„Je mi z toho opravdu smutno.“ „Místo toho, abychom se spojili a dokázali najít cestu jak z problému vybruslit, tak si jen házíme klacky pod nohy.“ „Návrh, který nemá nic společného s návrhem zdravě a rozumně uvažující skupiny lidí…“ Tyto a podobné komentáře lemovaly cestu vedoucí k prvnímu (ne)rozhodnutí o osudu letošních dlouhodobých soutěží. Atmosféra zhoustla a po prodělaném prvním kole koronavirové pandemie se vlastně jistá míra iracionality a frustrace na všech zúčastněných stranách daly očekávat.
Ano – očekávat. Očekávání však není vztaženo jen právě k této události. Toto rozhodování je jen jedním z tzv. koncepčních sporů uvnitř nohejbalového hnutí. Na toto téma již mj. náš magazín v publicistické sekci publikoval řadu článků, včetně probíhající série Základní otázky nohejbalu. Články vesměs zůstaly bez větší odezvy. Jenže je to jako ve škole s matematikou – většinu nebaví, většinu nezajímá, ale stejně dožene.
Tím, že nohejbal nemá za (téměř) století existence vyřešené základní, chcete-li principiální, elementární či koncepční otázky, je odsouzen k opakovaným diskuzím nad nimi a situace, jako je ta současná poslední, jsou jen důsledkem. V součtu se stupňující se polarizací celé společnosti bude diskuzí a sporů i jejich intenzita přibývat. A kdo se nepoučí z minulosti, je odsouzen k jejímu opakování. To jsou prostá fakta.
Současné příklady? V rámci ČNS se hovoří o možném vzniku chybějící vrcholné složky nohejbalu. Diskutuje se nad vytvořením zimní halové tuzemské či mezinárodní dlouhodobé soutěže či soutěží. Ale existuje koncepce, podle které bude tato složka ukotvena? Něco ve stylu: za dva roky chceme mít nejvyšší soutěž s mezinárodním přesahem, s televizním pokrytím XX hodin, s přínosem od partnerů ve výši YY Kč, které se projeví v nárůstu základny v počtu ZZ členů za rok. To vše jako součást vyšších cílů stanovených dlouhodobou koncepcí.
A současný příklad v úrovni nižší výkonnostní složky? Ví vlastně předseda okresního svazu, co se od jeho soutěží očekává a proč? Nemusí být početné, ale se štábní kulturou, tzn. vše dle předpisů? Je snad prioritou kvantita, tedy počet zapojených družstev a jejich členské základny, bez ohledu na kvalitu soutěže? Nebo je prioritou výchova mládeže a její počet jako zásadní prvek pro zisk dotací? Ví – neví? Zkuste se zeptat i sami sebe.
Jenže s koncepčními otázkami a jejich řešením v nohejbale je to asi jako v Česku s důchodovou reformou. Odkládáme, máme důležitější věci na pořadu… To není kritika, to je konstatování dlouhodobého přístupu. Za mnoho dalších to potvrzují i slova zkušeného harcovníka VLASTIMILA STEHLÍKA, který prošel několika výkonnými výbory ČNS, včetně současného. „Já jsem v otázce nejrůznějších koncepcí a analýz pragmatický. Dokud budeme sportem na většinově amatérské bázi, připadá mi jejich tvorba jako příliš akademická. Můžeme si vymyslet jakékoli koncepce, výhledy a prognózy, ale pokud se s nimi nohejbalové hnutí neztotožní a nebude v nich většina vidět reálnou možnost uskutečnění, zůstane to zase jen na papíře.“
Přitom selský rozum říká, že bez vyřešení základních otázek a zformulování jejich odpovědí do nějakého dlouhodobého koncepčního dokumentu (strategie) je kterýkoli svaz (spolek, instituce, organizace, firma) odsouzen jen k hašení požárů. Na srozumitelnou aktivní politiku, se kterou strhne část nebo většinu svého hnutí, tedy může zapomenout.
Vše dává logiku a strategie ve sportu o sobě dává stále víc vědět. Jistěže, existují prvky, které dlouhodobé koncepce limitují. Příkladem jsou změny ve financování sportovního prostředí. Ani ty však nemusí být nepřekonatelnou překážkou, prostě se při zásadní změně koncepce upraví. V zásadě má nejen sportovní svaz tři možné proaktivní prvky, respektive stimuly, pro motivaci svých složek i celé základny. Tím prvním jsou benefity, nejčastěji finančního charakteru. Ty jsou v ČNS dlouhodobě omezeny na velmi úzkou skupinu osob a oddílů a větší změna se nepředpokládá. Druhým je moc nebo alespoň podíl na ní. Tento přístup v minulosti vyznával například exprezident Chvalovský, jenž podílem na výkonné moci motivoval předsedy odborných komisí. Na druhou stranu tím statutární orgán svazu nakynul. Do stejné kategorie patří třeba zavedení rozdílného počtu delegátů za KNS na zasedání vrcholných orgánů ČNS.
Třetím možným stimulem je namotivování hnutí k dosažení vyšších cílů. A proč ne? Bude-li většinová shoda hnutí na dosažení vyššího reálného cíle či cílů, v rozumném časovém horizontu a bude-li popsána cesta vedoucí ke stanoveným cílům, díky které i poslední činovník posledního nižšího organizačního článku ČNS a poslední činovník oddílu v nejnižší soutěži bude vědět, co a proč se od něho očekává, pak lze rozvíjet.
Samozřejmě, že nohejbal nevystačí s definicí „jednou chceme mít nohejbal na olympiádě“. Stejně tak s formulací „Cílem svazu je rozvíjet nohejbal ve všech jeho formách v České republice i v zahraničí“ z minulých verzí stanov. Možná prvním pokusem o koncepční dokument v rámci ČNS byla Střednědobá koncepce řízení ČNS pro období 2005-07. Pětadvacetistránkový dokument z dílny týmu exprezidenta Knopa obsahující mimo jiné analýzu stávajícího stavu, program, hlavní priority a detail činností jednotlivých úseků ČNS. Následníka však nedostal. Tedy zatím. Vzpomeňme ve druhém kole rozhodování o osudu letošních dlouhodobých soutěží, kde jsou prvotní příčiny sporů a zkusme se zamyslet, zda nenastal čas podívat se na něco, co většinu nebaví, nezajímá, ale stejně dožene….
