(Praha) Po poměrně kvalitní přípravě nohejbalových trenérských kádrů v sedmdesátých až devadesátých letech nastal určitý zlom. Snížil se počet školení, doškolení a seminářů, snížil se i rozsah počtu hodin jednotlivých školení. A co hlavní, snížil se počet skutečně aktivních trenérů v soutěžích, a to včetně té nejvyšší ligové. „To je naprosto nepřijatelný stav, se kterým je nutné něco dělat“ říká Mgr. VLADIMÍR PAVLÍK, hlavní metodik systému vzdělávání trenérů a rozhodčích ČNS.
Poslední roky, zdá se, se začíná na poli vzdělávání trenérů konečně situace hýbat. Každoročně jsou republikovým orgánem organizována školení a doškolení licence „C“, tedy nejvyššího kvalifikačního stupně, dosažitelného v rámci ČNS. Absolventi školení mají právo trénovat družstva všech soutěží ČNS i jeho reprezentační výběry. Udělená licence není doživotní, je třeba jí ve stanoveném cyklu obnovit absolvováním doškolení. Kromě kvalifikačního stupně „C“ jsou organizována i školení nižšího stupně „D“, která pořádají krajské články ČNS. Úroveň v jednotlivých krajích však bývá rozdílná.
„Metodika školení a doškolení je zpracována podle metodik obdobných sportů. Školení i doškolení jsou nyní pořádána každým rokem pravidelně, což je velmi důležité. Samotné školení se skládá z teoretické a praktické části, pro doškolení využíváme souběh s některou významnou jednorázovou soutěží, nejlépe mezinárodní. Ze strany trenérů už jsme zaregistrovali požadavky na zavedení vyššího kvalifikačního stupně, tedy alespoň „béčka“. Problém je v tom, že podmínky pro získání tohoto stupně stanovují odborné instituce, tedy pokud hovoříme o takovém stupni, který bude uznáván obecně. V současnosti je pro získání „B“ stupně třeba jak absolvovat školení všeobecné sportovní části (organizována jsou vysokými školami tělovýchovného zaměření), tak i školení specializované části. Tam je zatím problém největší, protože nám chybí vyškolený lektor s tímto nebo vyšším kvalifikačním stupněm, který by měl oprávnění provádět školení specializované části. Tedy někdo, jako kdysi býval Václav Kovanda. Jinak existují i další podmínky, jako určitý stupeň dosaženého vzdělání (maturita). Je to totožný model s ostatními sporty,“ objasňuje Pavlík.
Po letech stagnace a několikanásobného oprašování nesmrtelných Kovandových skript, se v oblasti metodicko-publikační poslední desetiletí začalo blýskat na časy. Zájemci mají dnes k dispozici minimálně tři metodické publikace v českém nebo slovenském jazyce, v blízké době se dočkají i atraktivnější verze v podobě metodických DVD. Další odborné texty vznikají na půdě vysokých škol. Dalším limitujícím faktorem vzdělávání je ale samotná motivace trenérů. „Nohejbal patří mezi menší sporty, jen minimum trenérů dostává alespoň symbolický honorář. V současné době je nereálné organizovat obsáhlá několikadenní školení, na které si účastníci musí brát neplacené volno nebo dovolenou. Toto ale není záležitost pouze nohejbalu, osobně mám podobné zkušenosti např. ze stolního tenisu a to je olympijský sport. Na druhou stranu ale není možné snižovat nároky vyšších kvalifikačních stupňů, pokud mají mít nějakou hodnotu a být obecně uznávány sportovními institucemi“ přidává Pavlík své argumenty. Paradoxně je ale největším problémem nohejbalu v trenérské oblasti není nechuť potenciálních trenérů absolvovat školení nebo doškolení, ale po jeho absolvování trenérskou činnost prakticky vykonávat. To už je ale jiné téma.
