(Praha) O tom, že rozhodčí jsou nedílnou součástí všech sportovních klání, nohejbalových nevýjimaje, asi není třeba diskutovat. V nohejbale se na stanoviště rozhodčích staví buď příslušným orgánem svazu delegovaní rozhodčí, kteří jsou držitele určitého kvalifikačního stupně, nebo laici v podobě samotných hráčů. Zatímco u republikových a okresních soutěží je stav shodný, rozdíly nalezneme u soutěží krajské úrovně.
Ligové soutěže v režii republikových orgánů jsou obsazovány licencovanými rozhodčími, okresní soutěže rozhodují samotní hráči. Vesměs se užívá model střídaní rozhodčích po jednom zápasu, z nichž např. domácí rozhodují všechny sudé a hosté všechny liché zápasy. Zkušenosti ukazují, a potvrzují to i vyjádření všech okresních nohejbalových svazů, u kterých v letech 2005-08 proběhla revize ze strany ČNS, že tento model je funkční a nejsou k němu vážnější výhrady. Případný tendenční výkon rozhodčího v jednom zápase totiž v následném zápase může zástupce poškozeného družstva v roli rozhodčího „vykompenzovat“ a toho jsou si obě družstva vědoma. Systém je tak vlastně vybaven samoregulací.
Jedinou výjimkou, kde jsou voleny rozdílné modely, jsou krajské soutěže. Některé rozhodují stejně jako ligové soutěže licencovaní rozhodčí, delegovaní příslušným orgánem krajského svazu. Některé rozhodují samotní hráči (střídavě jako okresní soutěže), kteří však musí disponovat licencí alespoň nejnižšího kvalifikačního stupně. Nedisponuje-li družstvo osobou s licencí rozhodčího, utkání pak rozhodují zástupci soupeře. A nakonec některé rozhodují pouze hráči, bez dalších požadavků.
Je pochopitelné, že první model nalezneme především u tradičních nohejbalových bašt, jakými jsou např. Praha či Plzeňský kraj. Přítomnost delegovaného rozhodčího s licencí dává utkání všeobecně punc kvality a důležitosti. Respektive měl by. Ne vždy se totiž ze strany družstev rozhodčí setká s úctou, která mu náleží. A není to jen otázka jeho autority. Jeden příklad za všechny.
„Jsem sice hlavně hráč, ale v uplynulé sezoně jsem stihl i pískat pár utkání krajského přeboru mužů. Přesto musím přiznat, že pokračovat v pískání na této úrovni soutěže zvažuji. Soudím a kladu si otázku, zda je vůbec v této soutěži třeba rozhodčího. Posuďte sami. Začátek utkání je stanoven na 16:30. Jako rozhodčí přicházím před 16. hodinou. Hostující tým je už přítomen, ale domácí nikde. Navíc je vše zamčeno. V 16:10 přichází první domácí hráč, nemá však klíče od šaten, od skladu hracích potřeb. Hřiště stále není připraveno ke hře. V 16:20 přichází další čtveřice hráčů, vše ostatní k utkání je stále zamčeno, nemám zápis o utkání. V 16:25 dostávám zápis o utkání, domácí začali připravovat hřiště ke hře. Našli i nějakou síť. V 16:30 (oficiální začátek utkání) je domácích hráčů stále jen pět, tj. minimálně jeden chybí. Hosté jsou kompletní. Hosté mají vést 1:0, ti to však odmítají s tím, že chtějí počkat na kompletní domácí tým a že si chtějí zahrát. Toto jako rozhodčí odmítám, zapisuji stav 0:1, čeká se na čas zahájení druhé dvojice. V 16:35 konečně přichází šestý hráč domácího družstva. Začít se však nemůže, protože jsem zjistil, že síť je roztržená a upozornil na to domácí družstvo. To mi však sdělilo, že náhradní síť nemá a tak začíná potrhanou síť spravovat. Konečně je vše připraveno ke hře, zahajuji druhý zápas dvojic a vše jsem uvedl do zápisu o utkání. Hosté vítězí 6:1. Dodnes však nedošlo k žádnému postihu domácího družstva. Kladu si otázku, proč vlastně pískat, řídit se řády, když i v této podobě utkání splnilo svůj účel. Někdo ho přežil ve zdraví, jiný odchodil, další zabil čas. Snad jen hosté si přijeli zahrát,“ konstatuje příležitostný rozhodčí, který nechce být jmenován.
