Příjemného výročí a v plné duševní i mentální síle se dožila další z pražských legend, „malý velký muž“ – FRANTIŠEK HOLÍK (*1940), který proháněl své soupeře v době, kdy ještě žádná ligová soutěž neexistovala. S oslavencem jsme poseděli a popovídali o nohejbale v kabině pražských Vršovic, kde strávil nejúspěšnější část své sportovní kariéry.
Fando, předpokládám, že nohejbal už jen sleduješ. Nebo to ještě někdy zkoušíš?
Nezkouším, už to nejde. Mám nejvyšší stupeň artrózy v kolenou. Kdybych kopnul do balonu, tak mi koleno vypadne. Ale chodím se dívat na domácí zápasy našich mančaftů. Ven už nejezdím, protože s dopravou je to komplikované. A navíc mi nohejbal přijde dost jednotvárný. Nic nového není k vidění.
Máš na mysli desítky let téměř neměnnou podobu utkání?
Ano, jednotvárná není jen samotná hra, ale i tohle.
A ve hře?
Také. Je to pořád stejné. Hlavně přestali přemýšlet smečaři, to je základ hry. Žádné jednou zahraju ránu, dvakrát zkrátím. Je to jen rána. Ubylo i rychlých útoku z druhé. Kolikrát vidím parádně rozehraný míč a místo aby smečař toho využil, nahrává ještě dalšímu.
Takže ani nohejbal na ligové úrovni tě netáhne?
Chodil jsem se dívat v Praze na Start a co se mi líbilo, jak dnes polaři chytají míče. Jsou rychlejší, pružnější a umí chytat oběma nohama. Ale jinak je to jednotvárné. Když jsem jako kluk začínal pod Libeňským mostem, tak jsme hráli i čtyři proti čtyřem. Žádná servislajna, kopal se ostrý servis na celé hřiště. To bylo zajímavé.
Co se ve hře a v jednotlivých herních činnostech za tu dobu změnilo? Začněme u zahájení hry, podání.
Samozřejmě velkou změnou je smečovaný servis, to dříve nebylo. Někdy je účinný, ale někdy to naopak letí krásně na hlavu a je z toho dobrý příjem. My dříve kopali vzadu za lajnou pasaněro a uměli jsme i servis šajtlí. Když tedy vezmu k porovnání klasické provedení servisu, tak se nijak moc nezměnil.
Pojďme k rozehře…
Ta je shodná, kromě té, kdy se přijímá tělem. Mám z toho kolikrát pocit, že to není hrané hrudí, ale míč vletí hráči na pupek a válí se mu to až na prsa. Podle mě je to dvoják.
Co chytání míče v poli?
Tam je velký rozdíl, dnešní hra v poli je o hodně lepší, než dříve. Polaři jsou ohebnější, běhavější, umí i levou nohou. A budou i chytřejší než my, protože dnes už se nechytá tolik hlavou.
Jak je na tom nahrávka?
Dnes je to až na výjimky hrozný stereotyp. Vysoká nahrávka proti bloku a smečař smečuje. Pořád se hraje proti bloku, není v tom žádný vtip. My jsme vysoké nahrávky střídali s nižšími a prudšími.
A jak si v porovnání vede blok?
Dnes jsou vyšší blokaři, než byli dříve. Ale hrají dost staticky. Postaví blok a jen vykrývají prostor, ale nejdou po míči. Což je špatně, musí se jít po balonu, ne pouze vykrývat prostor. Malinko to dnes mají blokaři snazší, protože dříve musel blokař hlídat jak volej tak skok.
Jak jsou na tom smečaři.
Tady budu kritický, těm dnešním to moc nepřemýšlí. Nehrají chytrou hru. Hlavně jen rána, rána, rána. Pro některé smečaře je problém kraťas a ani neumí nahazovat bloky. My jsme hodně dokázali pracovat s nahozením bloku. Taky jsme operovali po celé délce sítě. Zase se dneska hrají nártové klepáky, to je dáno dnešní fyzičkou hráčů.
Ty sám jsi pár atraktivních prvků uměl, třeba skákaný háček za sítí. Jak se taková věc učí?
Uměli jsme je, jak nártem, tak patou. Dneska se to ale nehraje, protože se skoro pořád blokuje a odpadlo i využití skoku míče po dopadu. Háček jsme trénovali. Láďa Zuna mi uměl nahrát trošku za síť a když tam nebyl blok, dal to tam a já rovnou z voleje zasekl míč do sítě. To byla tutovka. Jinak při tréninku jsem si balon nahazoval sám.
