(Nymburk) Slovenská bratrská dvojice Jaroslava a Mariána Žigaly musí ve snech děsit české trenéry a funkcionáře. Není se co divit, oba připravují své svěřence nejen svědomitě, ale i účinně. Sotvaže trenérský post u slovenského mužského výběru opustil starší z bratrů, Jaroslav, chopil se jej mladší Marián. Jestli se někdo ze zahraniční konkurence bláhově domníval, že s proslulou relikvií, Žigalovou aktovkou, odejdou do historie i slovenské úspěchy, šeredně se přepočítal. Zlatý hattrick na loňském mistrovství Evropy a letošní nymburské repete, to je vizitka MARIÁNA ŽIGALY.
Pane Žigalo, dvě vrcholné akce, šest zlatých medailí. Co k tomu říci?
K reprezentaci jsem nastoupil v minulém roce na mistrovství Evropy, konané na Korsice. I když nohejbalisté vědí, že mezi mistrovstvím Evropy a mistrovstvím světa není rozdíl, přece jen je ta druhá akce o něco výše. Dosavadní bilanci si vysvětluji tím, že máme vynikající kolektiv. I když je mnohem menší, než mají Češi, tak hráči jsou zkušení, dlouho působí na mezinárodní scéně. Jsou spolu sladění, znají své posty. Mám tedy zformovaný kolektiv, který jsem převzal po bratrovi. Takže nic nového to pro mě není. Nové bude příště to, že nám končí Martin Perun, který má velké zdravotní problémy. Bude velký problém za něj najít důstojnou náhradu.
Hovoříte skromně, ale ten dvojitý zlatý hattrick je i vaší zásluhou, jako hlavního trenéra. Neměl jste to tak snadné, jako dříve, kdy se slovenská reprezentace rekrutovala z jediného klubu. Letos jak Patrik Perun, tak Ján Brutovský hráli v české extralize, tam také hraje už dlouho Richard Makara, Martin Perun nehrál všechny zápasy. O letošní sehranosti nemůže být řeč. Na šampionátu jim to ale ladilo, jako dříve.
Když něco ovládáte, tak se to nedá zapomenout. Pro mě nejdůležitější úloha bylo sladit formu na poslední chvíli a zapracovat na taktice. Také takticky hráče co nejvíce v průběhu šampionátu šetřit na rozhodující finálový zápas. Tím, že máme více kvalitních hráčů, můžou odtáhnout zápasy do semifinále. Pak, jako v cyklistice, pustíme ty nejlepší dopředu.
Bylo pro vás těžší připravit hráče po fyzické, nebo psychické stránce?
Každý z hráčů má své mouchy. Singlista Milan Ižol je velmi dobře připraveným hráčem. Jeho největší nevýhodou je, že je velmi popudivý a citlivě reaguje na výroky rozhodčích. Musíme ho stále držet a upozorňovat, aby nereagoval na rozhodčí, i když se mu bude zdát, že ho poškodili. Laco Stupák to ve dvojce parádně odtáhl od základní skupiny až do semifinále. Věděl jsem, že i kdybych ho postavil do finále, tak by také odehrál své. Ale přece jen tam záleží hodně na psychice. Češi vědí, že Patrik s Jánem jsou sehraní, mají za sebou výsledky a mají tedy před nimi respekt. Laco, i kdyby hrál dobře, ještě v této pozici není. Ve trojkách Martin Perun ohlásil konec, ostatní se hodně snažili mu tu rozlučku zpříjemnit. Jemu bych za všechno chtěl poděkovat. Ríša Makara je hráčem s nejmenšími technickými výkyvy, který odevzdává zkušenosti mladším. Je hodně zkušený a mohu se na něj vždy spolehnout. On má respekt a je schopen na hřišti během hry ukočírovat ostatní.
