(Praha) Dva zářezy za sebou, to je bilance roku 2010 a 2011 na mezinárodním turnaji Poslední smeč v podání karlovarské defenzivní opory MICHALA KOKŠTEINA. I když už několikrát éterem prosákly zaručené zvěsti o blížícím se konci zkušeného a úspěšného hráče, který krátce přičichl i k reprezentaci, chyba lávky. V anketách nedoceňovaný hráč stále prokazuje kromě na karlovarské poměry tiché a skromné vystupování i vysokou výkonnost. Letošní soutěžní sezóna rozhodně patří k těm, na které bude rád vzpomínat.
Michale, jistě je to krásný pocit při ukončení ročníku. Právě jste obhájili loňský triumf na Poslední smeči.
Letošní sezóna byla poměrně dost dlouhá. Nám se úplně nepovedly závěry. V lize jsme skončili druzí, na mistrovství republiky trojic také druzí, na republice dvojic čtvrtí. Byli jsme trochu zhrzení z toho, že se nepovedlo ani jedno zlato, proto jsme i před Smečí netrénovali. I když jsme to původně měli v úmyslu. Trošku jsme se na původní plán vykašlali a vsadili jsme tak jen na naší souhru. V této sestavě máme dobrou úspěšnost, je to snad dobře seskládané. Za sebe mohu říci, že od prvního zápasu tady jsem se cítil výborně a věřil jsem tomu, že to dokážeme obhájit. Poté, co se to podařilo, jsem cítil velké uvolnění.
Spadla z tebe tíha břemena obhajoby?
Jestli je něco na velkých turnajích nepříjemného, je to právě délka turnaje. I když to jede a nejsou proluky, stále se hraje jen na jednom hřišti. Za dva dny se tak člověk musí osmkrát rozhýbávat, což je alespoň pro mě nejhorší. Na hráčských lavičkách chybí opěrky zad, takže je to martýrium. Určitě proto po posledním zápase jsem cítil uvolnění z toho, že je konec. Ale samozřejmě, že i ta radost z výhry tam byla velká. Vyplaví se endorfiny a člověk se cítí mnohem lépe.
Vaše pouť za zlatem začala v sobotní kvalifikační skupině, kterou se vám podařilo vyhrát.
Já mám trošku takový defekt, že si zápasy zpětně tolik nepamatuji. Je pravda, že zejména Honza Vanke měl velkou úspěšnost v útoku.
Ještě než jste na Košice narazili ve finále, čekaly na vás už ve čtvrtfinálové skupině.
První set jsme na ně vlétli, tuším že to bylo 10:5. Druhý set přišlo naše zaváhání a set jsme ztratili. To ale tolik nevadilo, protože sebevědomí už jsme si nalili po zápase s Modřicemi. Ty nám daly lekci jak ve finále ligy, tak na republice trojic. Byla to teď taková odveta, že jsme je teď rozstříleli. Pak už se hrálo uvolněně.
Semifinále proti druhé sestavě Šacungu bylo asi vaším nejpohodovějším zápasem nedělních bojů.
Soupeř sice byl papírově slabší, ale celý víkend předváděl velmi dobré výkony. Zápas jsme ale od začátku tahali za lepší konec a to se pak špatně dotahuje.
Měli jste z košických protivníků před finálovým zápasem respekt? Přece jen v semifinále zahráli parádní zápas.
Rozhodně z této trojice hráčů člověk respekt mít musí. Nicméně zase bych řekl, že ne přehnaný, protože my se s nimi potkáváme velice často a víme, co od nich můžeme čekat. Nebojíme se jich a řekl bych za sebe, že se na tyto zápasy s nimi těšíme. Jsou to vždy vyrovnané zápasy, kde rozhodují jeden dva míče. To mi dělá dobře, vždy si to užívám.
Ve finále každého turnaje jsou chvalořečeni především smečaři. Nejen košická defenzivní esa bratři Perunové, ale i ty a Jirka Dvořák jste si však počínali velmi suverénním způsobem. Žádné extra atraktivní zákroky, ale profesorská jistota.
To je taková naše hlavní devíza. Musím si trochu rýpnout do mladších hráčů, kteří jsou možná celkově lepší. Oni se právě nedokáží ve trojici vždy srovnat se svou přidělenou úlohou. To my s Jirkou se dokážeme vnitřně se svou úlohou srovnat. Máme nějaké úkoly a ty se snažíme plnit. Rozhodně se do něčeho dalšího nesnažíme motat. A ono to funguje. Prostě hrajeme na našeho lídra, to je Honza Vanke. On přesně takový způsob souhry potřebuje a vyhovuje mu to. My s Jirkou to máme zažité už z dob, kdy jsme takto hráli s Karlem Bláhou, který si nás dokázal zorganizovat.
Začátek finále nenasvědčoval, že to někdo urve. Pak ale přišel vás zisk prvého setu a vedení ve druhém. Tušil jsi, že se to začíná lámat ve váš prospěch?
On to už tak nějak člověk cítí, když jde na ten zápas, jak to asi bude. Za kluky nemohu mluvit, ale já si opravdu nepřipouštěl, že bychom s nimi mohli prohrát. Jano Brutovský nehrál takové koule, jako Honza Vanke, tu obranu mají velice dobrou, ale my s Jirkou také něco pochytáme. Ale rozhodoval útok a tam byl Honza Vanke lepší.
Ve druhém setu trenér Knop poslal na jeden míč v závěru na blok Honzu Kubáta a ten měl na noze rozhodující míč.
Mně se zdálo, že nás ke konci druhého setu uspali. Změnili rytmus hry. Přišlo mi to, že už jsou nějak unavení a to nás uspalo. Jak jsme vystřídali, tak Honza Kubát chtěl ztrestat jejich špatný příjem, ale unáhlil se. I když se to nepovedlo, tak přínos to mělo v tom, že si Honza Vanke mohl oddechnout do třetího setu.
Přesto, nesrazila ta Kubátova promarněná šance vaše seběvědomí. Takový smolný okamžik někdy bývá osudný pro další vývoj zápasu.
Už léta ve Varech hrajeme tak, že vystřídáme na obranu odvážnějším střídáním i v těch nejvypjatějších stavech. Tam se právě projeví taková ta síla, zda hráč to zvládne. Honza ten moment nyní neunesl, ale tah trenéra to byl správný. Mohlo to klidně vyjít. Rozhodně nás to nijak nepoznamenalo. Tam se stejně počítá, že soupeřův útočník ten bod spíše dá. My se jen snažíme nějakým manévrem jej vykolejit. Řekl bych, že z dlohodobého hlediska nám tato fintička vychází kladně.
Konečně máš tedy letos na krku zlato. Bereš to tedy jako svůj největší letošní úspěch?
Ono už člověk něco odehrál a tak už počítá skoro jen ty tituly. Když nějaký ten titul získá, tak už stříbro nebo bronz pro něj takovou hodnotu nemá. Dnešní zlato je pro mě satisfakcí za celou sezónu. Že alespoň na jedné z velkých letošních akcí byl člověk nejlepší.