Pojďme ještě o soutěžní úroveň výše, na mezinárodní scénu. Jak se ti líbí současná mezinárodní pravidla?
Líbí, má to úroveň.
Když porovnáš třídopadová, dvoudopadová a jednodopadová pravidla, které se ti zdají nejatraktivnější?
Jednodopadová. Protože tam jsou všichni hráči na hřišti pořád v pohybu. To se mi líbí. I za cenu toho, že některé útoky tam nejsou tak dobře připravené.
Za tvé éry se také soutěžně nehrála hra jednotlivců. Jak nahlížíš na tento druh hry?
Není to špatné. Já to v soutěžích nikdy nezažil. Ale na tréninku jsme si někdy jeden na jednoho dali. Hráli jsme jako teď na servislajnu, podávali na sebe. Nejdříve jsme hráli na dva dopady a pak už jeden ubrali, aby to bylo těžší. Akorát míč mohl padnout i za lajnou.
To už je pár desetiletí minulostí…
Já ještě zažil i když síť byla 90 centimetrů vysoko. Když jsme hráli ligu mezi osadami, tak to tak bylo. Stejně tak, když jsem chodil hrát na Žluté lázně. Pak se síť zvedla na metr a pak na metr deset.
Shrňme tvou kariéru po dekádách a co je charakterizovalo. Začneme tedy 40. léty.
Začal jsem v osmi letech. Když dědkové na osadě Montana u Lštění na Sázavě dohráli volejbal, protože už tam nevyskočili, dali si síť dolů a začali hrát nohejbal. Tam byly mé začátky.
Jdeme do 50. let…
To už začínala první organizovaná soutěž mezi osadami, trampská liga. Hrála se ale ne na osadách, ale v Praze. Zřejmě proto, že ne každá osada měla regulérní hřiště. Někde bylo málo místa, někde stromy. Osady ale měly svá trampská jména. Bylo to ve znamení kamarádství. Sice jsme se pohádali o balon, jestli byl dobrý nebo ne, ale po zápase jsme si to v hospodě společně vysvětlili. Později strana a vláda nechtěly, aby mužstva vystupovala pod osadními názvy a muselo se jít pod tělovýchovné jednoty.
To už nastupovala 60. léta a vznik oficiálních svazových soutěží. Zatím tedy jen městských a okresních.
Do pražských soutěží se transformovala trampská liga. Z Montany byl Koh-i-noor, z Šacungu Dopravní podnik… I v řídících orgánech bylo hodně lidí z trampské ligy. Postupně se přidávalo velké množství dalších mužstev. Ale pořád se drželo to velké kamarádství.
V 70. letech vznikl republikový svaz a republikové ligy mužů a dorostenců. Jenže do ligové soutěže jsi nikdy nezasáhl. Proč?
My jsme si jako Vršovice vybojovali postup, ale nechtěli jsme ligu hrát. O víkendech jsme byli zvyklí jezdit na osadu, a to nás bavilo víc. Hodně jsme si přes den zahráli, pak se šlo do hospody, tam hrály kytary a zpívalo se. To byla nádhera.
Také jsi dost jezdil na osadní turnaje. Co tě tam lákalo nejvíce?
Obrovské kamarádství, to bylo všude. Turnaje ale byly o něčem jiném než dlouhodobá soutěž. Byla tam sranda, lidé měli k sobě blíže.
Přesto sis jednu republikovou soutěž přece jen zahrál. V roce 1969 se hrálo na Aksamitově stadionu první mistrovství republiky, trojky mužů.
Pravda, to si vzpomínám. Hrálo se na volejbalovém stadionu. Hráli jsme s Milošem Peclem a už nevím, kdo byl další.
Kdo vlastně byli spoluhráči, se kterými jsi hrál nejradši?
Určitě Láďa Zuna, Pepík Knotek a Jarda Petržela. To byli borci.
Máš hezké životní krédo. Pochlub se.
Musím tady vydržet ještě nejméně deset let. Abych naštval všechny ty, kteří štvali celý život mě. A tom to je!
A co bys na závěr vzkázal dnešní nohejbalové generaci?
Aby se drželi kamarádství. To je v nohejbale to nejdůležitější. Skutečně. A aby každý nohejbalista přivedl k našemu sportu své potomky. Pořád lepší nohejbal než mobil.