Nezmínil jste ještě například Patrika Peruna. On letos nezažil nijak slavnou sezónu, v extralize byl jen lepším průměrem. Zde na šampionátu však výkonnostně explodoval. Jak si to vysvětlujete?
Patrik je kolektivní hráč. Je vynikající samozřejmě i individuálně, ale jeho silnou stránkou je sehranost s dalšími hráči. To, že na česká dvoudopadová pravidla tolik nevyčnívá, mě nepřekvapuje. Přece jen hra je pomalejší a ostatní hráči mají možnost případnou chybu napravit snáze. Tím pádem se dotahují další hráči. Na mezinárodní pravidla už má Patrik nad nimi navrch.
Jak jste ze svého pohledu viděl finále dvojic a trojic? Hráli Češi dobře a vy ještě lépe, nebo hráli Češi průměrně a vám stačil na výhru jen nadprůměrný výkon?
Vypadalo to vyrovnaně. Jen my jsme měli obrovskou výhodu v tom, že jsme nebyli pod takovým tlakem, jako domácí tým. Už to znám dopředu, když se vyhlašuje, že nejhezčí hymna je ta naše, budeme jí hrát třikrát a tak. Je to přesně opačně, toto svazuje hráčům nohy. Na to už jsme i my doplatili třeba v roce 2008, kdy Laco Stupák měl ze všech singlistů nejlepší formu, nikdo ho doma nemohl porazit. Tak jsme ho poplácávali, ubezpečovali ho, že ho nikdo neporazí. A nakonec na mistrovství skončil pátý. Když pak hrajete ještě k tomu doma před zaplněnou halou, je to extrémně těžké hrát úplně uvolněně. Je to velký psychický tlak, který svazuje nohy.
Co říkáte na výkony ostatních zemí? Je za ty roky vidět posun, nebo ten odstup od Slováků a Čechů je stále stejný?
V Košicích jsme v roce 1994 organizovali první mistrovství světa mužů. Tam jsme si říkali, že je to zlatý věk nohejbalu. To, co jsme zažili nyní, je další krok vpřed. Myslím si, že zlatý věk nohejbalu teprve přijde. Konečně totiž se spojují nejen jednotlivé země, ale sportovní asociace. Dneska je také výhoda, že přes internet a další média lze komunikovat a ukazovat, co je to nohejbal. Otevírá se nová éra nohejbalu.
Slovensko naposledy organizovalo evropský šampionát, v roce 2007. Myslíte si, že v nejbližší době Slovensko uspořádá další mezinárodní šampionát?
Dost jsme o tom hovořili. Třeba v Košicích máme arénu, která má ředitele nakloněného nohejbalu. Nejsou to ale takové možnosti, jako třeba teď v Nymburce. Aby při tolika státech bylo vše na jedno místě, byl by problém. Stejně tak s ochotnými lidmi. Akci tohoto rozsahu málokdo může zorganizovat.
Češi teď na šampionátu dopadli téměř stejně, jako vaši junioři před měsícem na juniorském šampionátu. Zmínil jste konec kariéry Martina Peruna, také Makara asi nebude hrát do padesáti. Máte v hlavě jména jejich možných následníků z řad juniorky?
Máme Michala Bertka, je mu sedmnáct let a dokáže hrát vyrovnané zápasy i s muži. Může hrát i s Jánem Brutovským i s Patrikem Perunem. Jeho problémem je to, že je levák. Oni mu nedokáží nahrát. Dále máme Milana Černotu, který odehraje dobré zápasy, ale na tu nejvyšší úroveň se musí ještě propracovat. Pak je tady Jano Kilík, razantní smečař, který hraje kvalitně jak singly, tak dvojky. Musí se tomu více věnovat a trošku zklidnit.
Pomohlo vám v přípravě to, že slovenská extraliga se letos hrála podle mezinárodních jednodopadových pravidel?
