(Praha) Že by trenéři byli ohroženým druhem? Alespoň v nohejbale ano a stačí nám k tomu pohled jak na jednorázové, tak i dlouhodobé soutěže, hlavně ty mužské. Trenéři prostě jaksi přestali být vidět a je otázkou, co je tím důvodem. Prořídly jejich řady, nechtějí trénovat v kategorii dospělých, očekávají lepší podmínky pro svou práci či jen se nechtějí vzdělávat?
Zkuste si jen vzpomenout, kdy naposledy jste v televizním záznamu byli svědky hry některého celku bez trenéra a bez ohledu, o který kolektivní sport se zrovna jednalo. Že si nemůžete vzpomenout? Žádný div, ono najít takový sport, kde na nejvyšší úrovni chybí trenér, je hledáním v kupce sena. Poradíme vám, zkuste nohejbal! Běží rozhodující finále nejvyšší mužské ligové soutěže ročníku 2007, Witte Automotive Extraligy a po infarktové výměně přichází oddechový čas. Na jedné straně přichází ještě z předchozího zápasu zpocený a adrenalinem nabuzený karlovarský Jiří Dvořák, na druhé straně stejně zadýchaný modřický Petr Gulda. Tedy dva hráči a trenéři zároveň. Není to ani o tom, zda vyhecovaný hráč dokáže nestranně a s chladnou hlavou posoudit vývoj hry a podíl hráčů na jejím vývoji. Je to o pohledu zvenčí a ten výkon trenérské funkce samotnými hráči nepochybně degraduje. Vždyť například v roce 2008 čtyři (což je polovina) družstva mužské extraligy obsadila post trenéra hráčem základní sestavy. Tento stav je ospravedlnitelný jen v nižších soutěžích. Není to ale jen extraliga, co jednorázovky? Možná ještě horší…
„V našem sportu se pojem trénování spíše redukuje na pouhou část trenérského řemesla, koučing. U dospělých hráčů v tréninku převažuje pouze neřízená hra, proto se o tréninku v pravém slova smyslu nedá hovořit. Jiné je to u mládežnických kategorií, tam je situace lepší,“ tvrdí hlavní svazový metodik a školící lektor VLADIMÍR PAVLÍK. Po skončení období silné trenérské generace let sedmdesátých až devadesátých se začalo ostatním trenérům pracovat hůře. Koučovat a hlavně trénovat třicetileté i starší hráče dnes vyžaduje opravdu velkou porci trpělivosti nebo dar od boha v podobě silné autority. Dalším faktorem je motivace trenérů. Kdejaký extraligový klub investuje desítky tisíc do nákupu hráčů a jejich odměňování. Přitom trenér honorován není. Položme si otázku, vyplatí se investovat do jednoho hráče, nebo stejné prostředky investovat do trenéra, který v průběhu několika let je schopen zajistit kvalitnější výsledky družstva či výkonnostní růst několika hráčů najednou?
„Dělat dnes trenéra není vůbec jednoduché, lidí, kteří mají potřebné předpoklady (znalosti, autorita, čas a chuť pracovat) je velmi málo a když vidím chování nejen starších, ale i mladých hráčů vůči trenerům, tak se nedivím jejich nechuti trénovat. Je pravda, že v minulosti měli trenéři jednodušší pozici. Díky jediné ligové soutěži měl trenér k dispozici více kvalitních hráčů, nyní má trenér často i v extralize na lavičce jen sedm hráčů, kteří se tím stávají nepostradatelnými a podle toho se někteří, často i průměrní hráči chovají. V Kobylisech hrávaly velké hvězdy, Hošek, Ungerman, Tirpák a mnoho dalších, ale nikdo z nich si nedovolil zpochybňovat rozhodnutí trenéra a kazit atmosféru při zápasech. Diskuze před a po zápase je něco jiného a rozumný trenér jí uvítá. Na to je třeba dbát již u mládeže. Vždy jsem se touto zásadou řídil, protože později se vše těžko napravuje. Pravděpodobně se při velkých úspěších, které měl český nohejbal v 90-tých letech, zanedbala po mnoho let školení nových trenérů, a proto je dnes málo trenérů v optimálním trenérském věku. Přál bych všem budoucím trenérům, aby měli podobnou možnost absolvovat školení, které organizoval dnes již legendární Václav Kovanda v Klánovicích či jinde. Snad se dnes alespoň částečně mění situace k lepšímu. Z vlastní zkušenosti doporučuji trenérům dorostu, aby si vytipovávali hráče, kteří mají schopnosti a občas jim svěřili drobné trenérské úkoly. Nebudou z nich hned trenéři, ale v budoucnu budou aktivnejší a budou lépe spolupracovat. Tato praxe se nám v Kobylisech osvědčovala. Logickým vývojem se nohejbal velmi změnil směrem k dynamice a i méně dopadů velmi změnilo a zjednodušilo hru. V minulosti měl i smečař menší postavy šanci uspět chytrostí a technikou proti dvoumetrovému smečaři, což je dnes téměř nemožné a i trenér má omezenější prostor ke koučování. Možná i proto někteří starší trenéři skončili a proto bude nutné vychovat novou trenérskou generaci. Přes všechny tyto i další problémy je trenérské řemeslo zajímavé a přináší radost, například, když trenér začne trénovat 13-ti leté žáky, kteří neznají pravidla a neumí po hřišti ani chodit a po pětileté práci s nimi vyhraje dorosteneckou ligu ČR. Získal jsem jako hráč, vedoucí oddílu či trenér 14 titulů v nejvyšších dlouhodobých soutěžích a z toho hodnotím téměř nejvýše poslední úspěch z roku 2000, kdy jsme s dorostenci Kobylis vyhráli dorosteneckou ligu. Vidět později hrát své bývalé svěřence v nejvyšších soutěžích, udělá každému trenérovi radost,“ popisuje své zkušenosti i názory jeden z nejúspěšnějších klubových trenérů historie EMIL PECL.
