(Praha) Prázdninový čas je také časem setkávání těch, kterým nohejbal učaroval. A nemusí se jednat jen o turnaje. Jedno hodně zajímavé setkání se uskutečnilo na alespoň oficiálními prameny uváděným rodišti nohejbalu, populárních pražských Žlutých lázních. Dnes je zde zábavní centrum, kde je možné holdovat mnoha sportovním aktivitám. I když je mezi nimi nohejbal stále zastoupen oddílem, hrající pražské soutěže, dřívější slávy už nedosahuje. Věhlas Žlutých lázní tak alespoň zatím patří do nohejbalové historie.
Zašedlé fotografie ze svazového archivu a na nich tehdejší modly čtyřicátých let, které početnému žlutolázeňskému publiku předváděly umění nové hry – nohejbalu. Hlavní hvězdou byl pochopitelně elegán Josef Bican, který si v koncové fázi počínal stejně dobře, jako před fotbalovou brankou. Ale jeho umění by nevyniklo, nebýt soupeřů. K jedním z nich patřil i velký propagátor nohejbalu a mj. i autor prvních nohejbalých pravidel, Karel Kulhánek starší. Na fotografiích z tehdejších prvních turnajů nalezneme i jeho syna, vytáhlého mladíka shodného jména. KARLU KULHÁNKOVI mladšímu bylo tehdy patnáct let, když poprvé dokázal v roce 1944 proniknout na stupně vítězů. Ke stříbru z turnaje dvojic O pohár Žlutých lázní ve stejném roce přidal i zlato z dalšího dvojkového turnaje, SK Slovan VII na pražské Letné. Dnes je Kulhánek jedním z mála dosud žijících hráčů slavné žlutolázeňské sestavy a že nohejbal hrát nezapomněl, dokázal před pěti lety na veteránské exhibici v rámci Dne česko-slovenského nohejbalu v Praze.
Je vpravdě symbolické, že setkání se uskutečnilo na místě, kde před neuvěřitelnými sedmdesáti lety načal Kulhánek svou nohejbalovou kariéru. Hřiště dnešního oddílu ze Žlutých lázní ale na místě původního nestojí. To se nacházelo v místě dnešního dětského parku (viz úvodní foto) a příslušnost k dobovým fotografiím připomínají jen vrby a terénní násep.
„V roce 1933 jsme se přestěhovali do Podolí. Na Žluté lázně jsem začal chodit s rodiči. Dost to bylo propojené s osadou Montana mezi Mokropsama a Všenorama, tam naši jezdili od roku 1928. Tam se hrával volejbal, potom se přešlo i na nohejbal. Táta, který dříve hrával fotbal za Malostranský SK, hrál na Žlutých lázních v partě volejbalistů. Parta s Borkovcem, Andělem a dalšími se spojila s fotbalisty, o kterých píše ve svých pamětech Franta Kubát. Vynikla skupinka, která hrála nohejbal. Ten dokonce vytlačil i volejbal. Já jako dvanáctiletý kluk jsem zpočátku jen přicmrndával, až jsem se to trochu naučil. V lázních se každý všední den hrálo a tím, že tam hráli i známi prvoligoví fotbalisté jako Pepi Bicana, Franzi Svoboda, Pepa Seifert, chodilo se dívat takových nejméně padesát lidí. Vzal si mě k sobě Eda Veselý, tehdy třicetiletý inženýr, já mu nahrával a nakonec jsme spolu dokázali v roce 1944 hrát finále turnaje s Bicanem a mým tátou. Strašně rád na to vzpomínám. Hra to pochopitelně byla jiná než dneska. Ale i tehdy to nebyla žádná překopávaná, jak by si někdo mohl myslet. Normálně se údery smečovaly, bylo několik dobrých smečařů. Protože se ještě neblokovalo, uměli zahrát míč i za sítí. Patřil k nim Pepi Bican, Eda Veselý, Lojza Krausů. Nebyli to žádné houžvičky, třeba Krause byl dvoumetrový silový typ. Nechali si i nahrávat schválně za síť a když dostali dobrou nahrávku, tak míč z voleje zkrátili nebo ho stáhli špičkou do sítě a byl to jistý bod. Dneska už by to nešlo, když tam je blokař. Vůbec se dost hrálo z voleje, smečař to dával nártem nebo patou do koutů hřiště. Smečaři uměli i kraťasy, ale ne podseknuté točené, spíše takové to lehké položení bez falše na zem. Hrály se trojky i dvojky, servislajna byla blíž než dnes, pět metrů od sítě. Kdo vymyslel, že se budou hrát turnaje, to už si nepamatuji. Možná táta, byl takový velký fanda nohejbalu, který sepisoval pravidla a pak je dával ke kontrole doktoru Borkovcovi. Velký organizátor byl i Kožmín, o kterém se říká, že vymyslel název nohejbal. Zakoupily se ceny, poháry, ty tam byly na stolečku vystavené,“ popsal Kulhánek své nohejbalové začátky. Ty byly, jak uvedl, spojeny i s osadou Montana na Berounce.
