Prezidentem v těžké době, to je úděl zatím posledního vůdce českého nohejbalu. Úsilí jeho předchůdců o prosazení nezbytných reforem sice vedlo k dílčím úspěchům i částečnému úspěchu celkovému, vývoj v mezinárodní federaci i v hospodaření střešních sportovních subjektů v ČR však shodil do cesty velké překážky dalšího rozvoje. Návrat jednoho dopadu, pokračování vleklých koncepčních sporů ve FIFTA, k tomu ještě výrazný úbytek přijmů do svazové pokladny ČNS i kritika MŠMT ČR ohledně nevyužívání vlastních zdrojů, to vše se velmi nevhodně sešlo najednou.
„Nohejbal jako sport stojí nyní na hraně propasti, kam ho nemilosrdně strhává tržní ekonomika západního světa. Musíme se nyní my všichni vážně zamyslet sami nad sebou, zda-li je tato nádherná hra skutečně českou národní pýchou a budeme si jí chránit. Anebo se necháme pohltit dnešním konzumním životem a dovolíme bez boje tento sport upadnout na úroveň čistě zájmovou a rekreační. Když vidím nohejbalové žáčky, jak doslova prahnou po tom, nosit jednou lvíčka na prsou a když poslouchám hráče a trenéry z ostatních sportů, kteří zírají s otevřenou pusou na vypjatý tréninkový zápas reprezentace a kroutí hlavou jak je možné takhle ovládat nohama míč, tak stojí za to se vzepřít všem nesnázím a potížím! Dnes jsem již poznal v nohejbalovém hnutí celou řadu obětavých lidí a jsem proto optimistou,“ říká prezident ČNS KAMIL KLENÍK.
Jedním z reformních kroků je i návrat registrací a registračních poplatků v rámci ČNS. Poslední Valná hromada i Konference daly svazovému vedení jasné zadání v této oblasti. Je půl roku poté a svazové archivy i pokladna by se měly začít naplňovat došlými formuláři i poplatky. Jaký je současný stav, to už je právě otázka pro svazového šéfa.
Pane prezidente, v minulém článku k této problematice jste nastínil některá úskalí, která obnovení systému registrací a registračních poplatků mohou provázet. Protože o školení činovníků regionálních svazů, které z části mělo být věnováno právě systému registrací, byl pramalý zájem, vydal jste se do regionů na osobní návštěvu. Jaké jsou vaše dosavadní poznatky a pocity?
Úvodem musím říct, že mne zájem krajských a okresních činovníků o toto školení velmi zklamal. Je to bohužel signál o tom, že je tento stupeň řízení nižších soutěží v neutěšené situaci. Proto jsem se rozhodl co nejrychleji jednat a osobně jsem začal objíždět naše krajské svazy s cílem zjistit současný postoj k plánovaným oddílovým a následně i hráčským registracím. Mým zájmem je také s těmito lidmi najít společně možnou cestu, která by byla pro ryze rekreační nejnižší soutěže jednotlivých krajů nejvhodnější. Doposud jsem jednal s KNS v Jižních Čechách, Karlových Varech, Praze, Plzni a Hradci Králové. Postupně se vydám i na Moravu. Nabývám dojmu, že nové republikové územně správní uspořádání na 14 krajů, našemu sportu spíše ublížilo. Naše dřívější nepříliš silná funkcionářská obec v krajích se tímto ještě více rozdrobila, nemluvě o dopadech na soutěže a mládež.
Je to hodně omílané. Ale přesto, zkuste znovu popsat, co vedlo Valnou hromadu ČNS k rozhodnutí o obnovení systému registrací a registračních poplatků?
