V současné době se hraje nohejbal v různých soutěžích na tři, dva nebo dokonce na jeden dopad, což logicky vede k otázce, jak se tyto „tři nohejbaly“ od sebe liší. Na to existují dvě základní odpovědi. První tvrdí, že jde o tři různé sporty (třídopadový nazývaný nohejbal, jednodopadový označovaný jako fotbaltenis), zatímco druhá mluví pouze o jednom nohejbalu provozovaném na třech výkonnostních úrovních. V této stati se jednoznačně přikláním k druhému názoru, který bych chtěl níže podpořit odbornými argumenty.
Začnu tím, že jsem za svou hráčskou kariéru na vlastní kůži poznal všechny tři „dopadové“ varianty, i když tu jednodopadovou pouze při tréninkové hře s extraligovými hráči. Mohu tedy srovnávat jak z hráčské pozice „zevnitř hřiště“, tak z trenérské pozice z lavičky. Jestliže bych chtěl shrnout všechny své zkušenosti do jediné věty, použil bych jedno (možná, že ne zcela přesné) tvrzení: tři dopady jsou minulost, dva dopady znamenají přítomnost a jeden dopad představuje budoucnost.
Tři dopady bylo ideální pravidlo umožňující vznik naší oblíbené hry. Poskytovalo fotbalistům – „otcům zakladatelům“ možnost vynikající relaxace, uplatnění všech tehdy známých fotbalových fines i proslavené české chytrosti. Třídopadový nohejbal tehdy byla jen zábava pro chvíle, kdy na pořadu dne nebyl sport.
Jak se však nohejbal dostal z plováren a osad na „normální“ hřiště a stále více se začal vzdalovat od fotbalu, bylo jasné, že jde o svébytný sport se vším všudy. Poté, co se nohejbal zařadil i do společnosti mezinárodních sportů, pronikly do něj i požadavky odjinud Výsledkem byl současný kompromis hry na dva dopady. Domnívám se, že dnes hra na dva dopady nečiní jakémukoli hráči od krajského přeboru výše žádný problém.
Co s jedním dopadem? Podle mne jde o variantu, která bude kvalitně hrána a tedy i oceněna až v budoucnosti. Lze si představit, že kvalitním dvoufázovým tréninkem pětkrát v týdnu získají hráči takové kvality, že budou moci z voleje přijímat podání i bez problémů z voleje nahrávat. Z dobrých příjmů i nahrávek bude možné zahrát vše, co činí nohejbal tak nádhernou hrou. Uplatní se jak dělová razance a síla, tak filigránská technika a chytrost. Takováto hra bude moderní a atraktivní nejen pro znalce, ale i pro naprostého laika.
Nepřesnost výše uvedeného tvrzení tkví v tom, že vývoj počtu dopadů spojuje pouze s vývojem vrcholového nohejbalu, přitom však všechny tři varianty mají své opodstatnění dnes a budou ho mít určitě i v budoucnosti. Je zřejmé, že kdo v nohejbalu začíná od nuly, nebude hrát na jeden dopad (ale nejspíš ani na dva dopady). Stejně tak mladší žáci, rekreační hráči i většina veteránů si ponechají své tři dopady a vyřádí se při nich. Naproti tomu velmi úzká špička talentovaných extraligových hráčů již dnes trénuje na soustředěních hru na jeden dopad, aby tým uspěl v mezinárodních soutěžích. Zbytek, ta největší část registrovaných hráčů, hraje „v pohodě“ na dva dopady a jednotliví hráči se podle svého věku, talentu, píle a podmínek přesouvají jak směrem vzhůru k jednomu dopadu, tak i opačně k dopadům třem.
Považujeme-li všechny tři zmíněné varianty za jeden sport hraný na různých výkonnostních úrovních, neznamená to však, že mezi těmito variantami neexistují rozdíly. Jsou to ale rozdíly relativně malé a spočívající nikoli v oblasti techniky HČJ (herní činnosti jednotlivce), ale jen ve zvýšené fyzické i psychické náročnosti hry, velké obtížnosti při provádění HČJ a částečně v taktice (hlavně v absenci či menší frekvenci některých HČJ).
Nohejbal na tři a dva dopady někteří zastánci názoru „různé sporty“ paradoxně nechápou jako dva různé sporty a dávají za pravdu zastáncům názoru „různé varianty“. Je to vcelku pochopitelné, protože rozdílů je minimum – zrychlení dvoudopadové hry nečiní většině hráčů s průměrnou fyzickou kondicí problémy, není třeba nahrávat z voleje, a proto je následný vynucený volejový útok prakticky shodný s třídopadovou variantou. Lze však zaznamenat větší důraz na výborný příjem míče blízko k síti, který usnadní nahrávku i následný volejový útok. Je to zřetelný rozdíl oproti třem dopadům, kdy i po špatném příjmu dál od sítě se díky dopadové nahrávce dostane smečař na síť. To má za následek i tlak na zlepšení podání, abychom v obraně mohli čelit hůře připravenému útoku. O málo je usnadněna pozice bloku, poněvadž je většinou zřejmé, že útok bude veden z voleje. S tím souvisí snad jediná částečně oprávněná výtka ke dvěma dopadům, a to ta skutečnost, že je výrazně ztížena možnost zahrát jedno z atraktivních oklamání obrany – naznačit volej a hrát dopad.
