(Praha) Vzdělávací akce trenérů nepatří k těm nejzajímavějším činnostem. O to větší údiv musel pocítit návštěvník zatím posledního školení adeptů trenérské licence C, tedy druhé nejvyšší licence v rámci Českého nohejbalového svazu. Do haly pražské TJ Pankrác dorazila téměř třicítka školících a doškolujících (součástí akce bylo i doškolení trenérů licence C a D) se.
Taková sestava potěšila i vedoucího a lektora vzdělávací akce VLADIMÍRA PAVLÍKA. „Určitě nás taková účast zaskočila a mile překvapila. V posledních letech se účast pohybovala kolem deseti až patnácti uchazečů. Dnešní počet tak bylo velmi složité organizačně zvládnout. Školení je dvoudenní a má přesně stanovený počet hodin. Není snadné všechny předměty poskládat do pouhých dvou dnů. Třeba v sobotu jsme začínali v 10 a končili ve 20 hodin. Ale roztahovat školení do tří dnů by bylo obtížné, ani ne pro nás lektory, spíše pro samotné účastníky. Měli jsme zde zájemce z 1. a 2. ligy, velkou část tvořili zájemci od mládeže a také začátečníci. Co mě mrzí, že zatím máme vyškoleno velmi málo trenérů s nejvyšší licencí. Céčko je nejvíce rozšířenou licencí, protože školení nižší D licence už se prakticky na krajské úrovni nepořádají. Podobná situace je i na úrovni rozhodčích, tam také už se školení na krajské úrovni nepořádají.“
Proč se trenérské „déčko“ v krajích už nedá získat, v tom má Pavlík jasno. „Práce trenérů je poměrně složitá a není nikterak až na výjimky honorována. To bych řekl, že je dost podstatná věc. A obecně se také připojuje fakt, že lidé mají málo času. Trenéři, pokud nemají nějaký vlastní zájem, např. trénování svého potomka, se do trénování nehrnou.“ Na určitém propadu trenérské vážnosti může mít vliv i mezera, která vznikla po odchodu trenérské generace velkých jmen v 90. letech. „Ano, v 90. letech na nějakou dobu skončil systém přípravy trenérů, pak bylo cirka desetileté vakuum a teprve poté zase trenérské kurzy začaly probíhat. Není dobře, když má družstvo jen hrajícího trenéra. Trenér by neměl být jedním z hráčů. Tím nechci říci, že by to neměl být bývalý hráč, tam to naopak může pomoci. Rozhodně si myslím, že skloubit jednotlivé činnosti trenéra s hráčem v jedné osobě je velmi komplikované,“ vysvětlil Pavlík.
V této souvislosti je třeba zmínit, že např. na získání nejvyšší trenérské licence (B) je potřeba absolvovat výrazně delší školení v rozsahu cca 150 hodin, což reprezentuje cca 15 dní a platbu cca 8 000 Kč. Tato kombinace může zájemce odradit, ale jak se zdá, i zde se přece jen můžeme dočkat rozšíření okruhu současných držitelů. „Osobně mě těší, že registruji zájemce o školení licence B. První školení tohoto kvalifikačního stupně jsme dělali před dvěma roky, kdy bylo vyškoleno 11 adeptů. V současnosti je dalších sedm zájemců, kteří mají za sebou 50hodinovou obecnou část a budeme se domlouvat, jak nastavíme navazující speciální část školení, čítající 100 hodin. Zda to zase uděláme vcelku v letních měsících nebo ve více víkendech,“ doplnil Pavlík.
Druhým z lektorů pražského letošního školení trenérů byl JAN TIRPÁK. „Letošní účast byla parádní. Překvapilo mě, že se jednalo i o trenéry, kteří se v nohejbalovém prostředí teprve rozkoukávají. Někomu se dva dny školení mohou zdát dlouhé. Ale je to jen úvod do trenérské práce. Z časového hlediska není možné všechny oblasti probírat podrobněji. Školení jim dává spíše takový návod, kam se mají vydat. Musí se pak sami vzdělávat.“
Právě Tirpák je velkým zastáncem odlišné přípravy kategorie mládeže. „Je to příprava mladých nadějí do budoucna. Nohejbal musí být celoživotní zábavou, volnočasovou aktivitou, která se prolíná do všech oblastí člověka. Takže trénink mládeže je klíčovou záležitostí. Pokud se mládež naučí herní činnosti špatně, celý život se tento pohybový vzorec opakuje a hrozí i zranění. Myslím si také, že raná specializace škodí, dítě se nerozvíjí všeobecně. To je pak limitující pro jeho celkový vývoj ve sportu,“ vysvětlil.
„Chtěl bych popřát trenérům nohejbalu i hráčům, aby se jim dařilo a hra je bavila,“ zakončil Pavlík vzdělávací akci.
