(Praha) Bývaly časy, kdy JIŘÍ KALOUS při porážce odcházel ze hřiště se slzami a doprovázen výčitkami svého náročného otce. Bylo otázkou, zda tvrdý dril povede k výsledkům, nebo naopak po vzoru některých svých předchůdců s nohejbalem brzy sekne. Naštěstí pražský levonohý mladík z Čakovic časy nepohody ustál a postupem času porážek začalo ubývat. A to i v elitní mužské kategorii. Zanedlouho po extraligovém finále přišel zatím jeho největší úspěch kariéry, titul juniorského mistra světa. A ne jeden, ale rovnou dva. Spolu s Jihočechem Chalupou se tak stali v rumunské Kluži jasnými trumfy českého výběru.
Jirko, dva tituly mistra světa jsou zřejmě tvým dosavadním hráčským vrcholem?
Určitě. Mám z toho výborný pocit.
Vraťme se o týden zpátky, do Kluže. V disciplíně jednotlivců ses dlouho nemohl zbavit nervozity a tvé výkony nebyly optimální.
Ano, bylo to z mé strany hodně nervózní. Dlouho jsem se potýkal s tím, že údery nebyly takové, jak jsem chtěl. Přičítám to přechodu do haly. Celou jarní a letní sezonu hrajeme venku, pak přijde hala a bylo to úplně jiné.
Jak dlouho ti trvalo, než nervozita opadla?
Dlouho. Přešlo to až ve finále. Ve skupině jsem měl hráče, kteří na tom byli herně hodně špatně. V semifinále se Slovákem se dalo hrát až ve druhém setu, první byl z jeho strany špatný. Prostě jsem se do finále pořádně nerozehrál.
Příšlo finále s Rumunem Alex-Bertold Soreanem a hned tu byl první prohraný set na turnaji.
Ten set mi to vůbec nešlo. Nedařilo se mi příjem dát blíž k síti. Všichni se snažili dávat smečovaný servis a najednou tu byl nízký servis. Hrál mi to na druhou nohu, střídal to. Druhý set už jsem se chytil, začal jsem hrát na plné pecky a všechno mi začalo jít.
Nicméně ve třetím setu to bylo 0:4 a 1:5. K pohodě tedy bylo hodně daleko…
Do rozhodujícího setu jsem šel s tím, že budu hrát stejně, jako jsem končil ve druhém setu. Bohužel mě opět zaskočil jiným servisem, úplně odlišným, než hrál předchozí dva sety. Nejprve jsem si zvolil taktiku, že půjdu na příjem nohama, pak jsem dvakrát přijmul tělem a šlo to zase úplně jinak. Musel jsem opět překopat taktiku.
Nepřišlo ti v tu chvíli na mysl, že zlato asi nebude?
Když jsem za stavu 0:4 šel přijímat nohama a věděl jsem, že předtím jsem si třikrát nepřijmul, tak jsem byl hodně nervózní. Pak jsem si ale dvakrát dobře příjmul, zabodoval a věděl jsem, že jsem zpět. Strany se měnily za stavu 4:6 a už jsem hrál o hodně lépe. Ale i Rumun se zlepšil. Navíc to zvládal výborně takticky a mě znervózňoval tím, že zdržoval hru. Podal jsem mu třeba míč a on si ho v klidu nechal jet dál. Hrozně mě tím štval a rozhodil. Ale už jsem si to nedal vzít.
Mezitím jsi hrál souběžně i turnaj dvojek.
Ve dvojkách to bylo o hodně lepší, protože jsou mojí silnou disciplínou. Nastupoval jsem nejprve jako náhradník, protože trenér mi řekl, že budu nejdříve na střídání a pak na konci už budu jako hlavní. Taky se to tak splnilo.
Ve dvojkách to do finále byla bezstarostná jízda?
Byla. Ukrajinci, Švýcaři a ani Rumuni nás neprověřili. I když Rumuni nebyli špatní, stále to nebylo ono.
Přišlo finále se Slováky. To už jsi měl v kapse zlato z jednotlivců. Projevilo se to pozitivně na vnitřní pohodě?
To už bylo o hodně lepší, protože jsem věděl, že už zlato je. Hodně dobře mě to naladilo.