Co skutečně vedlo Valnou hromadu ČNS k tomuto rozhodnutí? O tom mohu jen spekulovat. Z předchozích Valných hromad vím, že po obnovení registrací volali zejména krajští funkcionáři a naopak ligoví zástupci byli spíše konzistentní, tzn. neměnit současný „fungující“ stav. Navíc v poslední době VV ČNS poukazoval také na kritiku ze strany MŠMT ČR, kde se zúčastňovali každoročně obhajoby systémových dotací pro reprezentaci a talentovanou mládež. Zde se zástupci ČNS setkávali s velkým nepochopením neexistence tvorby vlastního zdroje z příspěvků svých členů. Též vyšlo jasně najevo, že jsme v tomto směru unikát. Bohužel v tom špatném slova smyslu. Já osobně také neznám žádné jiné zájmové sdružení, kde se neplatí do společné kasy alespoň malý příspěvek. Vlastně znám – nohejbal. Jsem členem rybářského svazu – platím, navíc i povolenku. Jsem členem golfového klubu – platím, navíc i poplatky na dalších hřištích. A sportu, který mám nejraději budu rád platit také. Dalším důležitým faktorem je zajištění základního kamene pro tvorbu rozpočtů KNS a střešního ČNS, protože roční podíl z výtěžku Sazky pro nohejbal je rok od roku menší a schopnost nohejbalu nabídnout zajímavou protihodnotu některé z firem na našem trhu, je také velmi mizivá. Pak nezbývají než občasní mecenáši a na tom se přeci nedá stavět dlouhodobější rozvoj.
V otevřeném dopisu prezidenta ČNS, nedávno zaslaném FIFTA, mj. uvádíte, že „světová asociace bude natolik silná, jak bude silná její vůle a síla dodržovat vnitřní, demokraticky zvolená pravidla a předpisy“. Není to ale trochu pokrytecké, protože ani v rámci ČNS (zejména na nižší úrovni) chybí síla k dodržování předpisů. Nebo jak si třeba vysvětlit už jen fakt, že členy ČNS jsou mnoho let skupinky osob bez právní subjektivity? Tedy rozpor už v té nejzákladnější věci, jakou je oddílové členství, dané nejvyšším předpisem ČNS.
No samozřejmě. Pokud se s podobnou situací nevyrovnáme sami uvnitř ČNS, pak to tak jistě bude. Já své osobní vysvětlení současného stavu mám. Po revoluci byla v ČNS zřejmě snaha o získání co největšího počtu členů, bez nároků na legislativní rámec tak, aby stala tato hra co nejrozšířenější mezi lidmi a tito lidé (hráči) se mohli počítat mezi nohejbalovou základnu. Neznám tehdejší znění stanov ČNS, zdali to umožňovaly. Nicméně současné znění stanov s takovou možností nepočítá. Zcela jistě bude vhodné do současných stanov navrhnout možnost býti členem i bez právní subjektivity, což je pak možné označit jiným druhem členství s vymezením odlišných práv a povinností. To pak už bude záležet na nadcházející Valné hromadě, která o tomto rozhodne. Materiál bude včas předložen.
Systém registrací a registračních poplatků není žádnou novinkou. Bezproblémově fungoval desítky let v ČNS a funguje v drtivé většině ostatních sportů. O jeho přínosu v oblasti řízení soutěží a na tvorbě vlastních finančních zdrojů nemusíme pochybat. Proč byl vlastně počátkem devadesátých let zrušen a jak se na toto tehdejší rozhodnutí díváte?
Je krutou pravdou, že zrušením registračních (členských) poplatků přišlo naše hnutí za uplynulé období o nemalou finanční částku, která mohla být využita zpět do rozvoje nohejbalu. Možná, že porevoluční odpor k plánovanému systému tzv. registraček svedl tehdejší delegáty na špatnou cestu. Tehdejší registrační průkazy se mohly zrušit i bez zrušení povinnosti platit roční členské příspěvky. Nyní to pociťujeme na vlastní kůži. Znovunavrácení něčeho, co bylo zaběhlé celé desetiletí, je skoro nadlidský úkol. Ale můžeme si za to sami. Snad brzy procitneme.
