Středočeská bašta bez krajské soutěže mužů?

Jednou z největších bašt nohejbalu je dlouhodobě Středočeský kraj. Největší a nejlidnatější český kraj, kde nohejbalový vývoj probíhal v úzké součinnosti s největší tuzemskou baštou, Prahou, ještě před pár lety byl ve vynikající kondici. Na mužské extra nebo prvoligové scéně se proháněly stálice jako Čelákovice, Šacung, Český Brod, Plazy, Nymburk, případně některá krátkodobější působiště. Silné zastoupení měl kraj i v ženách a mládeži. Výborně byly obsazeny krajské mužské soutěže – ještě v roce 2014 se hrálo ve dvou soutěžních úrovních po osmi družstvech, na které navazoval systém kvalifikací pro okresní přeborníky. Dobře obsazeny byly i krajské mládežnické soutěže. Není tak daleko doba, kdy své samostatné turnaje měla dorostenecká i obě žákovské kategorie.

O to šokující je pro méně obeznámené informace, že středočeský krajský přebor mužů doslova bojuje o život. Už tristní situace v nohejbalových baštách č. 3 a 4, Jihočeském a Plzeňském kraji, naznačila, že úpadek se týká i těch, kteří by před lety na takovou realitu nepomysleli.

„Už v letošním roce byla situace s krajským přeborem mužů docela kritická a byli jsme rádi, že se jej podařilo naplnit pěti družstvy, což je pouze o jedno více, aby se soutěž vůbec dala vypsat. Tento ročník se stejně jako všechny předchozí odehrál na hrací systém s min. šesti hráči pro utkání. Proto jsme se na jaře dohodli, že na podzim svoláme aktiv krajských družstev a řekneme si, jak to bude s ročníkem 2024. V sobotu 25.11. jsem jako předseda KNS na aktivu přivítal velice nízký počet lidí, protože někteří ani nepřišli. Na začátek mi zástupce Mokrovrat oznámil, že příští rok se přihlásí do 2. ligy. Stejně tak do 2. ligy chtějí zamířit i Zaječov a Čelákovice B. Ke zbylé dvojici letošních účastníků projevila zájem se připojit jen Liha, z okresů zatím nikdo další o krajský přebor neavizoval zájem. Tím už vlastně nebylo o čem jednat. Původně navržený kompromisní hrací systém na min. čtyři hráče pro utkání tak postrádá smysl a jedinou možností je zkusit odehrát krajský přebor stejně jako u mládeže turnajovým způsobem. Není to sice žádná výhra, ale alespoň něco. Věřím, že každé z účastnických družstev v soutěži bude schopno většinu turnajů obsadit více než jednou sestavou. A dost možná do toho budeme muset připustit i okresní družstva, buď na přihlášky předem, nebo na divokou kartu pořadatele. Každopádně nyní připravím turnajový rozpis a rozhodím sítě po okresních svazech. Nic ale ještě není jistého, protože dnes rozhodnutá družstva o účasti či neúčasti mohou ještě do termínu přihlášek do ligové nebo krajské soutěže mohou své rozhodnutí ještě pozměnit,“ popsal situaci předseda středočeského KNS PETER RACKOVSKÝ.

Turnajový systém ale není všelék, jen poslední možností, jak krajskou soutěž vypsat. Kde hledat příčiny a viníky takové situace, která ale trápí stále více krajských nohejbalových sdružení a některé už vlastně ani netrápí? Když pomineme takové všeobecné faktory, jako jsou situace ve společnosti či úbytek sportujících osob, je to soubor příčin a viníků v nohejbalové sféře.

První je samotná (ne)atraktivita soutěže, daná tzv. syndromem malých soutěží. Analýzy ukázaly, že už soutěže, hrané na osm účastníků, postrádají některé žádoucí prvky, kterými disponují soutěže o 12-14 družstvech, což je v hlavních tuzemských sportovních soutěžích nejběžnější počet. Poklesne-li počet účastníků na ještě nižší počet, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost nevyrovnanosti soutěže a tím i snižuje počet vyrovnaných (tj. hráčsky i divácky atraktivních) utkání. Zahraje-li si družstvo v soutěži za celý ročník vyrovnaně pouze se dvěma nebo třemi soupeři, těžko budou jeho hráči oplývat spokojeností.

Dalším viníkem je neexistující svazový koncept a vlastně i nezájem vyšších orgánů o nižší úroveň nohejbalového dění. Nižší výkonnostní sféra už delší čas nemá ani svého zástupce v nejvyšších svazových patrech. Jenže úpadek, který začal přes okresy a kraje, po pár letech zasahuje už do republikových soutěží. Stačí pohlédnout do 2. ligy mužů, která už několik let bojuje s nenaplněností. A to poslední roky do této soutěže není třeba absolvovat kvalifikace a přihlásit se může doslova každý. Veškeré reformy, které byly opakovaně v různých podobách předkládány a mohly zavčasu tento úpadek alespoň zbrzdit, shodily samotné kluby, sem tam i rozdílné názory svazových orgánů. Alespoň že svazové orgány až doslova katastrofální početní stav v ligových soutěžích mládeže a žen donutil už nečekat na dobrou vůli klubů a rozhodly se situaci rázněji řešit. Existují i možná zoufalé, ale někdy až realisticky nouzové návrhy na zapojení ligových hráčů do krajských či okresních soutěží tak, jako třeba v některých nesvazových organizovaných dlouhodobých soutěžích, např. na Pardubicku.

