Pokusme se na chvíli uvažovat o nohejbalu jako o úspěšném a populárním soutěžním a rekreačním sportu (nejen v ČR). Podle toho, jak se nohejbalová hra historicky vyvíjí, lze usuzovat, že se (možná i mezinárodním tlakem zvenčí) vyvíjí rychleji a k rychlosti. V souvislosti s dobou, žádající si vyšší životní tempo, rychlejší akci, sílu, dynamiku, dramatické okamžiky a velkolepé momenty v krátkém časovém úseku. Pro nikoho nebudou atraktivní řádově minuty nudného překopávání, nebo naopak ukončení krásných akcí hvizdem rozhodčího, kdy laici a diváci nechápou, proč je úspěšný zákrok, famózní moment, ukončen pro nepostřehnutelnou „chybu“ či výmysl.
Toto mají moderní pravidla umožňovat – poskytnutím hráčům dostatek volnosti, aby mohli nadchnout diváky v hledišti i u obrazovek. Nesvazovat ruce a nohy hráčům i rozhodčím nesmyslně restriktivním posuzováním a složitostí chyb ve hře. Ideální by byl stav, kdy logice pravidel rozumí i náhodný divák a tím ho nohejbal neodradí od další návštěvy, či shlédnutí v TV, protože naší hře bude intuitivně rozumět. Lehko se to řekne, avšak tíž udělá…
Současný pokus Vlastimila Stehlíka diskutovat nad možnými změnami pravidel vnímám ve výše uvedeném smyslu. Pokusím se je z pozice rozhodčího, rozhodujícího domácí ligové i mezinárodní soutěže, níže komentovat a uvést své postřehy, náměty do diskuze a ne vždy ucelený pohled na problematiku všeobecné provázanosti, případně s mezinárodními konsekvencemi. Není lepší platformy pro úvodní diskuzi a testování názorů na jím navrženou změnu pravidel, než zde na Nohec magazínu. Berme ji jako nezávaznou komunikaci směrem k členské základně, či jako komunikaci v odborném panelu, kde se může vyjádřit řádově více názorových skupin (Jan Dutka, Miloslav Šnídl, Dušan Čukan, anonymové), než jen utajená vnitřní diskuze v kruhu odborné komise ČNS či jiného orgánu ČNS. Pokud budou následovat nějaké závěry, které si z tohoto diskuzního panelu vyvodí sám navrhovatel a dojde-li i k další diskuzi s ligovými kluby, komisí rozhodčích, tuzemského rozvoje atp., pak nic nebrání předložení jakéhokoli návrhu pro nejvyšší schvalovací orgány ČNS (Valnou hromadu).
Nyní již ke konkrétním bodům změn pravidel. Mé postřehy budou možná hodně kontroverzní, možná hodně osob naštve, ale vězte, že není podáván ve zlé vůli, nesu kůži na trh dobrovolně a svobodně.
1. Podání přijímané z voleje – Určitě změnit stávající systém na možnost přímého volejového odehrání míče do herního pole soupeře. Pomůže to problematickému ukončení herní akce, kdy diváci těžko chápou chybu ve hře. Také to eliminuje nejasnost stávajících pravidel pro dříve povinný druhý dotek spoluhráče, zda musí být na vlastním herním poli nebo i na herním poli soupeře.
Ihned pak ale vyvstává otázka blokování odehraného podání. Povolit či nikoli, obojí má své výhody i nevýhody. Divácky atraktivní by jistě byl aktivní trojblok a pokus o jeho průstřel podávajícím, či sprint dozadu po lobu. Herních variant a situací je nepřeberně.
Z pohledu rozhodčích je také významný pohled uznávaného odborníka Vladimíra Pavlíka o podání, jako standardní zahajovací akci, která vyžaduje standardní postavení hráčů na příjmu pro zahájení hry. Jinými slovy řečeno, rozhodčí musí vědět, kdy jsou hráči připraveni přijímat servis, zda jsou ve svém standardním základním postavení a může dát pokyn ke hře, či se hráči potulují u sítě se snahou možná blokovat podání a možná jen na poloviční cestě k základní čáře pro příjem podání. Prostě otázka kdy dát pokyn ke hře… a zda trvat při standardním prvku v nohejbalu (servis) také na standardní obranu a postavení hráčů v souvislosti s časově správným (a pro obě soupeřící strany korektním) pokynem rozhodčího pro provedení podání. Osobně se přikláním k co nejmenší míře restrikce u tohoto pravidla, ač to rozhodčí budou mít opět těžké.
