V nohejbale většina rozhodnutí vychází spíše ze souboje emocí a názorů, než z chladnokrevného posuzování faktů nebo analytických schopností. Někdy je ale skutečně dobré se rozhlédnout trošku obšírněji, zejména do sportů, které jsou považovány za ty velké a úspěšné.
Rád bych se s čtenáři podělil o svůj názor na některé negativní jevy u mládeže. Současná dětská generace trpí nedostatkem pohybu. Děti vysedávají v lavicích, u počítačů, tabletů, či mobilních telefonů. Stále více problematické je přivést děti ke sportu, ať již k tomu amatérskému, či profesionálnímu. Já sám se pohybuji na obou stranách sportovní činnosti. Mohu tedy porovnávat obě misky těchto vah. Zaměřil jsem se proto na tyto sporty.
a) vesnická kopaná – mládež, mladší a starší žactvo
b) nohejbal – mládež, mladší a starší žáci, dorost
c) lední hokej – mládež
Vesnická kopaná
Osloveny byly 4 fotbalové kluby dělající mládež v Plzeňském kraji. Řešena byla problematika náborové činnosti, docházka dětí na tréninky, průběh tréninku, počet odehraných zápasů, popřípadě turnajů v sezoně, zájem dětí o tento sport.
Zhodnocení ankety:
Průměr hráčů na jeden tým činí v oslovených klubech 10–15 dětí. Věkové kategorie jsou většinou mladší žáci (6-11 let) a starší (12-15 let). Průměrná docházka na tréninky (2x týdně) činí 63%, náborová činnost je v průběhu celého roku, průměrně za sezonu přijdou 1-3 děti. Zájem dětí, kteří dělají tento sport v oslovených klubech je. Kluby však prohlašují, že děti z jejich obce převážně chodí pouze na tréninky – úterý, čtvrtek, v ostatní volné dny se na hřišti vyskytují jen ojediněle. Problematiku s nedostatečným počtem hráčů řeší kluby tzv. spojováním do dvou kategorií (mladší a starší žáci), problém však nastává ve velikém věkovém rozdílu, kdy v jednom týmu spolu nastupuje např. 6letý a 10letý hoch. Dle ohlasů zástupců oslovených klubů děti vyplňují svůj volný čas aktivitou hraní her na mobilech a jiných zařízeních, venku se vyskytují sporadicky.
Nohejbal
Zde je problém přivést děti k tomuto ryze amatérskému sportu podobný, jako u vesnické kopané mládeže. Děti a jejich počty v jednotlivých oddílech klesají, náborové akce nejsou zdaleka tak vydařené, jako v letech minulých. Obsazení turnajů klesá, stejně tak i úroveň hry v porovnání s hráči z let minulých.
Zhodnocení ankety:
Vyzpovídal jsem celkem 30 aktivních dětí na situaci nohejbalu s tímto výsledkem. Pro 23 z 30 dětí se jedná o zajímavý sport, který se jim líbí. Hra na 3 dopady jim vyhovuje, zvládnou nějak překopnout síť, chápou pravidla. Počet týdenních tréninků (2) vyhovuje 18 dětem z 30, zbytek by uvítal jen jeden trénink. Na dotaz této skupiny, co by prováděli místo druhého tréninku, bylo odpovězeno 6 dětmi z 12, že zbývající čas radši stráví sezením u PC, či jiného moderního zařízení (tablet, popřípadě hrají s kamarádem po síti nějakou hru). Zbývající skupina 6 dětí by čas druhého tréninku využila běháním s kamarády po okolí, či jiné mimosportovní aktivitě. Na další dotaz, který zněl, jak jsou spokojeny s herním vytížením a účastí na zápasech, či turnajích bylo odpovězeno: 22 dětí je spokojeno s turnajem pravidelně 1x za 14 dní, počet turnajů v sezoně vyhovuje, občas i účast na větší akci typu MČR. Zbývající skupina 8 dětí odpověděla, že turnaje a zápasy ani tak nejsou důležité a je jim jedno, jak často se vyskytují a zda na ně pravidelně jezdí. Odpověď na další otázku zda pravidelně sledují, či navštěvují mužský nohejbal na libovolné herní úrovni bylo ze dvou třetin odpovězeno, že zápasy starších hráčů nesledují a nenavštěvují. Zbývající jedna třetina se zajde podívat občas, pokud se jedná o ligovou soutěž. Převážně většinu utkání po celou jeho dobu nevydrží sledovat a odcházejí v jeho průběhu.
