(Praha) Hlavní part na mužské Poslední smeči patřil sice obhajujícím borcům z Košic, ale svůj díl slávy si užili i další protagonisté. Patřili mezi ně určitě všichni semifinalisté, protože i nepopulární bramboru si odnášející čtvrtý Vyškov považoval své umístění za nesporný úspěch.
Byl to právě jihomoravský tým, který udivoval atraktivní moderní hrou, založenou na rychlé rozehře a nízké nahrávce, směrované na jednoho ze dvou smečařů, Milana Kaděry a Martina Müllera. Roli tvůrce hry tak na sebe chtě nechtě musel vzít ten nejmladší, JAN KADĚRA.
Honzo, soutěžní ročník z vašeho pohledu zrovna moc radosti nepřinesl, sestup z extraligy asi nepotěší, navíc se nahlas spekuluje o prodeji druhé nejvyšší soutěže, včetně rozprodeje hráčů. Jak jste se vůbec namotivovali na Poslední smeč, která tak speciálně pro váš celek může mít svým názvem až nepříjemně symbolický nádech?
„Opravdu jsme to symbolicky vzali jako rozlučku. A myslím si, že jsme se rozloučili se sezónou i klubem čtvrtým místem důstojně. Sice je to „až“ čtvrté místo, ale pro nás je to úspěch. Nechali jsme za sebou plno špičkových mančaftů, takže jsme určitě spokojeni. „
Hráli jste opravdu nohejbalovou modernu. Čím to, že v lize takové výkony k vidění nebyly?
„Hlavně asi proto, že my tři se do trojky spolu nedostaneme. Takže dnes jsme si to opravdu užili. Sice jsem vyfasoval tu nepopulární roli nahrávače, ale bylo to dobré. Snad až na ty poslední dva zápasy proti naší reprezentaci a Slovákům, kde naše zbraně nebyly až tak účinné. Tam to chtělo už vymyslet něco jiného.“
Po porážce v semifinále od Košic jste v souboji o třetí místo působili již trochu zakřiknutě. Projevila se ta semifinálová porážka na motivaci?
„Asi se v semifinále počítalo, že přes Slováky nepřejdeme, takže zase tak zničení jsme z toho nebyli. Navíc o třetí místo jsme hráli proti reprezentaci, takže tam motivace nikdy nechybí. Spíše jsme ale byli smutní, že jsme Slováky více nepotrápili.“
Stejně jako Vyškov, ani česká reprezentační sestava do finále neproplula. Semifinálovou stopku jí vystavila trojice domácího extraligového mistra z Modřic. A to ve třetím setu posledním míčem, který však přinesl hodně vzruchu. Smečující JIŘÍ DOUBRAVA se vehementně dožadoval odpískání čtyř doteků soupeře. 
Neuspěl však ani u nich, ani u soupeřova blokaře a tak zklamaně opustil plochu.
Jirko, je z toho nakonec bronz. Uspokojil ambice národního týmu?
„Po průběhu semifinále vládne nespokojenost.“
Vy jste dnes střídali světlé chvilky s těmi slabšími. Hra nevypadala úplně optimálně, často chyběl nápad, tvůrčí myšlenka. Cítil jsi to?
„Určitě. My jsme naposledy hráli tak před dvěmi třemi týdny, projevila se nerozehranost. Chvíli nám trvalo, než jsme si sladili mezihru a dali se dohromady. Navíc jsme v téhle sestavě spolu nikdy nehráli, museli jsme si na sebe zvyknout.“
Nebylo to na jedničku, ale vaše loď stále plula dál. Až pak přišel ten nešťastný semifinálový duel s Modřicemi.
„V prvním setu jsme to takticky zvládli a porazili soupeře rozdílem třídy. Ve druhém setu jsme trošku zaspali a jim se dařilo kvalitní nahrávkou a mým špatným blokem dostat se do poměrně vysokého vedení. Ve třetím setu jsme z 6:8 dokázali otočit na 9:8 v náš prospěch, pak smolně jeden jejich míč o pásku prošel pod mým blokem. U posledního míče jsem se domníval, že tam byly čtyři doteky díky teči o blok. 
Rozhodčí nic nesignalizoval, já ale přestal hrát a nechal jsem úplně volného smečaře na síti a ten nekompromisně zakončil.“
Byl jsi tak přesvědčen o té Pospíšilově teči, že jsi přestal i hrát?
„Kdybych nebyl přesvědčen, že tam byla, tak normálně zůstanu na saku a budu blokovat. Určitě bych bezdůvodně nenechal, navíc za takového stavu, smečaře na síti bez bloku.“
S Holubem jste zvyklí si občas měnit posty prvého a druhého smečaře. Proč jste v zápase nepřistoupili k větší variabilitě hry?
„Ve druhém setu jsme to zkoušeli. Jenže mně se z té dlouhé nahrávky nedařilo dobře zaútočit, dvakrát nebo třikrát jsem trefil blok a už jsem si tak potom nevěřil.“