Jak jsi viděl finálový zápas dvojic ze svého pohledu a jaká byla stanovená taktika?
Naší taktikou bylo, že budeme hrát hlavně Míšu Bertka. Víme, že je na útoku slabší než Braňo Belko. Šli jsme tam s tím, že do Míši budeme hrát smečovaný servis, Honza Chalupa bude hrát nabíhaný blok a budeme si ho chytat vzadu. Vycházelo to v prvním setu dobře. Ve druhém setu ale Milan Kučera znejistěl a já naskočil za stavu 8:10. Šel jsem tam s tím, že budu hrát všechno co umím, naplno. A ono to vyšlo. Otočili jsme to na 13:12 a mečbol proměnili.
Hodnotu českého zlatého hattricku v očích veřejnosti asi trochu snižuje nižší počet a herní úroveň soupeřů na šampionátu. Není ti líto, že jsi se nemohl utkat se silnější generací?
Musím přiznat, že kvalita soupeřů je horší, než dříve. Vlastně jediný zápas, který jsem si zahrál, bylo finále. Nohejbal hodně upadá. Je to vidět na herní úrovni. Ostatní země, vyjma trochu singlu, na nás vůbec nemají. Jednoho dobrého hráče je každá země schopna vychovat, ale více už ne.
Nechme šampionát šampionátem. Byl jsi velkou nadějí už v žácích. Ale tlak na tebe byl hodně velký a někteří spekulovali, že za pár let s nohejbalem raději praštíš. Nestalo se tak, proč?
Chodil jsem sám běhat, doma cvičil. Dával jsem tomu hodně. Je pravda, že po porážce nějaká ta slza ukápla. Chtěl jsem hrát vždycky co nejlépe a když to nešlo, věděl jsem, že na lavičce je táta a že bude hodně naštvaný. Nohejbal je sport, který mě baví, mám ho rád. I když si občas samozřejmě říkám, že bych se na to nejraději vykašlal. Už jsem zase o něco starší, na lavičce v áčku vedle mě sedí Kuba Mrákava nebo Jirka Suchý. Ti mi říkají, ať si hraju svůj zápas, ať jsem v klidu. Mám od nich hodně velkou podporu.
A co říkal otec, když jsi vybojoval obě juniorská zlata?
Hodně mě pochválil. Na singl ve finále prý odešel, nemohl se na to koukat a až pak se dozvěděl, že jsem vyhrál.
Okusil jsi také finále mužské extraligy, kde to z tvé strany byl solidní výkon. Jak jsi strávil porážku?
Utkání s Modřicemi jsem bral jako hodně cennou zkušenost. Protože modřičtí hráči jsou esa s reprezentačními zkušenostmi. Šel jsem do toho s tím, že to bude hodně těžké. Že musíme hrát všechno a nesmíme se bát riskovat. Na výhru to bohužel nestačilo.
Byl jsi v pozici klíčového tahouna v žácích, v dorostencích, teď v juniorce a přebíráš to i v mužích. Nemůžeš neslyšet hlasy jako Kalous je hvězda a podobné. Cítíš se v této roli dobře?
Cítím to tak, že třeba ve dvojkách nejsem jako tahoun. Ve trojkách hraju na nahrávce, protože útok tam nemám jako ve dvojkách. V žácích nebo dorostencích jsem byl tahoun hlavně proto, že tam nikdo moc nebyl. V mužích už je hodně kvalitních hráčů, tam se jako hvězda necítím. Spíš se snažím hrát pro tým, než jako nějaký sólo tahoun.
Zmínil jsi, že se připravuješ i individuálně. Kolikrát jsi na hřišti v hlavním soutěžním období?
Běžný trénink máme s áčkem v úterý a ve čtvrtek. Ve středu pak občas chodíme na singla. O víkendu se pak hraje zápas.
To není málo. Vím, že ještě studuješ. Jakou školu?
Střední průmyslovou školu stavební, jsem ve třetím ročníku na dopravních stavbách. Zatím nemám problém stíhat sport. A stíhám i přítelkyni.
A co tvé koníčky?
Hraju ještě tenis. Hodně ho chodím hrát s Márou Hofmanem a Ondrou Cibulkou.
