(Černošice-Mokropsy) V rámci turnaje osady Jedličkov jsme k rozhovoru přizvali několik známých nohejbalových jmen doby minulé i té budoucí. Zajímalo nás zejména to, jak si tyto zkušení matadoři, resp. mladé naděje, našly cestu k nohejbalu, jak naplnil jejich očekávání po stránce sportovní a jak po stránce prestiže tohoto sportovního odvětví.
Co tě vůbec přivedlo k nohejbalu?
Lukáš Souček (Spartak Čelákovice, 18 let): K nohejbalu mě přivedl můj táta. Hrál pouze okresní soutěž a já se na ně chodil dívat. Já začínal s fotbalem, hrál jsem ho závodně, pak mě ale přestal bavit. Táta se mi věnoval a teď už zůstanu u nohejbalu. Jestli mi vydrží zdraví, tak určitě.
Jiří Kalous (Avia Čakovice, 17 let): Byl to můj táta. Když hrál, bral mě sebou na zápas. Tam jsem si někde vzal balon a začal si kopat. V devíti letech jsem začal hrát a hned ten rok jsem vyhrál republiku.
Michal Doucek (Spartak Čelákovice, 38 let): Určitě osada. Začínal jsem na sázavské osadě Kloučky. V osmi letech, kdy se na osadě ztrácel volejbal a nastupoval nohejbal, jsem nejprve sledoval jak hrají chlapi a pak se sám zapojil.
Marek Hofman (AviaČakovice, 40 let): K nohejbalu mě přivedla úplná náhoda. Byl to sponzorský turnaj firmy, kde jsem pracoval. A opilý kolega, který slíbil, že budeme hrát za čakovické éčko.
Vilém Ungermann (DTJ Slatiny, 40 let): Táta mě k nohejbalu přivedl. Bylo to na Císařské louce a hrál jsem i fotbal. Nohejbal mi ale začal hodně jít, chytnul mě. Cítil jsem, že bych v něm mohl něčeho dosáhnout.
Vít Kopecký (Praha, 63 let): Když mi bylo dvanáct let, tak Láďa Mašát s mým otcem spolu dělali a v areálu bylo nohejbalové hřiště. Tam jsem začínal.
Co ti nejvíce na nohejbalu imponovalo?
Souček: Člověk je pořád v akci, v kontaktu s balonem. Není tam žádná velká prodleva, kdy je bez míče.
Doucek: Určitě svou tvárností. Je to dynamický sport, i když mnoho lidí řekne, že není náročný. Na rozvoj sportovní stránky je ideální.
Hofman: Asi tím, že je to kolektivní hra a právě kolektiv, který v Čakovicích je.
Kalous: Je to kolektivní sport, spousta kamarádů a srandy.
Ungermann: Lidi. Přijedeš na turnaje, na zápasy, vždy tam chytíš kamarády. O tom to je.
Kopecký: Je to amatérský sport, takže hlavně parta. Něco jiného je amatérský sport, něco jiného profesionální. U profesionálního sportu nemohou být takové vztahy, jako u amatérů.
Čeho bys chtěl v nohejbalu jednou dosáhnout?
Souček: Chtěl bych se s juniorkou podívat na mistrovství světa, hrát stabilně extraligu a v mužské kategorii získat nějaké tituly.
Kalous: Vyhrát extraligu, zahrát si v reprezentaci a zkusit vyhrát mistrovství světa a Evropy.
Dosáhl jsi v nohejbalu všeho, co sis kdysi jako mladík vytýčil?
Doucek: Určitě ty sny tehdy byly ještě o něco vyšší. Nicméně i tak jsem spokojen, jak to je.
Hofman: Hrál jsem fotbal a vůbec jsem netušil, že si někdy zahraju nohejbalovou extraligu. Takže jsem spokojen.
Ungermann: Rozhodně jsem nepočítal, že bych někdy mohl být v reprezentaci a udělat tituly, které jsem udělal. Moje kariéra byla nad mé očekávání.
Kopecký: Ve dvaceti letech má člověk různé priority. Splnilo se mi očekávání, svůj sen jsem si splnil.
Když porovnáš pozici nohejbalu mezi ostatními sporty před dvaceti lety a dnes, vidíš ho tam, kde jsi očekával?
