(Nymburk) Volba prezidenta? Volba členů Výkonného výboru? Změna Stanov? Příjem podání z voleje? Nebo snad členská registrace jednotlivců? Kdepak. Nic z toho nenarušilo poklidný chod volební Valné hromady ČNS, konané v Nymburce. Nejbouřlivějším bodem byla problematika povinnosti mládežnického nebo ženského družstva pro oddíly družstev mužů. Ale ruku na srdce, čekali byste něco jiného? Vždyť tato problematika začíná napodobovat problematiku okolo mezinárodních pravidel, která dokázala prakticky paralyzovat činnost mezinárodní federace FIFTA. Stane se v rámci českého svazu také takovým obludným balvanem, který není lehké odvalit?
Otázka toho, jak řešit povinnost družstva mužů se podílet na výchově mládeže (nebo i nověji žen), není vůbec ničím novým. V soutěžním řádu je ukotvena hodně dlouho a dlouho se o ní nevedly žádné diskuze. Jenže poslední dekádu to s mládeží nevypadá vůbec dobře (a nejen v nohejbale) a nikomu se moc nechce si přidělávat další starosti. Navíc v době, kdy se na kluby ze všech stran valí stále vyšší náklady, spojené s činností. A kdy počet ochotných funkcionářů a trenérů rapidně klesá. Není tedy překvapivé, že se své zájmy snaží hájit jak kluby, tak svaz. Dojít ke konsensu však zdá se, je téměř nemožné.
Projdeme-li si zpětně historii této problematiky, můžeme pozorovat, jakým způsobem se celá problematika vyvíjela a jaké rozdílné metody volily svazové orgány pro její řešení. Nestálost názorů ale stojí na obou stranách barikády, také delegáti svazových valných hromad nemají úplně jasno, co kdy hájit. Důkazem budiž třeba cirkulace ohledně alternace mládežnického družstva ženským družstvem. Zde jde prakticky o to, kdo konkrétně ve Výkonném výboru zrovna hájí zájmy žen. Poslední návrh svazových orgánů ukazuje, že tentokráte ženy takové zastání „tam nahoře“ nemají a nebýt toho, že návrh nakonec neprošel, alternace by zmizela v propadlišti dějin.
Až neskutečně dramatické letošní hlasování o návrhu Výkonného výboru v této oblasti (viz článek k Valné hromadě) trefně dokumentovalo, jak je obtížné skloubit několik různých názorových proudů. Je paradoxem, že dosud nejbrutálnější návrh v této oblasti neprošel o pouhý jediný chybějící hlas. Proč nejbrutálnější? Překladatel, možná už trochu rezignovaný z předchozích neplodných debat a neúspěšných hlasování, totiž všechny čtyři dílčí problematiky sloučil do jediného znění a takto naservíroval delegátům k hlasování. Pokud by zvolil strategii rozdělení alespoň na dvě úpravy, s vysokou pravděpodobností by jedna z obou částí prošla. Na druhou stranu je třeba také vidět, že předkladateli návrhu nahrával menší počet přítomných delegátů na letošní Valné hromadě (delegáty jsou i členové VV).
Pravdou ale také je, že dost munice vystřílely svazové orgány, předkladající návrhy v této oblasti, už na předchozích valných hromadách a dalších zasedáních. Možná tady leží hlavní nebo jedna z hlavních příčin neúspěchu. Prakticky nikdy (a to nikdy je třeba zdůraznit) předkladatel nepředložil delegátům včas komplexní návrh, který by obsahoval všechny důležité požadované parametry (ekonomika, řešení termínové kolize, návaznost na nižší soutěže…). Vždy buď předložený návrh něco postrádal, nebo byl předložen pozdě a delegáti neměli čas se s ním seznámit a prodiskutovat jej s ostatními. Vůbec propagace a srovnání pozitiv a nedostatků, je slabým místem předkladatelů. Od prvních návrhů, které dle slov některých bývalých členů Komise mládeže měly dlouho zůstat v neveřejné formě, totiž silně narostla nedůvěra delegátů. Chce-li po předchozích fiascích nyní svazové vedení pomýšlet na úspěch, musí právě velkou transparentností a možnou veřejnou diskuzi k předloženým návrhům znovu získat důvěru těch, kteří rozhodují o přijetí či nepřijetí návrhu.
