(Praha, Louny, Prostějov, Žďár nad Sázavou) Mládež a nohejbal. Na toto téma lze diskutovat nekonečně dlouho a dá se říci že co člověk to názor. Zkusme se ale zeptat renomovaných trenérů mládeže, kteří mají nejen oddílové, ale i reprezentační zkušenosti a jsou členy Komise mládeže Českého nohejbalového svazu. Na otázky odpovídali bývalý úspěšný trenér juniorské reprezentace MARTIN HLAVIČKA, bývalý asistent trenéra juniorské reprezentace JAN PTÁČEK, nejúspěšnější trenér mládeže posledních let RICHARD BENEŠ a doslova nestor mládežnického nohejbalu KAREL JONÁK.
Je podle vás podpora mládežnických soutěží ze strany ČNS dostačující?
Hlavička: Jaká je podpora soutěží, budeme hodnotit podle toho, jak projdou naše návrhy (Komise mládeže) na změnu soutěží pro příští rok. Financí je ale málo, s tím ale těžko lze něco udělat. Co ale chybí zcela, je práce s talentovanou mládeží na svazové úrovni. Mládež roste doslova a do písmene jako „dříví v lese“. Nikoho nezajímá, jak žákovský mistr ČR trénuje, kdo a jakým způsobem ho vede a co udělat pro jeho další sportovní růst. To je největší bolest a ostuda celého Českého nohejbalu!
Ptáček: Ne.
Beneš: Podpora od ČNS je zřejmě dána možnostmi svazu, které má, ale dle mého názoru není dostatečná. Faktem je skutečnost, že např. v řecko-římském zápase, který je v naší TJ, také je ještě slabší než je tomu v nohejbale, ale jsme malým sportem a je těžké získávat mladé a ještě těžší je udržet u nohejbalu. Z těchto důvodů zejména musí být podpora svazu větší.
Jonák: Není, ale asi to momentálně víc nejde. Krize je všude a všechno je o penězích. Morálně se ČNS velice snaží. Peníze navíc nejsou.
Co nejvíce brání proniknutí nohejbalu do škol?
Hlavička: Jeho specifikum – malý počet hráčů na hřišti. Stejně jako nohejbal, bude asi těžko učitel se 30 žáky hrát badminton, stolní tenis, tenis …
Ptáček: Je to hra jen pro max. počet 6 hráčů bez frekvenčního střídání, jako je u florbalu či futsalu.. Má-li učitel 20 dětí na tělesné výchově, pak určitě dělá hry a disciplíny, které zaměstnají všechny žáky. To platí nejen pro hodiny TV, ale i pro sportovní hry. Za 40 let existence žďárského nohejbalu, hráli „profesionálně“ nohejbal jen dva učitelé, z toho jeden ze střední školy.
Beneš: Proniknutí nohejbalu do škol vadí určitě malý počet hráčů, který hraje a 6 proti 6 hrát nohejbal nejde.
Jonák: Začali jsme individuelně a zatím nemáme dostatečně propracovaný systém. Je to o vypěstování si známostí s řediteli a tělocvikáři základních škol v regionech. Podle mne to chce dělat pro školy turnaje nebo dokonce i dlouhodobé soutěže. Nejlepší kluky ze škol vybírat a podchycovat je ke vstoupení do nohejbalových klubů. Ty akce pro školy pak dělat pro všechny kluky i děvčata (jak pro neregistrované tak i pro registrované) dohromady. Ti lepší mohou sebou přivést i začátečníky atd. Ten začátek, že máme již dvoukolovou pravidelnou a postupovou akci – Pohár ČNS ZŠ, to je ten začátek, který nám může přivést nohejbal do podvědomí základních škol. Naráží to na malý počet lidí, kteří se okolo nohejbalu pohybují !
Jsou v pořádku hranice věkových kategorií?
Hlavička: Ano.
Ptáček: Ne. Kategorie mladších žáků by se mohla posunout na 13 let. Dorostenecká kategorie by měla končit v 18 letech.
Beneš: Dle nových poznatků, které jsem po vytvoření kategorie mladších žáků prakticky získal, bych osobně přivítal posunutí věkové kategorie mladších žáků do 13 let a u starších žáků bych věkovou hranici ponechal. U dorostu bych šel s trendem ostatních států a snížil bych věkovou hranici do 18 roků. Důvody si jistě každý dokáže vysvětlit sám.
