(Modřice) Když na republikovém šampionátu v Osnici v roce 1981 slavila úspěch sestava Ticháček, Ziffrein, Procházka, nečekalo se, že na další úspěch v deblové disciplíně si nohejbalisté Šacungu počkají dalších 31 let. Mezitím dokázali pobrat několik titulů v dalších disciplínách (celkem osm), včetně toho extraligového, ale v deblech to stále bylo „jen“ o stříbru a bronzu. Nejblíže ke zlatu měla v roce 2008 ve Vyškově dvojice Holub, Doubrava, ale ta ve finále promarnila dva mečboly a radoval se soupeř. Po čtyřech letech se v Modřicích odehrálo repete. Holub s Doubravou a střídajícím Stejskalem vedli 9:8 v koncovce rozhodujícího setu finálového duelu a znovu disponovali dvěma mečboly. Jenže tentokrát do stejné řeky nevstoupili a zlato bylo na světě. Kromě týmového úspěchu se devětadvacetiletý univerzál JIŘÍ HOLUB mohl potěšit parádním individuálním triumfem. Jako teprve šestý hráč historie se dnes už pyšní kompletní sadou všech současných mužských titulů (jednotlivci, dvojice, trojice, družstva).
Jirko, o právě proběhlém šampionátu se hovoří jako o nejtěžším v posledním desetiletí. Proč?
Na letošní mistrovství se dle mého názoru sjelo to nejlepší v ČR a zúčastnili se i slovenští reprezentanti v dresu Vsetína. Ale asi to označení jako nejtěžšího je myšleno kvůli tropickému počasí, které v Modřicích celý den vládlo. Ale bylo to pro všechny stejné a já osobně mám raději takové počasí, než když je zima nebo prší. To přece jen riziko zranění je podstatně větší. Při správném dodržování pitného režimu a užívání správných doplňků stravy tělo vydrží hodně.
Co se ti honilo hlavou, když ve finále byl stav úplně shodný, jako před čtyřmi roky ve Vyškově, kde vám ale zlato proteklo mezi prsty?
Věřil jsem v naše vítězství a v to, že Jirka Doubrava hned první mečbol promění. Vždyť už je to zkušený mazák. Ty vzpomínky už jsem dávno pustil z hlavy, snažím se uchovávat jen ty hezké zážitky. Ale nemohu říci, že druhé místo bylo v tu dobu neúspěch. Jirka v podstatě začínal pronikat mezi špičku a já se vracel po operaci zad.
Byl to úlevný pocit vidět, jak spoluhráč tentokrát zlatý mečbol proměnil?
Byl to hezký pocit, vítězství se nikdy neomrzí. Hned jsem si uvědomil, že už nám to nikdo nevezme a že jsme mistry.
Jsi po Janu Hoškovi, Petru Guldovi, Františku Veselém, Vilému Ungermannovi a Josefu Tirpákovi teprve šestý hráč nohejbalové historie, který má doma kompletní sadu tuzemských titulů, myšleno tedy včetně toho singlového. To asi potěší?
Jsem rád, že i mně bylo dopřáno zkompletovat tuto sbírku a vážím si toho. Kromě dvou titulů v singlu je to také především díky tomu, že jsem mohl hrát po boku skvělých spoluhráčů jak v Plzni na Bíle Hoře, tak v Šacungu, a proto bych jim chtěl tímto poděkovat.
Co vůbec musí zdobit hráče, aby takovou sbírku zkompletoval?
Asi nejdůležitější je být přizpůsobivý a snažit se zahrát dobře na jakémkoliv postu a to v každé disciplíně. Já nohejbalově vyrostl spíše jako blokař a smečař a nahrávka i obranná činnost nikdy nebyla moje silná stránka. Ale snažím se pro úspěch týmu podřídit a hrát na postu, kde je zrovna zapotřebí. A to jak to pak dopadne, je věc jiná. Také člověk musí mít štěstí na skvělé spoluhráče.
Po delších vážných zdravotních potížích to s tebou nevypadalo vůbec dobře. Letos ale soudě podle výsledků i aktivního herního projevu se zdá, že opět hraješ odvážně a s velkou chutí.
Je mi jasné, že nohejbal není uplně to, co moje záda potřebují. Ale baví mě a snad mi zdraví nějak vydrží.
Ač trojnásobný mistr republiky jednotlivců (2x muži, 1x dorostenci), této disciplíně dáváš už dlouho v lize nebo na šampionátech košem. Co je příčinou?
Osobně proti disciplíně jednotlivců nic nemám a když se to umí, je radost se dívat. U mě ty důvody jsou především zdravotní. V současné době preferuji spíš hodně regenerace a méně tréninku a hrát singl bez tréninku je vyloučeno.
Jistě si vzpomeneš na své první tituly v jednotlivých disciplínách i v lize. Který byl pro tebe nejméně očekávaný a který tě potěšil nejvíce?
Já si vážím každého titulu a ke každému mám spoustu krásných vzpomínek. Ty jsou pro mě to nejcennější. Nejméně očekávané byly nejspíše ty singlové v dresu Plzně a vzhledem k tomu, že ten dvojkový je nejčerstvější, tak asi ten mě v současné době těší nejvíce.
V národním týmu ale stále na zlato čekáš. Není ti líto, že poslední roky ti reprezentační trenér přestal posílat pozvánky? Zvláště, když letos se mistrovství světa koná po čtyřech letech znovu v ČR?
Zlato na MS je nádherná představa, která mě už se nejspíše nesplní. Ale zase mám kromě dvou stříber z MS i bronz z ME, který má v ČR málokterý hráč. Ale beru věci tak, jak jsou. Je spousta mladších hráčů, kteří proto dělají více, jsou zdraví a nohejbal na jeden dopad jim vyhovuje. Takže si to naprosto zaslouží a já jim přeji, aby letos v Nymburku udělali pořádný úspěch.
Dost často však na tebe pozapomínají odborníci, kteří hlasují v anketě Nohejbalista roku. Čím si to vysvětluješ?
Já na ankety moc nejsem, pro mě jsou důležité výsledky. Takže umístění v těchto anketách mě nijak netrápí. A čím to je, to je spíš otázka pro ty, co hlasují.
Letos na tebe čeká ještě republikový šampionát trojic. Tam se váš klub poslední čtyři roky nevracel bez medaile. Co letos?
Letos bych si přál, aby jsme všichni byli zdravotně v pohodě, včetně Petra Stejskala a aby tam trojice Šacungu hrály nohejbal, který se bude líbit.
Dobře rozjeté to máte letos i v ligové soutěži. I zde by mohla nějaká ta medaile na konci soutěže zacinkat. Jak tady vidíš vaše vyhlídky?
Pevně věřím, že to s námi soupeři nebudou mít vůbec lehké a že budeme moci zahrát si play-off po delší době znovu v plné sestavě.