„Osada začínala se šesti chatami, ale ve třicátých letech se to rozrostlo. Byla tam hned čtyři volejbalová hřiště, kde se hrály i volejbalové turnaje. Montana měla dvě mužské šestky a jednu ženskou. Chodilo se na trampské turnaje do okolí Berounky, ale i na Sázavu a Vltavu. To byly začátky. Nohejbal se na osadě začal hrát na konci třicátých let a začali to hrát právě volejbalisté, kteří se měnili v nohejbalisty. Díky mému tátovi se tam začaly pořádat turnaje, první byl v roce 1940. Pak se chodilo na další osady v okolí, jako třeba na Kazín, na Tornádo, nebo na druhý břeh na Jedličkárnu a na Starou řeku. Bylo to ještě za války ve čtyřicátých letech. Na osadě se hrálo na všech kurtech. První byl kurt státního nakladatelství, druhý kurt vedle byl kurt komunistů, tak se tomu říkalo. Pak byl hlavní osadní kurt, kde hrála celá osada. Čtvrtý kurt si udělali mladí dorostenci, kteří se chtěli osamostatnit. Ani jeden kurt ale neležel ladem, byly pořád v permanenci. Hrálo se od rána do oběda, matka něco ukuchtila na petrolejovým vařiči a za hodinu se šlo na kurt znovu. A večer se hrál mariáš. V roce 1941 se pak postavilo hřiště nahoře, já tomu říkám Montana dvě a tam se hrálo do roku 1946. Pak to tam rozšířili a začal se tam hrát tenis. Nohejbal zůstal dole na těch čtyřech kurtech. Dnes už jsou ale všechny zastavěné chatami. Osada má dvě nová hřiště na místě, kterému jsme říkali díky vodní nádrži, kam se v zimě chodilo bruslit, Oko,“ vzpomenul Kulhánek osadní dění.
Jeho další nohejbalová kariéra už ale na tu předválečnou nenavázala. „V roce 1946 jsem byl na koleji v Anglii. Po návratu jsem začal hrát závodně tenis a vlastně o nohejbal jsem se začal zajímat, až když se v Praze začaly hrát od roku 1961 oficiální městské soutěže. Že se ještě předtím hrála trampská liga nohejbalu, tu jsem úplně díky tenisu minul. Začal jsem hrát za Černošice, protože jsem pracoval s nějakým inženýrtem Frýdou z Černošic a přihlásili jsme se do pražských soutěží a hráli na černošické plovárně nižší třídu. Asi po třech letech jsem skončil.“ Na zcela zásadní otázku, kde vznikl nohejbal, Kulhánek řekl následujicí názor. „Já jsem přesvědčen o tom, že nohejbal v té podobě, kdy je možné jej považovat za hodně podobný dnešnímu, vznikl na Žlutých lázních.“
