(Košice) Za téměř dokonalého utajení, v krajích ležících na západ od řeky Moravy, se konal o minulém víkendu v Košicích 12. ročník Poháru mistrů evropských zemí v jednodopadovém footbaltenisu. Zúčastnilo se jej družstvo domácího obhájce titulu NK DPMK Košice, dále českého mistra TJ Sokol SDS EXMOST Modřice, mistr Maďarska MÁV Szolnok, francouzský šampion FC Séte 34 Tennis Ballon a NTK Vinkovci z Chorvatska.
Dost nešťastně zvolený termín, dva týdny po vrcholu sezóny v Nymburku, způsobil, že absentoval mistr Rumunska, Švýcarska a také modřičtí zvažovali svou účast, neboť opory Pelikán a Bubniak byli pracovně vytíženi. Nakonec do Košic vyrazila čtveřice hráčů, jejíž věkový průměr necelých 22 let byl nejnižší ze všech účastníků. I bez speciální přípravy si však modřičtí hráči poradili s Maďary, Francouzi i Chorvaty a přemožitele našli až v utkáních s favoritem všech favoritů, domácím DPMK. Porážky 0:3 ve skupině i ve finále by se zdály být na první pohled hrozivými, ale při bližším zkoumání poměrů míčů v setech a ze svědectví zúčastněných vyšlo najevo, že bylo i pár setbolů a jen nedostatek zkušeností a znatelně horší příjem i mezihra připravily Modřice o zisky setů. Rovněž přítomnost trenéra mohla pomoci v klíčových momentech, jeho absenci si však vynutil způsob dopravy jedním osobním autem. Zisk druhého místa a hlavně způsob, jakým jej bylo dosaženo, byl pro mladé družstvo opravdu skvělou vizitkou a Pavel Kop, Jakub Pospíšil, Petr Skřejpek i Petr Topinka zaslouží uznání. Kvalitními výkony se prezentoval i benjamínek modřické minivýpravy, PETR TOPINKA.
Jak jste se dostali k té vaší supersestavě?
„Docela náhodně, protože nejlepší z hráčů zůstali doma. Radek Pelikán musel do práce a Peťa Bubniak asi ještě slaví tituly z mistrovství světa. Takže jsme jeli bez hlavních tahounů, ale dopadlo to nad naše očekávání.“
Jaká byla cesta do Košic?
„Jednoznačně jedna z nejhorších, jaké jsem kdy absolvoval. Vyjeli jsme z Brna v pátek o půl druhé a přijeli v devět hodin večer do Košic. Stáli jsme často v koloně, která chvílemi jen popojížděla.“
Představili jste se v nepočetné sestavě, navíc chyběla přítomnost trenéra. Projevila se jeho absence?
„Ze začátku nám moc chyběl, ale během turnaje jsme se s tím poprali a vzájemně konfrontovali svoje názory. Když šel někdo střídat, tak to bylo vždy ku prospěchu věci a oddechové časy už máme odkoukané od Petra Guldy. S ním by to ale bylo určitě mnohem lepší!“
Po světovém šampionátu už málokdo hovoří o výkonnosti maďarských či francouzských reprezentantů s despektem. Jak to vypadalo z tohoto pohledu na klubové scéně?
„Soupeři byli opravdu vynikající. Singlisté z Maďarska i Francie předváděli hru na nejvyšší úrovni, dvojice i trojice měli také vyrovnané. Francouzi i Maďaři jsou obrovsky bojovní, techničtí a rychlí. My jsme je vždy přehrávali skvělým útokem ať už Kuby Pospíšila a nebo Pavla Kopa. Chorvati přijeli spíše jen na dovolenou a kvality slovenských hráčů zná každý.“
Co herní aklimatizace na jeden dopad? Nedělala vám potíže?
„Měli jsme pár tréninků, kde jsme hráli na jeden dopad a musím přiznat, moc nám to nešlo a ani nás to nebavilo. Po zkušenostech z tohoto poháru nás to ale všechny opravdu chytlo. Hra na jeden dopad není tak odlišná od té na dva, ale chce to trénink. Hlavně mezihry a nahrávky, a pak jsou vidět i technické údery, o kterých jsem si myslel, že z jednodopadového nohejbalu vymizí. Takže je to jen o tréninku!“
Co bys vzkázal všem, kteří vám nevěřili?“
„To je těžká otázka, ale na jednu stranu je chápu, když jediný z nás v reprezentaci na jeden dopad byl Pavel Kop. Myslím si však, že jsme dokázali, že i proti Slovákům se dá hrát. Ačkoliv jsme prohráli, všechny sety byly obrovsky vyrovnané. Jak singl, kde hrál Pavel úžasně, tak trojka, ve které exceloval Kuba Pospíšil. My jsme mu to s Peťou Skřejpkem vždycky zvedli jak nejlíp jsme mohli a Kuba či Pavel se postarali o zakončení.“
Nemotivuje vás tento úspěch k tomu, abyste během sezóny častěji trénovali jeden dopad?
„Já osobně i za kluky, co tam byli, můžu říci, že je to určitě zpestření a nebál bych se toho i do budoucna. Je to jen nezvyk a jak už jsem říkal, chce to trénovat a trénovat.“