Nutné také zmínit, že sisyfovskou práci odvalit balvan na sebe vzal především sám prezident svazu, který už se nevydržel dívat na to, jak do ztracena míří nejen návrhy Komise mládeže, ale nakonec i komise samotná. Jeho návrh, bez jakékoliv servilnosti, byl nejlepším a nejvíce akceptovatelným z dosud v této oblasti předložených návrhů. Ne sice ideálním, ale s šancí uspět. Bohužel již zmíněná strategie sloučení dílčích problematik a také pozdní zveřejnění parametrů nové soutěže mu ukázaly směr, kam odešly i předešlé návrhy. Kde tedy leží ty nepřekonatelné příkopy?
Nepochybně jedním z těch největších příkopů je fakt, že předkladatelé řešení hází do jednoho pytle KNS s fungujícími krajskými soutěžemi mládeže a KNS, kde si o takových soutěžích mohou nechat zdát. Obavy těch prvních, že s novou republikovou (byť třeba regionálně členěnou) soutěží se jejich dosud fungující krajská soutěž rozsype, rozhodně nejsou liché. Také zkousnout princip, že dobře fungující KNS se mají přizpůsobovat těm KNS, které třeba i práci s mládeží zanedbaly, není snadné. Na druhou stranu svaz skutečně nemůže pominout i ty druhé a musí jim nabídnout nějakou alternativu. Letos předložený návrh vypadal vstřícně, umožnil teoretický souběh jak nové republikové, tak krajské soutěže. Nicméně návrh si sám nevěřil. Proč? Protože účast v nové soutěži vypsal jako povinnou. Pokud by na té povinnosti netrval a zachoval možnost plnění povinnosti krajským družstvem mládeže (nebo snad i družstvem žen), možná by i…. Ale nespekulujme. Každopádně největší kritika se vždy snáší od zástupců KNS a oddílů, jejichž mládežnická družstva působí právě v krajské soutěži. Druhým souvisejícím příkopem je to, že svazové vedení až poslední rok dokáže sem tam někoho potrestat za nesplnění mládežnické povinnosti. I tak ale existují pochybosti o plnění a kontrole v některých krajích. Více exemplárních trestů by určitě některé činovníky odradilo od unfair praktik. Právě najití cesty k oddílům a KNS, kde s mládežnickými soutěžemi nejsou potíže, je alfou a omegou úspěchu reformy mládežnických soutěží. Možná si to předchozí Komise mládeže, kterou vesměs tvořili zástupci špičkových ligových dorosteneckých klubů, tolik nepřipouštěla. Nová, formující se komise, by naopak podle prvních vyjádření měla obsahovat osoby spíše z krajské sféry, pro které by mohlo být snadnější přesvědčit krajské oddíly a orgány.
Aby to ale nebylo tak snadné, povinnost mládeže má dopad do mužských soutěží, hlavně těch krajských. Nemálo družstev, která by měla na to, startovat v krajské mužské soutěži, uvádí jako hlavní důvod neúčasti právě povinnost mládeže. Ani někteří svazoví činovníci se k mládeži moc vstřícně nestaví. „Vemte na vědomí, že nás mládež nikdy nezajímala, nezajímá a nebude zajímat,“ slyšel onehdá autor tohoto článku od jednoho z činovníků nižšího organizačního článku ČNS. Ze statistických údajů, které byly na letošní Valné hromadě prezentovány vyplývá, že počet krajských družstev mužů výrazně klesá a některé kraje žádnou krajskou soutěž nemají, nebo to hrozí v nejbližších letech. Dokonce v některé krajích existují krajské soutěže de facto, ale de jure mají statut okresní soutěže (přitom v nich startují oddíly z více okresů). I proto tady republikové orgány chtěly novým návrhem předelegovat kompetence ke stanovení mládežnické povinnosti právě na krajské svazy.
Co říci závěrem? Vyvaruje-li se další předložený návrh chyb svých předchůdců a naváže-li na filozofii, kterou ve svém nástinu nové republikové mládežnické soutěže letos prezentoval prezident Kleník, má slušnou naději na přijetí.
