Pro pochopení problematiky jeden příklad. Dva lidé se v místnosti s otevřeným oknem v prosinci hádají o to, zda je lepší se před zimou ochránit kabátem nebo grogem. Po čase je to přestane bavit a odchází. Přichází jiní dva a ti se bouřlivě přou, zda instalovat elektrický přímotop nebo kamna na pevná paliva. I oni po čase odchází a přichází další… Nikdo z těch čtyřech však nevěnoval pozornost prvotnímu zdroji potíží, otevřenému oknu.
Právě vyřešení koncepčních, základních, nebo chcete-li elementárních otázek, se nohejbalu moc nedaří a to generuje problémy ve spoustě dalších oblastí. Dlouhodobě. Co si vlastně pod elementární otázkou představit? Třeba v prvé řadě to, zda nohejbal je rekreační, nebo plnohodnotný soutěžní sport. Když před druhou světovou válkou vznikal, jednalo se o ryze rekreační sport, resp. doplněk přípravy fotbalistů a obecně sportovců jiných odvětví. Po vzniku nohejbalových komisí a svazů (regionálních i republikového) a začlenění do rodiny střešního sportovního sdružení sice vznikly i plnohodnotné soutěže, ale rekreační přístup a myšlení jejich účastníků zůstal. Excesy typu neomluvených absencí, posilnění alkoholem, nerespektování trenérské a funkcionářské autority, neplnění základních povinností, neschválených dohod, nerespektování předpisů, provází nohejbal od okresní soutěže po (donedávna) reprezentaci. Patří k tomu i velká neochota podílet se na tvorbě vlastních finančních zdrojů. Ale není to jen přístup samotných účastníků. Je to i o druhé straně, rozhodování řídících orgánů. I ty velmi často dříve i dnes schvalovaly a rozhodovaly na základě momentálních pocitů, přátelských vztahů v silně osobními vazbami przněném sportu, lokálních nebo oddílových zájmů. Také s velkou oblibou na základě přihlížení k různým specifikům a anomáliím, kterými nohejbal oplývá. Bylo tedy soutěžní „znásilnění“ nohejbalu správnou cestou, nebo mělo být od začátku řešeno jiným způsobem (např. vytvořením dvou sekcí v rámci střešního svazu)? Otázka, která v dnešní době, provázené např. obrovskými pravidlovými spory s počty dopadů míče nebo spory ohledně financování svazové činnosti, nabývá na důležitosti.
Jednou z těch anomálií a vlastně i další elementární otázkou je, zda nohejbal je vlastně kolektivním nebo individuálním sportem. Jednotlivci i dvojice jsou všude klasifikovány jako individuální záležitost, trojice a družstva už jako kolektivní. Nejen jednotlivé disciplíny, ale i spektrum soutěží v tom veřejnosti dělá hokej. Existují totiž jak dlouhodobé soutěže družstev, tak jednorázové soutěže jednotlivých disciplín. Někdy dokonce i jejich kombinace (např. některé okresní a krajské přebory družstev, hrané jako seriál jednorázových turnajů jednotlivých disciplín). Za roky své sedmdesátileté existence nohejbal se jednoznačně nevyprofiloval. Už se zdálo, že se vznikem dlouhodobých soutěží pomalu končí éra těch jednorázových, ale opak je pravdou. Zejména navenek jsou „individuální“ jednorázovky atraktivnější, než dlouhodobé soutěže. Obliba neoficiálních turnajů to jen potvrzuje. V nedávné minulosti i dnes se vyskytují snahy o zavedení individuálního hodnocení hráčů (některé turnajové seriály). Nejednotnost, respektive za desetiletí nevyřešený charakter sportu, který nepatří mezi ty větší, opět jako každý kočkopes generuje problémy. Další elementární otázkou posledního desetiletí je to, zda se jedná o sport venkovní nebo halový. Tedy věc, kterou v minulosti musel řešit nap. volejbal. Tato otázka trápí především vyšší soutěže (dlouhodobé i jednorázové). Náhlé přesuny do hal atraktivitě nepřidají. Také různé prostředí v rámci jedné soutěže (např. extraliga mužů) v tom rozhodně nedělá jasno.
Elementárních otázek ale existuje samozřejmě více a jednou z nich je i to, kdo je zodpoví, nebo zda kdo dokáže přesvědčit kompetentní orgány a osoby, aby se jejich zodpovězením zabývaly na úkor řešení rutinních činností. Ano, zodpovězení takových otázek je nesnadná práce, ale pokud se tak konečně stane, ulehčí všem dalším generacím funkcionářů, kteří tak budou muset vytvářet dílčí kompromisy, nikoliv ty zcela zásadní. Vezmeme-li v úvahu vyjádření různých činovníků různých úrovní, je nasnadě, že drtivá většina z nich je až příliš svázána pohledem oblasti svých zájmů a činnosti, ve které působí. A těch pár vyvolených, kteří dokáží uvažovat komplexně v širokých souvislostech a hlavně dohlédnou roky dopředu, je ostatními považováno za nereálné vizionáře, či spíše za snílky. Vesměs je časem sisyfovská práce, trpělivě nechápajícímu a konzumnímu okolí vše vysvětlovat a obhajovat své záměry, zničí. Tak to prostě je a otázky zůstávají nadále nezodpovězeny.
Pro toho, kdo stále ještě není v obraze, o čem je vlastně řeč, použijme jeden konkrétní příklad. V posledních letech cirkulovala rozhodnutí nejvyššího svazového orgánu, Valné hromady, ohledně typu plnění povinnosti mládežnického nebo ženského družstva, dané soutěžním řádem. Jedno období tak byla striktně daná povinnost mít družstvo, ale pouze mládežnické. Poté došlo k doplnění o možnost se z této povinnosti vykoupit finanční částkou, což dosud nebylo výrazněji zpochybňováno. Jako červený hadr však působí doplnění o alternativní možnost mít družstvo žen. A tak se téměř každou Valnou hromadou nese diskuse o tom, zda upřednostnit družstvo mládeže nebo ponechat i ženskou alternativu. A aby toho nebylo málo, diskutuje se už i o úplném zrušení jakékoliv povinnosti. To vše se odehrává v krátkém časovém horizontu několika let. Kolik zbytečného času se stráví meditováním nad jednou či druhou či třetí variantou? A to jen proto, že dosud nikdo nezodpověděl tu základní otázku, od které by se pak odvíjela koncepce v této oblasti. A jsme zase u toho. V roce 2004 byla poprvé v historii nohejbalu zpracována analýza nohejbalového hnutí a z ní vycházející střednědobá koncepce směrování nohejbalu v příštích min. čtyřech letech. Tento materiál vznikl nejen po širokém průzkumu v samotném hnutí i mimo něj, ale i s odbornou pomocí. I když ani on nezodpověděl základní otázky, určitý náhled k řešení poskytl a jeho hlavní odkaz tkví v tom, že se jednalo o průkopnický počin, hodný následování. To už je ale na jiné téma.