Někdy se zdá, že činovníci regionálních svazů si sice stěžují na nízkou angažovanost oddílů a úroveň soutěží, ale přitom nejsou ochotni jít s oddíly do střetu argumentů a trpělivě jim vysvětlovat, že i některá méně populární opatření a reformy jsou pro chod ČNS na všech úrovních nutné. Nemalý počet regionálních svazů nerespektuje celorepublikově závazné dokumenty a usnesení. Projevuje se to např. v jejich soutěžních dokumentech, ale také třeba ve výši startovného. To mají nohejbalisté svůj sport tak málo rádi, že nejsou ochotni do svazové pokladnice zaplatit více, než několik desítek korun na osobu za rok, někdy i méně?
To je docela pochopitelné. Vždy je pro řadové členy těžké být tzv. v obraze a poté třeba i uznat snahy vedení o zavedení změn, vedoucích k prosperitě. Oni totiž řadoví členové (hráči) těch nejnižších soutěží nepociťují zásadní změny, ony na ně ani ve většině případů nemohou dopadnout. Je to část základny, která více než soutěž vnímá svou hru jako doplněk zdravého pohybu a setkání s kamarády. To se nedá nikomu vytýkat. Proto je úděl právě krajských činovníků tak složitý a někdy možná frustrující. Ale i tato část základny potřebuje kvalitní řízení soutěží, odvolací soutěžní orgán a věřím, že i u řady z nich se probudí národní hrdost při mezinárodním úspěchu reprezentačního družstva. Osobně si myslím, že stanovený roční poplatek i u těchto hráčů a činovníků je výrazem sounáležitosti s nohejbalem. Bude to chtít ale hodně trpělivosti a vzájemného pochopení.
Přitom náklady hráče na nohejbalový sport (oddílové příspěvky, vybavení) nejsou tak vysoké. V různých publikacích a ročenkách se uvádí, že je to v porovnání s jinými sporty ekonomicky nenáročný sport.
Nohejbal je skutečně i v rámci zpracovaných analýz ČSTV, které mimo jiné slouží i pro stanovení části přidělovaných peněz ze Sazky, finančně nenáročným sportem. Vybavením hráče je pouze obuv a oblečení. Ke hře potřebuje kurt, síť a míč. Navíc kurt je totožný s volejbalovým a síť také. Pouze míč je nenahraditelný, ovšem to mají všechny míčové sporty společné. Kupříkladu sada míčku na tenis stojí kolem dvou set korun a vydrží cca jeden dvousetový zápas. To ten náš nohejbalový vydrží nepoměrně déle. Takže i v této oblasti není argumentace o nemožnosti platit ročně příspěvek do společného, odpovídající.
Některá bývalá vedení ČNS razila směrem k regionálním svazům filozofii „my se nebude plést do jejich záležitostí, oni do našich“. Nejsou některé současné problémy právě důsledkem přetržení komunikační vazby mezi republikovými orgány a regionálními svazy?
To neumím přesně posoudit, nerad bych někomu sahal do svědomí bez dostatečné znalosti tehdejšího prostředí. Ve vrcholném nohejbalovém hnutí jsem teprve tři roky. V každém případě ale nelze úplně oddělit krajské a oblastní peripetie od těch celorepublikových. Vyznávám určitou odpovědnost a s tím spojenou pravomoc v řízení nižších organizačních článků, ať už se jedná o jakýkoliv druh společnosti. Rád bych dospěl do ideálního stavu, kdy krajské svazy spolupracují s celorepublikovými orgány a naopak. Bez zbytečného vzájemného napadání a lépe se vzájemnou podporou svého konání.
A co stále převažující rekreační charakter nejnižších nohejbalových soutěží, spojený s permanentním nedodržováním soutěžních předpisů a pirátskými dohodami, který má negativní vliv při výchově mladých hráčů. Neukázala se tady kontraproduktivní dlouhodobá snaha ČNS začlenit za každou cenu do svých soutěží i oddíly, dosud hrající rekreační nebo resortní, tzv. odborářské soutěže?
