Ale skončil zápas a byli jsme kamarádi.
Čím to je, že dnes se něco změnilo?
Nohejbal je jiný. Mužstva mezi sebou nekomunikují. Potkávají se jenom na mistráku. Na turnaje jezdí málo a když, tak jen kvůli hře. Nemají takové vztahy, jako jsme měli my. Nedokážu říci, čím to je. Asi tím, že rivalita v lize je tak velká, hráči se mezi sebou hádají o každý balon. K tomu dnešní rozhodčí nejsou až tak na výši a hádky svými rozhodnutí vyvolávají, nebo je tolerují. To se přenáší i mimo hřiště a to je špatně.
Znamená to tedy, že dnešní nohejbal je pro diváka méně záživný?
To bych neřekl. Pro diváka je atraktivní. Jsou tam báječné akce. Jen mužstva v lize jsou dnes nepřátelé na smrt.
Až tak?
To si myslím. Během hry se mužstva pohádají, div se nepoperou. A zášť se přenáší i mezi fanoušky. My jsme na hřišti se rvali o každý balon, ale diváci nám fandili. Když jsme slezli ze hřiště, byli jsme hráči i diváci kamarádi. To dneska není.
Je ještě něco, co je dneska v nohejbale jinak?
Je toho více. Chybí mi hlavně krása nohejbalu. Dneska je to jeden dlouhý hráč na síti, k němu dva blázni, kteří všechno chytí a nahrají mu. On do toho pak práskne. Vidíte v tom nějakou krásu? Já jsem rád, že se nohejbal vyvíjí dopředu. Že jsme se dostali do světa. Ale krása se vytratila.
Může to být důsledek české úlitby mezinárodnímu rozšíření?
My jsme nohejbal vymysleli, ale za mezinárodní rozšíření jsme zaplatili velkou daň. V mezinárodních soutěžích hrajeme na jeden dopad, v domácích soutěžích až do kraje na dva dopady. Na tři dopady, to byl opravdový nohejbal a ten už skoro není. Dnes je to strašně jednoduchá hra, i když pro někoho může být atraktivní.
Jedna z teorií říká, že v nohejbalu se vždy uplatňovali fotbaloví technici, kteří ale neuběhali devadesát minut. Teď je nohejbal fyzicky náročnější, což tyto typy limituje. A proč by tedy jiní fyzicky nadaní hráči měli vyměnit fotbal za nohejbal?
Určitě je to částečně pravda. Zvýšení dynamiky hry může zavřít dveře některým hráčům. Ale asi jsem patriot. Protože působím v Čakovicích, všímám si, že naši hráči v A mužstvu začínají hrát úplně jiný nohejbal než všichni ostatní. Hrají na dva smečaře, na praváka s levákem a je tam jeden nahrávač, který je zároveň dalším smečařem. Začíná to být strašně hezký nohejbal.
To je ale záležitost absolutní špičky. Co ti ostatní?
Když pojedu na osadní turnaj a je tam třeba i vysoká úroveň, hraje se na tři dopady a je to úplně jiné. I ten jednodopadový smečař si to nechá skočit a udělá hezkou akci se skokem.
Je českým hráčům i divákům bližší taková ta vychytralá a vyčůraná hra než jen dynamická?
Neřekl bych vyčůranější, ale určitě techničtější. Dříve bylo hodně hráčů, kteří uměli smečovat nebo blokovat levou i pravou. Uměli všechny druhy úderů. To bylo hezké a diváci se bavili. Z té výšky, co se hraje dneska, moc typů úderů nelze zahrát.
Osadní turnaje, to byla vždy vaše srdeční záležitost, že?
Objížděl jsem je všechny. A jsme zase u toho. Protože ti všichni soupeři byli kamarádi. Na extraligovém turnaji víc jak půlka hráčů pije limonádu, protože všichni chtějí vyhrát.
To ale přece není špatně?
My jsme také chtěli vyhrát. Ale ne za každou cenu. Když jsme hráli a odešli ze hřiště, tak jsme si dali pivo a bavili se jako kamarádi.
Zlí jazykové říkají, že ve vašem případě těch piv a dalších nápojů bývalo více. A snad proto jste nikdy moc neřešil stav setu a zápasu.
Je to pravda. Ale já na stav nehleděl ani za střízliva. My jsme hráli mistrák a najednou mi říkají, že je konec. Hrál jsem prostě s klapkama na očích. Proto mi nedělalo problém dát za devítek i ze špatné nahrávky kraťas. Já fakt nevěděl, kolik to je.
Takže žádná strategie a taktika, ale pocitová a pudová hra.
Žádný stratég jako jiní jsem nebyl. Hrál jsem a bylo mi jedno, kolik to je. Hrál jsem srdcem a ne mozkem. Ale pochopitelně i mozek jsem musel zapojit. Musel jsem mít přehled, kde kdo stojí a jak hraje. Srdce je mi bližší, nohejbal je dodnes má srdeční záležitost.
