Tři zlaté z Rumunska. Čeští reprezentanti byli na mistrovství světa neporazitelní a teď se zaslouženě vyhřívají na výsluní a sklízejí ovace. Nedílnou součástí národního týmu jsou však i další lidé, kteří pomáhají, aby celé soukolí správně fungovalo. Aby někde něco nechybělo, nebo naopak nepřebývalo. Aby byla v týmu pohoda a všichni hráči měli nejlepší možné podmínky pro špičkové sportovní výkony. Nevyskytují se v blízkosti stupňů vítězů, v záři reflektorů, ani nekřepčí s poháry. Zkrátka nenápadní hrdinové. Jedním z těch bezejmenných je i fyzioterapeut českých nohejbalových reprezentací PETR LUKÁŠ.
Pane Lukáši, jak jste se vůbec dostal k nohejbalu?
U nohejbalu jsem od roku 2007, kdy mě oslovil tehdejší trenér Jirka Šmejkal. Do té doby nebylo po stránce rehabilitace o reprezentaci postaráno.
Jak jsou na tom po fyzické stránce nohejbalisté v porovnání s vyznavači dalších sportů, kteří vám prošli rukama?
Ač je nohejbal ryze amatérským sportem, tak po fyzické stránce jsou hráči na srovnatelné úrovni s jinými sporty.
Byli všichni hráči před mistrovstvím v dokonalém zdravotním stavu?
Pokud vím, tak všichni hráči byli zdraví a nikdo neměl žádné zdravotní potíže, které by mu nedovolovaly podávat špičkové výkony.
Zdálo se mi, že během hry dost hráčů na povrchu haly v Kluži občas uklouzlo. Nevyvstaly ve spojení s tím některé zdravotní indispozice?
Je pravda, že to v hale dost klouzalo. Nebylo to však zapříčiněno špatným povrchem, ale prachem, který na povrch podlahy – vzhledem k velikosti haly – usedal. Naštěstí to nemělo za následek žádné zranění.
Jak vlastně probíhala během celé akce rehabilitace hráčů?
Během soustředění měli všichni možnost využít regenerační linku i masáže. Někteří toho bohatě využívali.
Musel jste během mistrovství používat u někoho nějaké speciální způsoby rehabilitace nebo masáží?
Vzhledem k tomu, že nikdo neměl žádné zdravotní potíže, tak jsem nemusel použít žádné speciální rehabilitace, ale jen zcela běžné regenerační masáže.
Říká se, že sportovci jsou většinou při masáži upovídaní, někteří naopak usínají. Jak to je u nohejbalové reprezentace?
Je to stejné jako u ostatních sportovců. Někdo vyloženě relaxuje, nemluví a masáž si v klidu vychutnává. Ale naopak jsou i tací, kteří pusu nezavřou. Ani s jedněmi nemám žádný problém.
Kdo byl ve výpravě největším expertem přes různé legrácky a kdo byl nejčastěji jejich terčem?
Největším vtipálkem je Ondra Vít. Nejčastějším terčem bývají jako všude jinde nováčci, v našem případě tedy Míša Kolenský a Jirka Kalous.
S kým se lépe pracuje. S mužskou reprezentací, ženskou nebo juniorskou? Má každá svá specifika?
Jak říkáte, každá má svá specifika. Proto jsem rád, že můžu být součástí všech tří týmů.
Staráte se vedle reprezentací ještě o nějaký nohejbalový oddíl?
Ne, ale během sezóny, pokud mají kluci nějakou bolístku, tak zavolají a přijedou za mnou. Nebo pokud se jedu podívat na nějaký extraligový zápas, tak mě využijí tam. Rád jsem všem k dispozici, a pokud je to v mých silách, tak jim rád pomůžu.
Vzpomenete si na nějakou zajímavou historku, která se vám přihodila během nohejbalové akce?
Za ty roky je těch historek fůra, a to jak s kluky, tak i s holkami. Kdybych se rozpovídal tak by to dalo na celý rozhovor. Možná o tom můžeme někdy v budoucnu dát dohromady celou knihu…