Může-li většina třídopadových hráčů přejít bez velkých problémů na dva dopady, najde se zatím jen velmi málo dvoudopadových hráčů, kteří by kvalitně hráli i na jeden dopad. Není to ale tím, že by šlo o jiný sport, který tito hráči hrát neumí, ale proto, že se zde na ně extrémně zvyšují nároky. Zcela zřetelné to je u nahrávače, který musí nahrávat z voleje. Přestože technika nahrávky je shodná, nutnost zvednout nabíhajícímu smečaři kolmo míč letící 7-10 m zezadu činí nahrávku tak těžkou, že to k velkému talentu vyžaduje stovky hodin tréninku. Podstatně se ztížil i příjem podání, neboť je nutné připravit nahrávači do voleje míč ztlumený, bez rotace, ve správné výšce a vzdálenosti od sítě. Proto nabývá většího významu příjem tělem, zatímco příjem hlavou se objevuje jen sporadicky. Nakonec i vlastní útok je obtížnější. Často je nutné (zvláště po úspěšné obraně) hrát údery z extrémních pozic (míč za hráčem, blízko u těla, nízko nad zemí) a za extrémních podmínek (při pádu, po sprintu k síti i do stran). Blok je na jedné straně obtížnější v tom, že téměř vždy jde o blokování volejového útočného úderu, což je ale na straně druhé mírně kompenzováno tím, že svoje postavení u sítě může již před nahrávkou volejovému úderu přizpůsobit. Díky tomu, že je rozmanitost útočných variant podstatně ochuzena o útok z dopadu, získává blokař poněkud větší výhodu, než je tomu při více dopadech,. Na druhé straně se však blokař musí více zapojit do hry v poli, neboť vybraný míč často letí k síti, kde jej z voleje může zahrát pouze on.
Protože i v obraně je často nutné zdvojovat pokrytí prostoru, zvedat vybraný míč do větší výšky nebo okamžitě reagovat na míč podruhé padající k zemi, musí všichni hráči odvést v krátkém časovém úseku značný fyzický výkon, při kterém jsou vystaveni velkému psychickému tlaku. Z těchto důvodů je zřejmé, že jednodopadový nohejbal se bez speciálního tréninku na nejvyšší úrovni hrát nedá, a protože se takhle speciálně nohejbal dosud netrénuje, vypadá to, jakoby z něj vymizela původní krása. Při dobrém servisu je téměř vyloučena trojková hra na dva smečaře a je podstatně ztížen rychlý dvojkový útok. Hraje se převážně silově, stereotypně a z vysokých pomalých nahrávek.
Nicméně abychom obhájili vizi budoucnosti jednodopadového nohejbalu, představme si, že ve trojce jsou všichni hráči připraveni vzít podání z voleje, jeden z nich (kterýkoli) ho perfektně zpracuje a po dopadu míče první nebo druhý nahrávač nahraje na volej na jednoho ze dvou nabíhajících smečařů zcela shodně jako při třídopadovém nohejbalu. Vybraný smečař zahraje chytrý úder, je jedno jestli razantní smeč nebo úder silně falšovaný. Na druhé straně pak polař skluzem vybírá míč těsně nad zemí, spoluhráč k němu ve sprintu doběhne a nahraje smečaři rychlou náhru na vytlučení bloku… A tohle vše snímá pět televizních kamer, které pak z různých úhlů celou akci několikrát zpomaleně přehrávají. Odporuje něco z této imaginární akce jednodopadového „fotbaltenisu“ představě třídopadového znalce o atraktivním nohejbalu? Má smysl mluvit o dvou nebo dokonce o třech různých sportech? A abych tu představu ještě více zidealizoval – ve dvojce jeden z hráčů zpracuje podání perfekně z voleje a spoluhráč mu také z voleje nahraje. Smečař naznačí volejový smeč pravou nohou, ale nechá si míč spadnout mimo blok a levou nohou zaútočí do odkrytého prostoru. Nepřipomíná to starší generaci tu zlatou dobu, kdy třídopadové legendy takhle rozvášňovaly davy diváků? Liší se takovýto jednodopadový nohejbal od toho třídopadového něčím jiným, než podstatně většími nároky na technickou i taktickou vyspělost?
Doufám, že jsem v téhle stati snesl dostatek argumentů pro podporu svého názoru na jeden trojvariantní nohejbal a snad to i přiměje alespoň část zastánců názoru třech různých sportů ke změně jejich pohledu na budoucnost nohejbalu.