Lední hokej
Zde bylo osloveno celkem 100 dětí ve věku 9-11 let. Anketa proběhla během zápasů žákovské ligy, dětského turnaje v Benešově, mezinárodního turnaje výběrů v Brně a také důležité poznatky byly dodány z turnaje z Toronta v Kanadě, kde měl český hokej rovněž své zastoupení.
Položeny byly tyto otázky:
1. Baví tě sport, který hraješ?
2. Co tě na tvém sportu baví nejvíc?
3. Co kromě ledního hokeje děláš ve svém volném čase?
4. Jaký je tvůj cíl ve sportu, který provozuješ?
5. Kvůli komu sport děláš?
6. Co děláš mimo trénink, aby jsi se zlepšoval?
7. Co ti lední hokej jako sport dává?
Odpovědi dotázaných byly následující:
1. 87% dotázaných odpovědělo, že ledním hokejem, jako sportem žije, sport je baví, děti rádi chodí na tréninky, účastní se zápasů a turnajů. 10% dotázaných hokej baví, není pro ně však priorita, nejsou rozhodnutí, zda ho budou dělat v budoucnu, protože jako důvod uvádí, že dělají ještě další sport (fotbal, tenis atd.) a nejsou tudíž rozhodnuti, který sport si zvolí jako hlavní. 3% dětí odpovědělo, že berou tento sport jako kroužek. Spíše rodiče na ně tlačí, přesto pravidelně chodí na tréninky, pokud jsou trenéry nominováni, na utkání přijdou, nějaké individuální tréninky však neabsolvují, víc tomu než musejí, nedají.
2. 95% odpovědělo, že je baví tréninky, dále soutěžní zápasy, dobrá parta kamarádů.
3. 80% odpovědělo, že ve volném čase dělají nějaký další doplňkový sport, či navštěvují jiný zájmový kroužek. 10% odpovědělo, že kromě dalšího doplňkového sportu dělá navíc individuální hokejové tréninky zaměřené na střelbu, bruslení atd., nebo navštěvuje například jazykovou školu. 10% tráví zbytek svého volného času kromě učení u PC, tabletů, mobilů, her apod.
4. 83% dotázaných odpovědělo, že by se chtělo ledním hokejem živit, většina dotázaných zmiňuje NHL, či českou extraligu. 10% dotázaných odpovědělo, že jejich cílem je jednou žít a pracovat v zahraničí, nejlépe jako počítačový expert, či podnikat jako jeho rodiče. 7% zatím není rozhodnuto.
5. 75% odpovědělo, že dělá zvolený sport, protože ho baví a něco mu přináší. 10% dělá zvolený sport, aby vyplnil svůj volný čas. 15% dělá zvolený sport kvůli svým rodičům, kteří ho podporují, navštěvují zápasy, vozí na soustředění a chtějí, aby se tímto sportem jednou živil.
6. 73% dotázaných odpovědělo, že je rodiče berou na individuální tréninky, kde zlepšují převážně bruslení a střelbu, většina těchto odpovídajících také jezdí na pravidelné try-outy (soustředění výběrů), kde kromě tréninku hrají další turnaje a zápasy, velká většina z těchto odpovídajících dělá ještě jeden sport ( kolektivní, či individuální). 27% odpovědělo, že kromě ledního hokeje jiný sport nedělá a doma si radši hraje na PC, tabletech, mobilech atd. Zajímavé je, že ani jeden ze 100 dotázaných nezmínil, že by si doma hrál například se stavebnicí, auty, legem apod.