2. Doteky blokaře se smečařem, případně stažení do sítě – Zde zastávám názor výrazně neměnit stávající znění pravidel. Navrhuji však zmírnit přísnost trestu, daných stávajícími řády, u úmyslného stažení do sítě. Prvně se budu věnovat návrhu Vlastimila Stehlíka, pak svému, resp. souvisejícímu stažení do sítě. Posuzování doteků hráčů s míčem nad sítí a hráčů nad sítí navzájem je to nejtěžší rozhodování z mnou hraných míčových sportů vůbec. Naprosto chápu frustraci hráčů, pokud je rozhodnuto chybně a kdyby byl ještě chybně posouzen dotek míče a pak nohou (od kolene níže), je na sporné situace zaděláno ještě více. Na druhou stranu naši hráči – filutové, by mohli mít tendenci (při akceptaci Stehlíkova pravidla) získat výhodu při zasažení míče a následným prostým prodloužením přirozené křivky pohybu smečující nohy do kontaktu se statickou nohou blokujícího hráče. Smečaři by pak měli jistotu bodu, ať už by odehrávaný (smečovaný) míč dopadl kamkoli. To by je k těmto typům soubojů motivovalo; v myslích hráčů by to zřejmě byla snadná cesta k výhodě a bodu, pokud by byl rozhodčí pozorný. Pokud by pozorný nebyl, vedla by situace k obřím sporům. To není správně ve smyslu úvodního pohledu na moderní pravidla. Není smyslem nohejbalové akce získat bod či zásadní výhodu jen aktivním pohybem s povoleným zásahem protihráče, bez vítězného útočného úderu či úspěšného obranného zásahu ceněného diváky i odborníky. Současně to mnohonásobně ztíží již dnes nelehkého posuzování soubojů na síti.
Otevření tohoto bodu k diskuzi mě však vedlo k jinému zamyšlení – často a bezvýsledně diskutovanému úmyslnému stažení hráče do sítě. Metodickým příkladem nechť je finálový souboj na turnaji v Přerově 2011 (televizní zpomalený záběr). Můžeme se také ptát, kdo viděl kdy zapískat na extraligové úrovni úmyslné stažení do sítě a co vlastně znamená dle současných pravidel? Při nejrigidnějším způsobu výkladu pravidel je úmyslné stažení do sítě chybou ve smyslu úmyslného zasažení protihráče některou částí těla, s následným jediným trestem dle pravidel (článek 10.3.d) s červenou kartou pro viníka a jeho vyloučením do konce utkání + bod pro soupeře jako drobný detail. Následuje projednání disciplinárního trestu po červené kartě a další trest – na 2 měsíce až půl roku (podle toho zda došlo ke zranění soupeře či nikoli). Málokterý rozhodčí najde tolik osobní odvahy takto trestat kartou a „umýt si ruce“ nad následným drakonickým disciplinárním trestem. Stopka na 3 utkání by v dlouhodobé soutěži mohla stačit (viz fotbal). Případně přesunutí mezi provinění druhého stupně. Toto není ovšem pro nohejbal tak důležité, jako spíše zachování současného pravidla doteků nad sítí.
3. Dotek hráče s cizím tělesem – Ve smyslu filozofického pohledu na atraktivitu by se mi povolení doteků velmi líbilo, ale zřejmě je možné jen částečné povolení nikoli generální. V halových sportech s důsledně odděleným diváckým prostorem od herního prostoru by toto zřejmě fungovalo. V rámci omezených prostorů venkovních nohejbalových antukových „arén“ a při uvažovaných kontaktech s diváky (živými objekty obecně) pak nikoli. Částečné povolení doteků pletiva, sloupků (neživých předmětů obecně i se získanou výhodou) by jistě přineslo více oceňovaných a divácky atraktivních zákroků a bylo by snad akceptovatelné. Správná je zde ovšem i otázka bezpečnosti hráčů. Otevření možnosti hrát úder a stát při něm mimo volný herní prostor jistě stojí za domyšlení, jako nápad by zapadnout nemusel, ale řešení nebude tak jednoduché, jak Vlastimil Stehlík zatím nabízí (v kladném slova smyslu). A to i kdybychom zatím přijali tezi, že pravidlo platné pro druh povrchu hřiště a volné hrací plochy a její vodorovnost by se neměnila a vztáhla jen na dopad míče a nikoli místo jeho odehrání z vlastní poloviny. A zde mě napadá související myšlenka o doteku s tělesem, inspirováná mým druhým sportem, volejbalem – posuzování doteků hráče se sítí. Cílem je jen a pouze eliminace neatraktivního ukončení akce po neznatelném „škrtnutí patou“ o spodní okraj sítě blokujícího hráče. Nebo po nádherném skluzu pro úžasný kraťas doklouzává polař až k síti a lehce zachytí o spodní část sítě propnutou nohou… Úprava by mohla znít ve smyslu: Hráči se mohou dotknout jakýchkoliv (neživých) předmětů vně, včetně sítě za předpokladu, že to nepřekáží hře. Lépe však jen: Dotek sítě hráčem není chybou, pokud to nepřekáží hře, či soupeři ve hře. Hráč překáží hře, či soupeři ve hře: 1. dotekem horní pásky sítě v průběhu jeho akce hraní s míčem či bez míče nebo 2. pokud současně se zasažením míče nebo snahou míč zasáhnout využije síť jako podporu nebo 3. vytvořením jakékoli výhody nad soupeřem se sítí spojenou nebo 4. provedením jakékoli akce se sítí, která brání legálnímu (pravidly povolenému) pokusu soupeře hrát míč, blokovat míč, atp. (aby se eliminovali čeští šikulové, co by na síť chtěli jakkoli šlapat, tahat za ni a divadelně padat do sítě – ne však pásky).