Doucek: Je to strašně těžké posoudit. Když řeknu sám za sebe, tak třeba před dvaceti lety jsem neočekával, že u nás v klubu vznikne to, co vzniklo. Přijdu se podívat na hospodský turnaj, kde je třicet týmů z Čelákovic a okolí. Když jsem tam já začínal, tak nás bylo šest a když jsem přišel do hospody a řekl, že hraju nohejbal, tak to nikdo neznal. Když to vezmu ne za klub, ale celkově, tak se dají najít hezké momenty, které jsou až nadčasové. Jako příklad uvedu třeba televizní finále extraligy v přímém přenosu, nebo mistrovství světa. V komplexu to možná vypadá, že nohejbal stagnuje. V poslední době se ale do špičky tlačí více pracovitých týmů, které pro to něco chtějí dělat. Snad tedy budoucnost bude lepší.
Hofman: Přiznám se, že jsem za tu dobu očekával nohejbal trochu výše. Zejména s přihlédnutím na to, kam se posunuly některé jiné sporty, například florbal.
Ungermann: Zajímavá otázka. Spíš jsem si ale myslel, že nohejbal bude v této době už více masovější. Bohužel mládež nemáme, máme sice šikovné mladé hráče, ale je jich málo. Herně jde ale nohejbal nahoru.
Kopecký: Čekal jsem, že už dneska bude výše. Olympiáda byl teoretický sen. Ale očekával jsem, že se nohejbal rozšíří více. Je to dnes o penězích. Největší peníze jdou do fotbalu, hokeje, tenisu, golfu. Co zbyde, přerozděluje se dále. Když vezmu, že házená, volejbal jsou olympijskými sporty a jsou tam jenom poloprofesionálové i amatéři, tak nohejbal jim není zase tak vzdálen.
Na jaké pozici bys chtěl nohejbal vidět za dalších patnáct či dvacet let?
Souček: Minimálně na té dnešní. Zdá se mi totiž, že v dnešní době lidi už tolik pro to nedělají, co dělali dříve. Zdá se mi také, že nohejbal upadá, než aby se zlepšoval.
Doucek: To je především otázka na mezinárodní scénu. Bez toho, že se nohejbal začne více prosazovat v jiných zemích, jiných světadílech, tak to nikam dál nepovede. Když to bude pořád jen lokální sport, nehne se to.
Hofman: Můžeme pozorovat, jak nohejbal upadá třeba na osadní úrovni a jsou velké problémy s mládeží. Bude v budoucnu těžké se udržet na dnešní úrovni.
Kalous: Nohejbal by si zasložil jednou být na Olympiádě, aby ho viděl celý svět. Je to nádherný sport. Když vidím, jaké některé sporty se tam dostanou, tak mě to mrzí. Když se ale podívám reálně a vím, že když jsem začínal na republikách a hrálo tam dvacet sestav a dnes sotva polovina… Myslím, že nohejbal začíná vymírat i u nás doma. Děti k tomu nemají vztah, a to mnohokrát ani děti nohejbalistů.
Ungermann: Bude to špatně, rád bych se pletl. Nevidím mládež, nevidím nic dopředu. Je tady pár lidí, kteří se to o to starají. Kdo to vezme dál?
Kopecký: Bez sehnání schopných lidí, kteří seženou peníze, se to nehne. Když se to povede, půjde nohejbal nahoru, protože se to musí zákonitě projevit.
Necítíš, že vina na tom, že nohejbal i ve své mateřské zemi je stále řazen mezi malé tzv. malé sporty, neleží jen na nevstřícném okolí, ale i na samotných nohejbalistech?
Souček: Určitě je to i o lidech v nohejbalu. Musí tahat za jeden provaz, místo aby se hádali mezi sebou.
Doucek: Možná. Že si lidi hází klacky pod nohy, to je všude. Ale já kolem sebe vidím, že to jde dělat.
Hofman: Nohejbal nemá takovou základnu, jako třeba fotbal nebo hokej, nemá takovou reklamu. Nohejbal je malý sport a tak to zůstane.
Kalous: To nedokážu posoudit.
Kopecký: Nohejbalisté jsou amatéři a tam jsou jasné priority. Na prvním místě je rodina, na druhém práce, kterou je rodina živa. Až na třetím místě může být nohejbal. Pokud se tyto priority nezmění, tak je to dané.