7. 87% dotázaných odpovědělo, že zde našlo spoustu kamarádů, děti rády soutěží, hrají zápasy, turnaje a jezdí na společné doprovodné akce jako jsou lyže, kolo, či vodní turistika. 13% uvedlo, že neví. Opět potvrdilo, že dělá sport hlavně pro radost svých rodičů.
Děti ve věkovém rozmezí 9-11 let absolvují každý týden převážně 4x trénink na ledě, 3x tzv. trénink suchý (jedná se o běh, míčové hry, strečink apod.), který absolvují v tělocvičně, či přilehlém venkovním hřišti u zimního stadionu a v jeho okolí. Během jedné sezony odehrají v klubu převážně 60-80 soutěžních utkání (žákovská liga, turnaje), ti zdatnější a výkonnostně lepší potom jezdí na tzv. try-outy, kde absolvují porci dalších zápasů, takže porce jejich zápasového vytížení se blíží i k 100.
Osobně jsem absolvoval již čtvrtou kompletní sezónu jako vedoucí žákovského družstva a mohu se rád podělit o nabyté dojmy z této kolektivní hry a vztahu a přístupu mladých hráčů k lednímu hokeji. Hodnotil jsem tyto dvě skupiny:
Klubová úroveň
Tým žáků je spolu prakticky celý den, 11 měsíců v roce, každý den od cca 7 do 17 hodin (trénink, škola, trénink). Zbytek dne jsou kluci doma, kde se věnují školním povinnostem, či dalšímu sportu. Na jiné činnosti nezbývá příliš času.
Výběrové soustředění, try-outy
Zde se scházejí hráči s lepší herní výkonností z celé ČR několikrát do roka na jedno či vícedenní akce. Hrají kvalitnější zápasy, zde už každý bere zvolený sport vážně, maká na sobě, snaží se dodržovat správnou životosprávu.
Jedno však mají obě varianty společné a tím je v posledních letech stále více se rozmnožující problém s mobily, tablety a jinými přístroji, které děti ve velkém množství používají nejen ve škole, ale i v šatně před i po tréninku, či absolvovaném utkání. Není tedy náhoda, když ve dveřích zimního stadionu potkáte dítě, které do vás skoro narazí, jelikož jeho oči míří pouze do svého přístroje. Že to jde bez těchto přístrojů, jsem se přesvědčil na nedávném turnaji v Brně, kde startovaly výběry ročníků 2008 a 2009 a kde nechyběli zástupci ČR, SR, Německa, Ukrajiny, Švédska a Rakouska. Zde jsem získal spoustu zkušeností, bohužel jako příklad nemohu uvést děti z ČR a SR, nýbrž jen a jen zahraniční hráče.
Při procházení šaten jednotlivých týmů, můj zrak upřel svoji pozornost na vzorově uklizené šatny, seřazenou hráčskou výstroj, uklizené tašky a řádně přichystané občerstvení jako je ovoce, sušenky a pití. Kousek opodál jsem se přiblížil k šatnám českých a slovenských hráčů. I zde můj zrak upřel svoji pozornost na obě šatny a sám jsem si musel položit otázku co je zde jiného než v šatnách o 50 metrů dále? Hráči v obou šatnách byli, to ano, ale jejich zrak hleděl do nastartovaných mobilů, tabletů a já nevím, čeho ještě dalšího. Výstroj byla neurovnaná, tašky se válely po zemi, na stole ležely slupky od snědených banánů.
