(Praha) Když jsem nedávno ve schránce nalezl dopis od Vladimíra Vilímovského s historickým shrnutím jeho životního příběhu, pojala mě zlá předtucha. Již předchozí informace nevěštily dobrý výhled, ale bojovník a věčný optimista dokázal dlouho bojovat i se silnějším protivníkem, než byli ti, kteří stávali na opačné straně sítě. Jenže 23. března „Vilímák“ naposledy prohrál.
V roce 2006 byl slavnostně uveden do Síně slávy nohejbalu. V jeho síňovém profilu je uvedeno: Narozen v roce 1929, jeho éra spadá do Trampské ligy, kde reprezentoval barvy Čunčí huby a Calvadosu, kdy se dvakrát radoval z titulu. Další tituly přidal i v pražské nohejbalové soutěži v letech 1962 a 1963 v dresu Calvadosu, v letech 1965 a 1967 ve Slavii Praha. Poté hrál za Sparta klub a účastnil se i ligové soutěže do roku 1975 v dresu Kobylis. Ve svých čtyřiceti letech ještě získává medaili z mistrovství republiky. Pokračuje pak ve druhých družstvech Kompresorů a znovu Kobylis. Vilímovský patřil nejen k prototypům hráče moderního útočného pojetí s minimálním počtem chyb a vytloukáním bloků soupeře, ale zejména k největším šoumenům nohejbalových klání. Byl častým účastníkem exhibičních zápasů před televizními kamerami, hrával i s Bicanem na Žlutých lázních, jako téměř šedesátiletý se v roce 1988 vrátil z bronzem z mezinárodního turnaje jednotlivců ve Švýcarsku. Zapojil se i funkcionářsky, byl členem Komise nohejbalu MV ČSTV Praha. Jako grafik a linorytec se stal autorem řady grafických návrhů diplomů a dalších materiálů. Asi nejznámější jsou loga ČNS i mezinárodní federace FIFTA.
Jen prostý výčet faktů doplňují stěží uvěřitelné příběhy. A že jich rodák z pražského Žižkova za svůj život prožil! Počínaje třeba osobním setkáním s prezidentem T. G. Masarykem v roce 1936, nebo jeho aktivním válečným vstupem (s utrženým zraněním) do bojů o pražský rozhlas v roce 1945. „Vilímák“ byl hlavně ale opravdu šoumen nejvyšší třídy. Ostatně ani ve svém posledním autorském příspěvku nepomněl v tomto duchu okomentovat i svůj nohejbalový život.
„K čundráctvím po osadách jsem si koupil motocykl 50 BSA z roku 1939, za přestup klubový ho vyměnil za Wartburga a opustil Čunčí huby, kde jsem se to naučil. Hrál jsem velmi dobře a nohejbal mi všude prorážel cestu. Na smrtelné posteli jsem z Moutelíka vyžádal první ligu oficiálně vedenou. Říkali mi apoštol nohejbalu. Jel jsem do Švýcar na turnaj v Migros, tam se hrálo na tři třetiny s chlupatým míčem na koberci. Student, co to počítal, nechodil na matematiku, byl to vůl. Byl jsem třetí. Ale dal jsem to mezinárodně dohromady, přijeli sem za mnou a to byl začátek pro kluky dnes. Nesmím poznamenat pro naše ženy, Švýcarky, ty nejsou hezké, nebrat. Ke konci mojí kariéry jsme na osadě zbyli už jen dva. Hrajeme půl hodiny líný tenis, pak nohejbal. On to tak neumí a já už nemůžu, tak se ani nehádáme. Ale vyprávíme, že jsme oceloví muži, protože třetí disciplína je dojet na pivo do hospody. Jo máme přestávku a když nad námi letí letadlo, je možné jít čůrat. Uděláme si Kanibal turnaj, nikoho nepozveme, upečeme si husu, pravou půlku dostane první a diplom. Těch jsem nakreslil bezpočet. Značky IFTA, odznaky, pohybovky herních úderů, náborové plakáty. Nejvíc mezi námi platilo vzájemné kamarádství, všichni se znali a sobota byl svátek i pro rodinu. Jezdili jsme společně autobusem, ženský se znaly a děti sportem vychovány. Hlavní věc na nohejbalu je, že je vymyšlen pro radost těch na hřišti. K těm vzpomínkám, po sedmdesáti letech mě poznal v hospodě kluk a povídá – ty jsi hrál za Čunčí huby a na zápasy jsme jezdili na Švancenberský ostrov. Tenkrát nás nohejbalistů bylo tak 26. Tenkrát ještě nebyly různé poháry, jako jsou nyní, každý jich má. Pro vítěze byly vyšívané vlajky, dřevěné totemy či osadní fantazie. Vymyslel jsem, že v převleku černocha překvapím na chatě Nohejla, který tam už 70 let bydlí, ale trik se mi nevyvedl. On nemaje co na práci kouká stále dalekohledem a viděl mě se převlíkat a řval přes celou Kytínskou louku „Ahoj Vilimáku.“ To jsme se neviděli asi 50 let. A za to moje úsilí a ptákoviny mě dali do síně tradic,“ končí popis svých nohejbalových zážitků.
Jedním z těch, kteří s Vilímovských spojili velký kus své kariéry, je exprezident ČNS LUBOR CHVALOVSKÝ. „Vilimáka jsem poznal jako spolupracovníka v polygrafii, kde dělal linorytce. V té době se už začal prosazovat i jako autor. Do konce svého života nebyl brán jen jako nohejbalová legenda, ale i jako grafik – autor. Byl mj. autorem loga ČNS. O jeho povaze svědčí to, že si za jeho autorství neřekl ani korunu. Vždycky říkal, že to udělal z lásky k nohejbalu. Nohejbal miloval. Jeho hlavní uplatnění bylo na trampských osadách, ve zrození toho obrovského přátelství těch, kteří nohejbal na osadách provozovali. Jeho rysem byl i pozitivní přístup. Vždy, když bylo potřeba něco rozhodnout, nikdy nebyl negativní. A vždy dělal věci ve prospěch nohejbalu,“ zavzpomínal na věrného kamaráda a dodal vzkaz: „Vilimáčku, já ti moc děkuji, že jsi mě přivedl k nohejbalu. Že jsme spolu byli víc jak kamarádi přes šedesát let. Vím, že jsi ikonou českého nohejbalu a chci ti říci, že se s tebou neloučím. Prosím, drž mi místo tam nahoře vedle tebe. Drž mi ho proto, abychom se shora mohli společně na nohejbal dívat.“
Snad na úplný závěr se sluší doplnit Vilímovského odkaz – jeho slavné Desatero pro nohejbal. Zní: 1. Nekazit. 2. Hrát stále naplno. 3. Do rány dát sádlo. 4. Rychle se vracet z bloku. 5. Po třech smečích kraťas. 6. Ideálně chytit servis, rozehrát. 7. Hledat slabinu, vždy jeden je slabší. 8. Servis vždy do slabšího, není do tebe pak útok. 9. Nehádat se za hry. 10. Umět prohrát, jsme parta.
Poslední rozloučení proběhne v úzkém kruhu rodinném v Kozojedech.