Jonák: Podle mne jsou momentálně v pořádku. Umím si představit 9-10 letého začínajícího kluka, že je schopen při určité výkonnosti konkurovat 12-ti letému klukovi. Ale proti 13-ti letému už je to podstatně horší!
Je dostačující uplatnění dorostenců v ligových soutěžích dospělých?
Hlavička: To je věc každého jednoho oddílu a nikdo jim to nemůže nařizovat. Z mé zkušenosti uplatnění mají. Soudím podle Čakovic, kde se práci s mládeží věnují a všichni jejich dorostenci (momentálně hostující v dorostu na Kotlářce) dostávají příležitost v soutěžích mužů.
Ptáček: Není. Prosadí se pouze výjimečný talent. Pokud dorostenec nepřevyšuje výrazně výkonnostně „starého pardála“, tak se do sestavy nedostane a vzhledem k tomu, že nohejbal se dá hrát do vysokého věku, tak leští lavičku a to ho brzy přestane bavit. Tam, kde je možnost hrát na áčko, béčko nebo dokonce i céčko mužů v různých stupních soutěže, je situace lepší. Bohužel to je málokde.
Beneš: Dle mého názoru je dostačující, lépe a přesněji odpovědět neumím.
Jonák: Tak záleží vždy na lidech, kteří vedou své kluby. Oni jsou zodpovědní za to, že dávají dorostencům příležitost v mužských týmech. Musí tomu především rozumět a dorostence také patřičně motivovat. Potom záleží už na nich, jak“ čapnou příležitost za pačesy“.
Ve volejbalu hraje družstvo juniorské reprezentace nejvyšší soutěž. Nebylo by dobré něco podobného i v nohejbalu (a nemusí se jednat zrovna o extraligu)?
Hlavička: S roční rozpočtem 60.000 Kč?? (smích).
Ptáček: Ano, dobrý nápad. A tu extraligu bych zrovna nezavrhoval. Nicméně je-li extraliga či jiná liga klubová soutěž, pak to celé bude mít spoustu ALE. Nicméně vzor je ve volejbale, jen ho dobře okopírovat.
Beneš: Juniorská reprezentace, alespoň případná současná, nemá na to hrát nejvyšší soutěž, ale pokud by hrála např. 1.ligu, byl by to pro mladé hráče určitě velký přínos. Ale zase jsme u financí pro juniorskou repre…..
Jonák: No i to je možné, ale jak se na to dívají samotné kluby. Mohli bychom tyto otázky znovu a znovu projednávat i na Komisi mládeže.
Jak se vypořádat s nedostatkem termínů, který má na svědomí kolize vrcholných soutěží různých věkových kategorií?
Hlavička: Přesunutím všech jednorázových soutěží do hal, na měsíce 10., 11., a 3. (12., 1. a 2. ponechat volný na zimní přípravu).
Ptáček: Zvýšením počtu trenérů a vedoucích družstev, aby jeden člověk nejezdil se všemi mládežnickými kategoriemi. Potom také lépe motivovat pořadatele tak, aby jich byl pro všechny akce dostatek. Ale jak to udělat bez peněz, to opravdu nevím, protože takových bláznů jako jsme my moc není.
Beneš: Nevím, ale dle mého názoru žádné větší kolize zatím nejsou (r. 2007, 2008 i letos). Myslím si, že se s tím zatím dokážeme vyrovnat a stále je rezerva v zimních měsících – i když touto cestou bych se nedal (nedostatek vhodných hal a jejich trvalé obsazení jinými sporty, finanční prostředky na nájem, mladí potřebují hrát venku).
Jonák: Tak jednu z variant vidím ve vytvoření Regionů blízko ležících okresů a krajů. U nás máme tři tzv. Okresní regiony a o těch Regionech krajů jsme se trochu bavili ve Žďáru n/S – je to věc neustálé diskuze. V Regionech je možno využít pro soutěže i hrací dny v týdnu! U nás v Ústeckém kraji hrajeme KP mužů v úterý (individuelně např. my budeme hrát letos v pátek kvůli studentům), KP mládeže hrajeme v pondělí (obvykle žáci) nebo ve čtvrtek (dorost, když je) a Regiony okresů hrají ve středu. Všechno se stihne. Na ligu a jednorázovky zbudou soboty a neděle.
Co podle vás chybí systému dlouhodobých mládežnických soutěží pořádaných ČNS?