A dodnes také hrajete. Co říkáte neoficiálním soutěžím veteránů a tomu, že v rámci ČNS již je zavedena veteránská kategorie.
Chtěl bych pochválit třeba Karlovy Vary za uspořádání letošního neoficiálního mistrovství republiky starých pánů. Mělo vysokou úroveň. Byli tam hráči z ligových soutěží, dokonce z extraligy. Všichni pak skončili večer na posezení a bavili se.
Není škoda, že nohejbal jako sport, který bývá charakterizován jako sport hratelný do smrti, dlouho opomíjel veteránskou kategorii?
To je spíše dotaz na někoho jiného. Je mi to líto. Proběhlo několik pokusů uspořádat šampionát veteránů a hraje se seriál veteránských turnajů. Pořád je to ale neoficiální.
Oficiální soutěže veteránů ale musí splňovat nároky svazových sportovně-technických předpisů. Což je problém třeba u oddílového členství, hostování, přestupů, soupisek a dalších náležitostí.
Je jasné, že nemůžu vzít kamarády Pavla a Jirku a jet na mistrovství republiky. Jenže v žádném mužstvu dnes není tolik starých hráčů. Sestavy se na takovou akci budou tvořit ze dvou nebo i tří mužstev. Musela by se pro veterány udělat výjimka.
Jaký typ soutěží by byl vhodnější pro veteránskou kategorii? Seriál jednorázovek sestav, nebo klasická dlouhodobá soutěž družstev?
Tady je to složitější. Celá mužstva ze starých pánů neuděláš. Grand Prix turnajů je lepší. Ale věk 45 let je málo. Měřit se s nimi je pro nás těžké.
Oficiální hranice kategorie pro veterány je dnes 50 let.
Vhodné by byly dvě kategorie veteránů, jedna 50-60 let a druhá nad 60 let.
Hezké také je, že patříte k těm, kteří po skončení kariéry dál předávají své zkušenosti. Takových ochotných výrazně ubývá.
To všechno je o srdci. Na sto procent. Když se hraje nohejbal srdcem, stále u něj člověk zůstává. A je jedno zda jako hráč, trenér, vedoucí. Já hraji nějakou pátou, šestou třídu, ale hraji s mladýma holkama a chci je to naučit. Chci jim poradit. A proto to dělám. Jsem na hřišti rád a chci předat dál něco z toho, co jsem uměl.
Takže ti, co skončí kariéru a už nic dál je nezajímá, nohejbal v srdci nemají?
Asi ne tak jako jiní. Možná někteří mají zdravotní problémy, nevím. Ale znám i takové, kteří už nemůžou hrát a pořád se chodí dívat a fandit na tréninky, na každý zápas. Vždycky to je jen o srdci. Vezměte si, co je dnes přestupů, hostování. To za nás nebylo. My jsme hráli za svůj tým. Dnes všude slyším, toho koupíme, toho prodáme. To asi také není dobré.
Takové věci přinesla doba, navíc ve větších sportech jsou takové věci naprosto běžné.
Ano, i nohejbal se posunul. Dnes jsou třeba finanční nároky na mužstva mnohem vyšší. Víc se za celý rok najezdí, víc zaplatí za tělocvičnu, víc za rozhodčí.
Je tedy podle vás dobře, že se rozpočty klubů v nejvyšších soutěžích navýšily a že někteří hráči už mají určité benefity? Slyšel jsem i teorii, že ve sportu má být buď peněz hodně, nebo žádné. Pokud je to však někde na půl cesty, víc to škodí než pomáhá.
A jsme u toho. Někdo nějaké peníze bere, někdo ne, a to je špatně. Proto souhlasím, že momentální stav v tomto směru není dobrý. Dostali jsme se na jinou úroveň.
Nemáte strach o další osud nohejbalu?
Nemám. Na mezinárodní úrovni je dneska tolik mužstev, byť některá nemají takovou úroveň. Ale časem se některá dostanou nahoru. Mají nadané mladé hráče, proč by se nemohli dostat výše? Naše republika ale pořád bude nohejbalu vládnout. Máme proti ostatním obrovskou základnu. Dříve, když jsem jezdil po venkově, hrálo se tam plno sportů. Ale dneska se všude hraje nohejbal. To je posun, který nastal. Nohejbal se všude zabydlel tak, že prostě neumře.
Kéž by tomu tak bylo. Problém ale může být v rozevírání nůžek mezi špičkovým a výkonnostně-masovým nohejbalem.
To je pravda. Ale z toho rekreačního nohejbalu se potom stanou hráči, které si kluby ze špičkových soutěží rozeberou.
A co pozice nohejbalu mezi ostatními sporty? Jak ji vidíte?
Pořád cítím, že se zvedá. Za poslední pět až sedm let se společenská úroveň nohejbalu zvedla. Lidi zjišťují, jaký je nohejbal pěkný sport.
