(Nymburk) Ty nejvýznamnější nohejbalové akce mají půvab i v tom, že na nich sem tam lze objevit známé tváře, které však z nějakých důvodů během roku moc k vidění nejsou. To je i případ JULIUSE PITTNERA, bývalého prezidenta Slovenské nohejbalové asociace a též bývalého viceprezidenta mezinárodní federace FIFTA. V sedmačtyřiceti letech rozhodně nepatří do starého železa, ale za nadějným funkcionářem (a také výborným hráčem, reprezentantem) se vody nadlouho zavřely. Nám se jej podařilo odchytit v nymburské hale, dějišti konání mužského mistrovství světa. Moc hovorný nebyl, ale tak to někdy chodí.
Pane Pittnere, je příjemné vás po dlouhé době spatřit. Slovenské hnutí na vás dost spoléhalo, ale skutek utekl. Po zhruba půl roce jste tiše zmizel ze scény.
Byly za tím hlavně pracovní záležitosti. Už jsem to všechno prostě nemohl stíhat. Nešlo to.
Možná jste skončil brzy i jako hráč.
To si nemyslím. V reprezentaci jsem končil v roce 2001, to mi bylo už 35 let. Beru to tak, že to bylo právě včas.
Jako na nejvyššího činovníka SNA se od vás skutečně čekaly po odchodu vašeho předchůdce Petera Fábera velké věci. Dost vašich tehdejších voličů váš brzký odchod mohlo nést jako zradu.
Nebylo to nejšťastnější. Ale když jsem kandidoval na prezidenta, ještě jsem nevěděl, co přijde. Nedalo se to jinak řešit.
Vyčítal vám to někdo?
Ani ne. Nebo alespoň ne nikdo nahlas.
Vaše jméno je spojeno s nohejbalovým klubem DPMK Košice. I když na Slovensku stále vládne, tento klub už delší dobu není tím velkoklubem, ve kterém jste působil.
Já už jsem pak tam nebyl. Co mám informace, tak největším problémem byla ztráta hlavního sponzora klubu, Dopravního podniku. Prostě peníze, co jiné.
Kromě prezidentování slovenské asociaci jste byl zvolen na viceprezidentský post do mezinárodní federace FIFTA. Sledujete ještě vůbec mezinárodní dění?
Ne, vůbec to prakticky nesleduji.
Kde nyní vlastně žijete? V zahraničí?
Jsem doma na Slovensku, v Prešově. Pracuji jak pro Slovensko, tak pro Českou republiku. Máme firmy v obou zemích. Pendluji tak mezi Prahou, Bratislavou, Prešovem.
Neříkejte, že nevíte o tom, jak se mezinárodní hnutí rozdělilo na dvě federace?
To vím a vidím to jako velké neštěstí. Zřejmě to byl truc, tak to chodí. O skutečném pozadí ale netuším.
V Nymburce se na šampionátu představilo celkem dvě desítky zemí. Vnímáte to jako správný trend?
Určitě. To co tu vidím, to je skvělé.
Je asi zbytečné se vás ptát, zda se ještě někdy funkcionářsky zapojíte do nohejbalu?
Je, určitě to nehrozí. Stačilo mi to.
Z vašich slov cítím určitý despekt k našemu sportu. Je snad za vaším odchodem nějaká negativní zkušenost?
V pohodě, nic za tím není. Nejsem zklamaný, vše je normální. Kontakty na kluky mám. Jen jsem to všechno uzavřel.
A ani si nezahrajete s kamarády pro zábavu nějakou nižší soutěž?
Já už nemohu hrát ze zdravotních důvodů.
Co tedy stojí za tím, že jste se objevil v Nymburce?
Je to moje první velká akce, na které jsem. Nebyl jsem ani například v Trenčíně, když se tam v roce 2007 konal evropský šampionát. V Prešově je pár fanatiků, kteří nohejbalem žijí od rána do večera. A ti do mě hučeli, hučeli, až jsme sedli do auta a jeli do Nymburka.