Naše extraliga nerozhoduje o tom, jak dobře se národní tým sehraje. Její úroveň je v porovnání s českou nízká. Často, pokud budu hovořit za Košice, to odjezdíme třeba s dorostenci, nebo to odchodíme s hráči, kteří vůbec hrají. Ale nějaký přínos tam pochopitelně je.
Z vašich slov cítím, že vy jste nebyl iniciátorem zavedení mezinárodních pravidel do nejvyšší slovenské ligové soutěže? Kdo tedy?
Inicializoval jsem, ale ne proto, abychom si dobře zahráli. Bylo to proto, že reprezentační trenér musí mít možnost vidět hráče, jak hrají na mezinárodní pravidla. Už dlouho jsme měli problémy v tom, když jsme hráli na jiná pravidla, tak vyhrávali jiní hráči. Nominace musí být jasná. Na mistrovstvích Slovenska musí být taková pravidla, jaké se hrají na mezinárodních soutěžích.
U nás by přechod na mezinárodní pravidla v extralize asi dost lidí nerozchodilo a zřejmě by i padaly funkcionářské hlavy.
Máme to jednodušší. Lidé nám věří, vidí, že jsou výsledky.
Nejen z vašich slov je zřejmé, že úroveň slovenské extraligy za českou hodně zaostává. Jak se takový celek z konce tabulky vypořádává s mezinárodními pravidly?
Pozoruji, že jim to přece jen něco dává. Je to plus.
Milan Ižol v rozhovoru hovořil o tvrdé kvalifikaci v disciplíně jednotlivců na Slovensku. Připomíná to například americkou atletickou kvalifikaci.
Je to tak. Vyhlásil jsem, že na šampionátu bude hrát vítěz mistrovství republiky. Milan s Laco Stupákem odehrává stále vyrovnané zápasy a dokonce jsem už uvažoval o tom, že Milana postavím do trojky, protože je vynikajícím zadákem. Tím by se uvolnilo singlové místo pro Laca.
Když už jsme u těch singlistů. Máme zákulisní informace o tom, že v Košicích hrajete s Ižolem a Stupákem tvrdé mače o donášku pizzy. A nejčastějším jejím konzumentem jste právě vy.
Tak už to pomaličku padá. Teď jsem po operaci menisku, chvíli to potrvá, než se mi to v koleně dá dohromady. Byly to příjemné časy, ale v poslední době už jsem platil spíše já.
Nač ta skromnost? Ještě loni jste byl na stupních vítězů na turnaji evropského poháru v Nymburce. Neříkejte, že být zdráv, nevěřil byste si na ty nejlepší?
Ono je to tak, že záleží na přípravě. Momentálně jsem přípravu vypustil. Možná bych uhrál něco, jako třeba teď Marek Tomčišák (slovenský mistr světa z roku 2004, na MS 2012 reprezentoval Anglii – pozn.red.). Když bych se měl seriózně připravovat a zdraví by to dovolilo, tak bych své výkony viděl na úrovni Maďara Pozderky, který zde hrál finále. Zúčastnil jsem se letos turnajů FIFTA Tour a dokázal porazit Maďary nebo Čechy. Porazil jsem i Milana Ižola, ten skončil třetí a ve finále Laca Stupáka. K tomu jsem dokázal s Milanem porazit ve dvojkách Pelikána s Kopem.
Botasky jste neodložil ani ve slovenské extralize. V Košicích se bez vás stále neobejdou?
Jsem jeden ze základních hráčů. Kteří musí shánět k sobě další, aby bylo s kým vůbec odehrát zápasy.
I když v lize stále s Košicemi sbíráte mistrovské tituly, už přece jen tento tým nebudí takovou hrůzu, jako když v něm působili Ján Brutovský s Patrikem Perunem.
Uvidíme, jak tomu bude v příštím roce, zda tu bude Jáno Brutovský hrát. Už jsme něco v tomto ohledu podnikli. Na vítězství ve slovenské extralize to stačí i bez nich.
