(Vsetín) Ať se to někomu nelíbí, slovenské reprezentační trio i tento rok zatím vládne mužskému nohejbalu. Za námi jsou tři velké mezinárodní akce a vítěz je stále stejný. Jak v Přerově, tak v rumunské Oradee a nyní naposled ve Vsetíně košičtí reprezentanti dokázali, že jejich porážka se zrodí jen málokdy. Další ročník Austin Cupu to jen potvrdil. Málo platné, prostorná hala s velkými výběhy, to je voda na mlýn sehrané košické defenzivě. Ale nejen v ní si plnil svou úlohu zkušený univerzál PATRIK PERUN.
Poslední minimálně dva roky se zdálo, jakoby se nejzkušenější muž Žigalova výběru smířil s pouze obrannými úkoly, nepočítáme-li samozřejmě přihrávku a nahrávku. Ač dlouho byl považován za světovou smečařskou jedničku, tento post až příliš snadno přenechal svému spoluhráči Brutovskému. Hra Košic sice poté nepostrádala preciznost a bezchybné individuální výkony všech hráčů sestavy (a pochopitelně také výsledky), ale v té ofenzivní fázi to zrovna žádná moderna nebyla. Jenže letos už tohle, zdá se neplatí. Starší z bratrského dua Perunů hrál na vsetínském turnaji výraznou roli i na útoku a počínal si nesmírně agresivně. Řadu herních situací trestal soupeřovo zaváhání rychlým útokem, útočil z nízké rychlé nahrávky a o tom, že odvedl své i v poli, asi netřeba rozebírat. Právě on měl našlápnuto na nejlepšího hráče dne, toto ocenění mu ale nakonec sebral spoluhráč Brutovský.
Patriku, co říkáš dnešnímu vítězství? Patřilo k těm těžším, nebo se rodilo snadno?
Je to naše čtvrté vítězství tady ve Vsetíně. Těžko říci, zda bylo snadné, nebo naopak těžké. Nepamatuji si už tak dobře průběh minulých ročníků, protože jezdíme do Čech na více turnajů a jak to bylo před více roky, to už je někdy problém si vybavit.
Spíše to vypadalo na docela pohodovou jízdu. Tedy až hlavně na semifinálový zápas s odvážně hrajícími Čakovicemi.
Ano, dnes nejtěžší zápas byl proti velmi šikovným mladým hráčům z Čakovic. Hráli velmi odvážně na útoku, všímal jsem si, že hlavně Jakub Mrákava má fazónu, hraje pestře. My jsme hráli ještě předtím další těžký zápas se Šacungem a první set bylo vidět, že Janovi Brutovskému došly síly. Ve druhém setu ale chytil druhý dech a už to bylo lepší. Měli jsme to založené opět na dobré obraně, také útok nám dnes vycházel.
Nedělalo vám v tomto zápase problémy to, že Čakovičtí hráli na dva až tři smečaře a měnili rytmus hry?
Čakovice měly také výhodu v tom, že proti jejich mladým hráčům nemáme odehráno tolik zápasů, jako proti zkušenějším hráčům v Čechách. Každý nový hráč má svůj odlišný styl, přináší do nohejbalu něco nového. Jestli si dobře vzpomínám, tak jsme proti nim hráli snad jen jednou, a to loni v Praze na Poslední smeči. Je to o tom poznat hru soupeře. Každopádně dnes to byl perfektní zápas, výborné výměny a je vidět, že v Čechách vyrůstá další dobrá generace hráčů.
Ve finále se vás Modřičtí drželi dvě třetiny setů, pak ale už byla jejich koncovka ve vaší režii.
Modřická sestava byla velmi zkušená, ale my také. Věříme si a jsme psychicky silní. Proto nám většinou koncovka vychází, dnes to vyšlo perfektně.
Zaskočil vás finálový soupeř něčím, nebo hrál to, co jste od něj očekávali?
My jsme se ve finále ani nedostali do tempa, s bráchou jsme se pak shodli na tom, že to bylo z naší strany trochu mrtvé. Nemyslím si, že by nás soupeř něčím zaskočil.
Poslední roky jsi se moc v útočné fázi neprojevoval, pouze výjimečně. Dnes jsi ale hrál agresivně a pálil to jak u Verdunu. Čím ta proměna?
Dohodli jsme se už na turnaji v Přerově, tam si myslím, že jsme podali ještě lepší výkon. Tam jsme na útoku hráli vyrovnaně chvíli Jano, chvíli já a šlo to dobře. Hlavní důvod je v tom, že my když trénujeme stále jen na jeden dopad, tak hra na dva smečaře není taková. V jednodopadové hře to hrajeme tak, že Jano útočí a my mu děláme oblohu. Když se hraje na dva dopady, tak je hra na dva smečaře více využitelná. Třeba právě na Poslední smeči jsme doplatili na to, že útočil sám Jano a dostal se do určitého stereotypu. Kvalitní polaři si na to zvykli. Po té porážce jsme si sedli a řekli, že takto to asi nepůjde a na dvoudopadových akcích musíme hrát na dva smečaře. Proti i dnes jsme tak hráli. Nebylo to ještě úplně perfektní, ale špatné také ne.
Máš poté, co se můžeš zapojovat i do útočné fáze, z vítězství stejný, nebo lepší pocit?
Určitě. Já jsem i předtím po rozehrávce nabíhal na síť, ale brácha je tam tím, který rozdává nahrávky. Když mi to nedá, tak se tam jen těžko mohu uplatnit. Dnes jsme se dohodli, že v některých slabších zápasech budu útočit více já, abych se rozehrál. Je velmi těžké hrát na útoku kvalitně, když se k němu nedostanete celý den a pak přijdou těžké zápasy, kde se od vás očekává pomoc.