O rekreačním charakteru nejnižších soutěží a jejich místě v hnutí jsem již hovořil výše. Je však smutné, že i v tak přátelském prostředí se objevují zmíněné praktiky. Nabízí se tady zamyslet se do budoucnosti, kde je hranice mezi rekreačním pojetím soutěží a kde začíná výkonnostní, soutěžní prostředí ve sportu, zvaném nohejbal. Zatím se jeví touto hranicí krajské soutěže, kde je vhodné prostředí i pro začínající mládež a kde je již přímá vazba na ligové soutěže a povinnosti s tím spojené.
Při hovorech o obnovení systému registrací a registračních poplatků se vyskytují obavy z výrazného úbytku členské základny ČNS. ČNS však svou databázi členské základny dosud nemá, používají se jen databáze ČSTV a ČOS. Ty však vychází z výkazů členů pouze v nich sdružených subjektů, takže ty nesdružené nebo bez právní subjektivity (kterých je ale právě na nejnižší úrovni dost) se nikde neobjevují a negenerují tak ani prostředky pro ČNS od společnosti Sazka. Znamená to tedy, že případný úbytek by nebyl tak fatální?
Já jsem přesvědčen, že by tento úbytek ve shora uvedeném smyslu skutečně nebyl tak rozhodující. Proč ale na druhou stranu v této době spíše nenajít cestu, jak žádný rozdíl nevytvořit, naopak současnou základnu navýšit. Je pravdou, že současná základna nohejbalu se generuje ze statistických podkladů, které vykazují pro ČSTV tělovýchovné jednoty a sportovní kluby, které jsou jejími členy. V praxi to znamená, že každý oddíl nohejbalu, který je součástí TJ nebo SK pod ČSTV, přispívá svými členy do společné základny nohejbalu, která je pak určujícím kritériem (50%) pro přídělování podílu z výtěžku Sazky. Z tohoto vyplývá, že oddíly, které jsou sdruženy v jiných střešních organizacích (Sokol, Orel apod.) a oddíly, které nejsou součástí žádné jiné organizace, netvoří svými členy základní balík peněz rozdělovaných ze Sazky. Nicméně i ČNS může přispět k nepatrnému vylepšení situace tím, že předloží každoročně ČSTV k zahrnutí do členské základny nohejbalu i oddíly, které jsou členy ČNS a mají právní subjektivitu neziskové organizace bez členství v jiných organizacích a účastní se soutěží ČNS. ČSTV tento podklad nikdy nezpochybňuje.
Z regionů je také slyšet hlasy, že vybrané prostředky z registračních poplatků mají vykrýt propad příjmů od společnosti Sazka a být použity na různé výdaje reprezentace či republikových aktivit. Je už jasné, na co budou vybrané prostředky užity?
Dnešní situace, kdy se každoročně snižuje příjem od Sazky do nohejbalu (ale i do ostatních sportů), byla samozřejmě jedním z impulsů zabývat se již vážně a seriózně tvorbou vlastních zdrojů z registračních či členských poplatků. Takto získaný finanční obnos bohužel zcela nenahradí klesající příjem od Sazky, ale určitě vytvoří slušný základ pravidelného finančního zdroje do budoucnosti. A to bez ohledu na tržní prostředí okolo nás. Je to takový záchranný kruh pro nohejbal. Všechny ostatní sporty ho mají, jen my jsme vystaveni na milost či nemilost ostatních, výše uvedených vlivů. Z ročních registračních poplatků, které jsou mimo jiné plánovány zatím pouze pro členy družstva uvedené na soupisce a rozhodčí, bude podíl pro činnost krajských svazů ve výši cca 80%. Samozřejmě každému kraji připadne to, co si sám vybere. Částka, kterou jsme s hospodářem svazu vypočítali, činí cca 650 tis. Kč jen z ročních registrací hráčů v soutěžích krajských a okresních. Přičemž jsme kalkulovali s průměrným počtem pěti hráčů na soupisce a započítali také