Již zmíněná volná prostupnost do 2. ligy mužů byla jako úlitba cílena zejména na družstva z krajů, kde krajské soutěže nebyly vypsány. Jenže jak to chodí, záměr se zvrtl a do ligové soutěže dnes míří stále více družstev z krajů, kde krajská soutěž existuje. A tím se pochopitelně úroveň a atraktivita krajských soutěží dále propadá. Pro místopředsedu TMK ČNS VLASTIMILA STEHLÍKA to však není překvapením. „Logicky dnes krajská soutěž moc atraktivity nenabízí, a teď nemyslím hrací systém. Ten, kdo chce hrát trochu slušnější soutěž, pošilhává po lize. Ta navíc dává klubům z menších měst příležitost prodat se divákům a sponzorům. A ten, kdo si chce jen pro radost zahrát, chce trávit víkendy jiným způsobem a na hru mu postačí soutěž, kde se část nebo všechna utkání odehrají ve všední den. Což jsou okresní soutěže. Krajská soutěž tak postrádá svůj dřívější význam,“ uvedl.

Asi netřeba zmiňovat chybějící mládež. Její kvalita sice na republikové úrovni špatná není, ale průšvih je kvantita – což je ale v této kategorii stěžejní aspekt. Kolem tří desítek s mládeží systematicky pracujících klubů nemůže uživit cca 350 družstev v soutěžích ČNS. Je rádo, že vychová mládež pro svůj klub a případně pro některý blízký. Jenže nohejbalisté končí kariéru od okresu až extraligu. Na jednu stranu je třeba pochválit ČNS za některé realizované projekty, viz např. tréninková centra mládeže, kempy mládeže, partnerské kempy mládeže, kreditní systém rozvoje mládeže. Na druhou stranu některá rozhodnutí (přenesení rozhodnutí povinnosti mládeže na KNS) či nevyužité příležitosti (nezájem podpory vícestupňové soutěže základních škol) se svazu nepovedla.

Další a možná hlavní příčinou je rozdílnost zájmů, někdy až sobectví klubů, fungujících v amatérském prostředí. Často dané momentální situací klubu, bez nějaké dlouhodobější vize, natož s nějakými ohledy na další týmy, na další osud sportu v regionu. „Buďte rádi, že vám to hrajeme a koukejte se postarat“ – tuhle většinovou nohejbalovou filozofii znají asi všichni funkcionáři. Nohejbal s ní bojuje dlouho a na všech úrovních. Nízký příjmový rozpočet ČNS mu neumožňuje být tvrdší ve svých rozhodnutích, při kterých zájmy silných klubů naráží na ty všeobecné.

Jedním z možných řešení, o kterém se dnes hovoří, je rezignovat na samostatné krajské soutěže a vytvořit tzv. divize, ve skutečnosti představující spojené 2-3 kraje, včetně družstev 2. ligy, řízené buď republikovým orgánem, nebo vybranými KNS. Toto řešení už bylo prvně předkládáno v roce 2004 (3. liga mužů) a znovu ve dvou obdobných variantách (lišících se jen zařazením na druhý, resp. třetí výkonnostní stupeň soutěží) předloženo v rámci procesu plánované velké reorganizace soutěží na konci minulé dekády. I tady ale návrhy skončily v koši.

Tím, jak ČNS i kluby z různých důvodů řešení situace odkládají či dokonce odmítají, nohejbal trpí. Vývoj posledních snah o změnu ale moc optimistické výhledy nenabízí. Není tedy divu, že výrazně klesá i chuť a motivace nohejbalových činovníků. „Ještě před rokem jsem byl optimista. Ale už mě to opouští. Jak jsem do nohejbalové funkcionařiny s chutí šel, tak jsem nečekal, že se situace změní a že všechno půjde tak rychle dolů. A jak se to sype, mění se i chování lidí. Většina si chce jen zahrát někde na okrese a nemít s krajem nic společného. Kdo chce hrát něco víc, jde zase do ligy. Každý klub kouká jen na to, co je teď a ne trošku dál dopředu. Každý má svou politiku, ale pomoci nechce nikdo. Rozhodnutí celostátního svazu o zrušení kvalifikací do 2. ligy je pro fungující kraje likvidační. Náš kraj měl vždycky kvalitní soutěž a téměř každým rokem se její vítěz do ligy kvalifikoval. Teď tam může jít úplně kdokoli, takže nějaká výkonnostní motivace pro družstva je pryč. Má motivace je také pryč, převládá pesimismus. Pokud se soutěž mužů nevypíše, budeme samozřejmě ještě řídit krajský přebor mládeže. I tam ale není velký počet družstev, a to jsou do soutěže zařazeny Dolní Počernice z Prahy,“ doplnil Rackovský.