Jako další příklad mohu uvést připravené rotopedy v prostoru šaten, sloužící na rozcvičení každého hráče před utkáním i po něm jako součást regenerace. Po dobu třídenního turnaje jsem sledoval, zda napadne některého z hráčů našeho týmu (včetně mého syna) si na připravený rotoped sednout a rozcvičit se. Výsledek byl nulový, stejně tak jako u vedlejší šatny týmu ze Slovenska. Naopak zahraniční hráči plně využívaly připravené přístroje. To samé se dá říct o regeneraci a strečinku po skončeném utkání. Hráči našeho výběru jdou ven před stadion před utkáním i po utkání, rozcvičení absolvují, protažení také, ale většinu času stráví s fotbalovým míčem, či florbalovou hokejkou. Nutno podotknout – alespoň to. Zahraniční hráči se jdou nejprve vyběhat, následuje strečink a až poté hrají fotbal, či lítají s florbalkou okolo stadionu. To samé se dá říct i o ubytování na hotelu a společném stravování. Zahraniční hráči jdou společně na jídlo, stejně oblečeni a vzorně se stravují. Naši zástupci se na společné jídlo trousí po menších skupinkách, naštěstí většinou jednotně oblečeni, avšak s mobilním telefonem, či jiným přístrojem v ruce, který si chudák ani nemůže odpočinout během jídla svého majitele.
Další zkušenost přišla z Kanady, kde proběhl turnaj ročníku 2009 v Torontu a opět s účastí českých mladíků. Opět stejný scénář. Po příletu na kanadské území přesun autobusem na hotel a po celou cestu žhavení zábavné techniky pro děti. Příchod na stadion, usazení v kabině, čekání na zápas, či trénink – vyplněno tradiční zábavou. Otočme list a podívejme se na stejně staré Kanaďany. Příchod na stadion? Na parkovišti před sportovní halou zastaví auto a jeho řidič jen zmáčkne čudlík od kufru, ten se otevře, dítě si vezme hokejovou tašku s výstrojí, hokejky a samo odchází do haly a do šatny, po tréninku, či zápase se vrací na parkoviště, kde čeká na svůj odvoz. Rodiče, převážně až do 12 let věku dítěte, nevstupují na stadion, nikdo nemluví s trenérem, nesnaží se dělat sestavu, natož potom křičet z tribuny na své dítě jak má hrát, trénovat, co zlepšit.
Doslova překvapeni byli zástupci vedení kanadských týmů, když viděli, jak čeští rodiče přenášejí svým ratolestem výstroj, starají se o připravené hokejky, nabroušené brusle. Rovněž překvapeni byli kolečky, které české děti používají na svých taškách. Kanadské dítě vezme svoji výstroj přes ramena a prostě maže, kam potřebuje. Rovněž dle vyjádření kanadských trenérů neexistuje, aby dítě mělo na zimním stadionu a v jeho blízkosti mobilní telefon, tablet a jiné zařízení. Chceš to používat? Ano doma, nebo sem nemusíš chodit, před dveřmi šatny čeká dalších deset dětí na svoji šanci. Pohled na kanadské děti je opět odlišný. České dítě ve volném čase tzv. mačká, kanadské na každém rohu vidíte, jak běhá s hokejkou a prohání dřevěný míček. Povaha kanadského dítěte je úplně jiná, dítě je sebevědomé, soběstačné, stále v nervozitě a napětí z těžké konkurence. Pro něco to je dobré, pro něco špatné, ale výsledek nese své ovoce v podobě úspěchů kanadského hokeje již od jeho mládeže.
Po získání těchto cenných zkušeností, jsme se po domluvě s hlavním trenérem rozhodli nastavit takovýto řád i v naší šatně. Ta je dnes „zatím“ řádně uklizena, veškerá výstroj je u každého hráče na svém, předepsaném místě. Do prostoru šatny mají děti zakázány mobilní telefony a podobné přístroje, rodiče mají zákaz vstupu do prostoru šaten. Stejně tak by bylo dobré to nastavit i ve škole, ale to se musí pochopitelně začít doma, od rodičů. Sám jsem zvědavý, jak dlouho nám tento nastavený systém vydrží. A zda se vůbec dá vydržet a ještě tak více děti upnout ke sportovní a zájmové činnosti, než jen sedět v teple domova u těchto „škůdců“ a vesele mačkat své hrací přístroje.