Pokud něco podobného akceptovala široká volejbalová hráčská obec a divácká veřejnost a „sako zde platí jen při doteku pásky“ a vše je již několik let v praxi prověřeno, tak co na to nohejbal? Jak to všechno dopadne? Dospělí, prosím, přeskočte až na poslední odstavec, děti mohou číst dále… Jako v každé dobré pohádce. Dobro zvítězí nad zlem. Na valné hromadě ČNS v roce 2022 na pražském Žofíně (kam je mimořádně přeložena z Pražského hradu, neboť zde probíhá současně Spartakiáda nohejbalové mládeže ČR) je poklid delegátů narušen nečekaným a nezvaným návrhem progresivního delegáta z tisícivěžatého města piva. Ospalí delegáti odtrhli ret od napěněných korbelů zlatavého moku (rozdávaného zdarma od bohatého sponzora ČNS) a překřikují se ve Velkém sálu, sborově hřímajíc: „Komu tím prospěješ, hade…“ a „Kdo tě platí, tos už zapoměl… Cizina ti dala víc, či co?“ Statečný delegát klesá zdrcen do své zlaté sesle a myslí již na slunný prígl a svou rezignaci. „O co jde, o co jde?“ probouzí se i dosud spící delegát ze zapadlé valašské vísky. „Ale o nic, to se jen dareba z Čech pokouší navrhovat změnu Pravidel našeho (vše)lidového sportu – něco se sakem a kravatou“ pohotově odpovídá jeho soused a kamarád z moravského města vína. „Prý článek Pravidel číslo jeden milion a něco…“ „No ještě, že nenavrhoval změnu počtu dopadů…“ dí stařík… „To bych snad musel i hlasovat.“ Tu se slova ujímá Velkoprezident Nejvýkonnějšího z Výkonných Výborů a současně doživotní předseda Svaté Dozorčí Rady v jedné osobě Jan Ocelový s návrhem usnesení valné hromady: „Upalte ho, upalte; nepřátel nešetřete, na množství nehleďte.“ Ale, děti, dopadlo to dobře. Delegáti nenašli suché sirky, ba dokonce ani zápalky (holt vylité pivo je svinstvo) a tak mu jen naplácali na holou pod rozvinutou bojovou zástavou s pravověrným heslem „ Naši národní hru si kazit nedáme“. A večer s padlou bradou všichni sledovali v TV, jak v nohejbalo-futnetovém finále na Olympijských hrách Slováci vítězí nad družstvem Rumunska, kdy i český šéftrenér nastupuje do zápasu o 5. místo za zraněného českomoravského bijce Bivoje (vše v dresu a pod vlajkou Burkiny Faso). Bohužel stále na jeden dopad. Tak vyčurat, pomodlit a spát…
P.S. Prohlašuji, že jsem při čtení pohádky pivo nepil a když tak jen jedno, dvě…, ale přitom jsem pilně rozvažoval, jak bezpracně sehnat a vychovat nohejbalovou mládež…, současně usilovně piloval nohejbal a to vše než míč dvakrát /třikrát spadl na zem… Přeji nohejbalu jen samá pozitiva a více odvážných lidí jako jsou oba pánové Stehlíci. A odpusťte mi to odlehčení na závěr, vím že pro mnohé by šlo o velkou revoluci v nohejbalu. Berte vše jako možnost diskutovat nad něčím smysluplným, jako jsou pravidla a řády nohejbalu, než jen se vzájemně osočovat a pomlouvat na netu. Závěrem bych si přál, aby jednou vznikla pravidla (a jejich výklady), která budou podporovat hru jako plnohodnotný zážitek pro všechny zúčastněné, hráče i diváky.
