(Vyškov) Ještě v sobotu potil úspěšně modřický dres v utkání s Karlovými Vary. Ve trojici s Pavlem Kopem a Martinem Müllerem drtili jednoho soupeře za druhým a tato sestava mohla klidně pomýšlet na letošní zlato z republikového šampionátu. K tomu ligovému je také blízko. Bohužel, při zmínce o Petru Skřejpkovi už jiný než minulý čas užívat nelze. Sedmadvacetiletý extraligový hráč a organizátor republikových jednorázových akcí totiž v sobotu 30. května tragicky zahynul pod koly vlaku.
Poprvé jsem se s Petrem setkal za podivuhodných okolností. Podle dispozic Jardy Hanáka měl na mne čekat ve Vyškově na autobusovém nádraží nějaký kluk. Měl jsem jej naložit, obléci do dresu a spolu s bratry Šildbergerovými odvézt do Ostravy na Mistrovství ČR žáků. Ten mladý muž měl zkusit nahradit zraněného Radka Pelikána. Vinou nepředvídané objížďky jsme nakonec přijeli na sraz o půl hodiny později s pocitem, že ten kluk tam už nebude a budeme hrát pouze dvojice. Ale on tam byl. Trochu mi sice zavoněla do nosu vůně tabáku ale v tom shluku dospělých se nebylo čemu divit. Ten kluk Radka nahradil víc než dobře, kluci získali jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili a já se pomalu učil vyslovovat jméno Petr Skřejpek. O měsíc později už i s Radkem Pelikánem, Tomášem Procházkou a Petrem Šildbergerem získal Petr pro Jižní Moravu také titul mistra republiky žáků v družstvech, když byl hlavním tahounem týmu…
I v dalších letech byly osudy Petra Skřejpka spjaty s obřanským, vyškovským a posléze s modřickým nohejbalem. V roce 1999 získal spolu s Padyšákem a Procházkou stříbrnou medaili na MČR trojic dorostu a v dorostenecké lize družstev. Rok 2000 byl jedním z nejúspěšnějších v Petrově mládežnické kariéře. Zlaté medaile z MČR trojic a dvojic a stříbro z dorostenecké ligy jej spolu s Radkem Pelikánem katapultovalo do reprezentačního výběru juniorů a na juniorské Mistrovství světa do Košic. V dresu Vyškova už jako ostřílený player získal v roce 2003 stříbrnou medaili na MČR jednotlivců, když podlehl pouze ve finále mistru světa Bubniakovi. 
Totéž si zopakoval o rok později v Opavě, kde byl nad jeho síly pouze další z reprezentantů, Babka. V roce 2007, už v dresu Modřic, se radoval ze stříbrné medaile v soutěži trojic spolu s Pospíšilem a Pelikánem a o rok později zacinkalo rovněž stříbro se spoluhráči Pelikánem a Kopem. Konec korunovaly dva tituly s modřickými Sokoly v extralize v letech 2007 a 2008 a vítězství v Poháru ČNS 2007. Také druhá místa v PMEZ 2007 v Modřicích a 2008 v Košicích patří k úspěchům hodným obdivu. Všechny tyto zisky v jeho kariéře zdobí především bojovnost a touha být nejlepší. Všechny síly dával ve prospěch kolektivu a zlobil se, když viděl, že to nedělá každý. Vždy se snažil přijít s něčím novým a někdy vymyslel takové věci, že z toho občas trenéři šedivěli. Ovšem není mu možné upřít to, že se vždy jednalo o zájem nejvyšší, zájem týmu. Zároveň ale vždy vyzdvihoval na nejvyšší stupeň svou rodinu, ženu Evu a děti, ke kterým se po každém utkání a nebo turnaji rád vracel.
Tak tedy Petře, jsou situace, na které já osobně a určitě i spousta tvých přátel a kamarádů nikdy nezapomene. Ať ti to tam nahoře kope a drž své rodině a také celému nohejbalu pěsti. Budeš nám chybět!