Hlavička: Finanční podpora poháru mládeže. Pořadatelé by byli, ale v rozpise je víc svazujících regulí, než motivujících pobídek. Výsledek je, že vezmeme každého, kdo se přihlásí a ještě se doprošujeme dalších, aby se vůbec pohár uskutečnil.
Ptáček: Vynechám-li letošní Pohár ČNS, pak systém má pouze DL. Ostatní je chaos, lépe řečeno, svaz žádný systém neurčil a takže chybí úplně. Jiskra naděje je v tom, že jsme letos o systému dlouhodobé soutěže začali jednat a že příští rok by se mohlo začít hrát dle jednotných pravidel.
Beneš: Myslím si a trvale zatím prosazuji systém DL takový, jako je nyní a myslím si, že je dobrý. Horší situace nastane, až budou do tohoto systému chybět hráči, ale toto zatím není a doufám, že to hned tak nebude.
Jonák: Tak i o tom jsme mluvili, že je momentálně nedostatečný tlak družstev zezdola a snaha postoupit výše. U Dorostenecké ligy se zdá, že to možná vyřešíme dvoustupňovým rozdělením na extraligu a 1.ligu, která se bude hrát jen na čtyři hráče, tedy jedno auto. U žáků chceme vytvořit regionální soutěže, které mohou být základem budoucí Žákovské ligy.
Měli by mít i žáci své Mistrovství Evropy?
Hlavička: To je dotaz na FIFTU.
Ptáček: Ne. Nevím o sportu, kde by měli žáci oficiální ME.
Beneš: Zcela jistě ano, a když ne Mistrovství Evropy, tak alespoň Evropský pohár a je škoda, že nultý ročník z roku 2008 asi nebude mít pokračování – to je mi líto. Stále se neumíme domluvit se Slováky na společných pravidlech, některým celkům od nás se nechce cestovat až do Košic.
Jonák: To už jsem psal na bývalý VV ČNS, že si myslím, že by mělo být juniorské ME a žákovské ME a pokud možno každým rokem. To ale záleží na FIFTA a jestli je podpoří ČR a SR. Tato ME bychom byli schopni pořádat snad i my každým rokem, střídavě se Slováky. Ostatní by se snad časem také připojili(?).
Jak by bylo možné zabránit odpadu talentů při přechodu z jedné věkové kategorie do vyšší?
Hlavička: Nelze. Zdaleka to není problém jen v nohejbalu. Například atletika. Diskař v juniorské kategorii získá na MČR titul za výkon 51,00 m. Příští rok v kategorii dospělých obsadí s výkonem kolem 54,00 5. – 8.místo. Než se dopracuje podobného úspěchu v kategorii dospělých, obnáší to 3 – 4 roky tvrdé dřiny.
Ptáček: V těch nejnižších je to především na kvalitní práci trenéra a celého realizačního kolektivu. Důležité je získat pro nohejbal i rodiče, kteří je v této aktivitě budou podporovat a nebude pro ně nohejbalový oddíl jen odkládacím místem pro jejich ratolesti, když na ně zrovna nemají čas. V přechodu z dorostu do mužů je to především o kolektivu, o příležitostech ke hře, o motivaci k maximálnímu. tréninkovému a zápasovému nasazení s vidinou možnosti si zahrát ve vyšší soutěži, s možností prosazení se do reprezentace.
Beneš: Je to problém, který se vyřeší pouze tak, že tito kluci budou stále někde a něco hrát – buď za béčko či céčko mužů, nebo dorostu nebo nějaký městský přebor, různé turnaje apod. Nejhorší je, když trenér vidí, že na tu určitou soutěž nemají místo v sestavě a přestane s nimi počítat.To je jistý odchod hráčů od nohejbalu.
Jonák: To je složitá otázka, odpadlíci jsou ve všech sportech. Dnes je to dost složité. Nám se rozpadla trojka žáků, která vyhrála dva ročníky Poháru ČNS základních škol. Zbyl pouze Mužík.
Jak vidno, na různé problémy mají i trenéři, kteří mají dostatek zkušeností, různé recepty. Nejvíce ale přeci jenom chybí finanční prostředky a i z toho vyplývá nedostatek funkcionářů. Každopádně je jen minimálně zohledněno, když se oddíl poctivě stará o mládež a vychovává reprezentanty. Ještě stále se vyplácí kupovat hotové hráče, neboť jejich cena na trhu je nižší, než několikaletá investice do hráče od žákovských let. I toto by se určitě mělo vzít v potaz na tvorbě odstupného při přestupech hráčů.