zhruba 30% úbytek ze současného počtu hráčů v těchto soutěžích v roce 2008. Při navrhovaném poměru 80% KNS a 20% ČNS pak vychází pro roční činnost krajských svazů částka 520 tis Kč, což je oproti současnému systému dotací navýšení o cca 120 tis Kč. Tím by se posílil každý rozpočet krajského svazu a byl by pak každý tento rozpočet s motivačním aspektem, protože čím více registrovaných členů, tím bohatší rozpočet. No a samořejmě tím i dostatek peněz na chod krajských svazů, na pořádání republikových mistrovství s podporou krajů a také na rozvoj mládeže. Z rozpočtu ČNS je hrazena samozřejmě i činnost reprezentačních celků mužů, juniorů a žen v celkové výši okolo 300 tis. Kč. Nutno podotknout, že mužská reprezentace je schopna oslovit sponzory a nabídnout jim alespoň nějakou adekvátní protihodnotu a to přináší ten efekt, že je finančně soběstačná. Přímo na provoz juniorské a ženské reprezentace nedostává nohejbalový svaz od MŠMT ani od ČSTV žádné finanční prostředky a proto je jejich činnost hrazena ze společného balíku získaných finančních prostředků. Roční rozpočet obou těchto družstev činí cca 150 tis. Kč. Reprezentace jako taková, zejména mužská, dotváří celkový obraz nohejbalu směrem ke společnosti, ke sponzorům, k motivaci nových mladých hráčů a samozřejmě spolu s národní hrdostí i k motivaci nás všech – rozvíjet dále náš sport i za tak neutěšených podmínek. A tak tomu je u všech sportovních odvětvi, zejména kolektivních sportů.
Systém registrací není jen o poplatcích, ale zejména o zpřehlednění členské základny. Její databázi dosud ČNS neměl k dispozici. Zkuste stručně přiblížit, jak by měl celý systém fungovat a co vše nabídne.
Ano, to je druhý a velmi důležitý aspekt obnovy hráčských registrací – fungující a průhledný systém evidence všech členů ČNS propojený v elektronické databázi. Připravujeme tzv. elektronickou soupisku družstva, která bude velkým pomocníkem při řízení soutěží na všech úrovních a bude také možné dále navazovat další prospěšné výstupy. Například elektronický zápis z utkání, téměř okamžitá statistika každého hráče (úspěšnost, počet startů, počet střídaní apod.), automatická blokace neoprávněného startu hráče (udělené karty, fluktuace, hostování) a jistě se najde mnoho dalších dobrých možností. V neposlední řadě se zcela odstraní dlouholetý neduh zejména v nižších soutěžích a to je dvojí start hráče v jednom roce za více oddílů současně.
Co byste závěrem vzkázal do nohejbalového hnutí?
Na jednu stranu si moc přeji, aby nohejbal byl stále tím kamarádským sportem, tak jako tomu bylo v jeho začátcích. Aby všechny lidi okolo něj spojoval, protože v České republice vyrostl vedle trampingu na osadách. A tam byla čest, hrdost a pomoc kamarádovi vždy to hlavní. A na druhé straně budeme potřebovat hodně osobního úsilí a manažerských dovedností, abychom si nohejbal uchránili před nejrůznějšími peripetiemi dnešního světa alespoň v takové podobě, jak ho máme nyní. Právě vzhledem k těmto skutečnostem je znovuzavedení ročních registračních poplatků tím nejmenším, co můžeme všichni pro svůj sport dnes udělat, přičemž tato hodnota je pro každého z nás měřitelná ke dvěma zakoupeným krabičkám cigaret nebo nákupu dvou lahví kvalitního vína nebo zaplacení šesti plzeňských piv v hospodě. A tento příměr je vztažen na období jednoho roku!!! Pro všechny ostatní sporty je tato naše „překážka“ jen běžnou rutinou. Přeji nohejbalu jen to nejlepší a nám všem okolo nohejbalu hodně radosti z něj.
