Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na reprezentační výběry žen a mládeže.
Muži se svého reprezentačního výběru dočkali v roce 1972. Už o rok později fungoval dorostenecký výběr, který se sešel v Třeboni. Dorostenecké výběry ČSR byly svolávány i v dalších letech a účastnily se soustředění. Stejně jako muži ale dlouho neměli svého zahraničního soupeře, Stačit jim tak musela buď exhibiční vystoupení nebo mezirepubliková utkání ČSR – SSR.
I zde klíčový průlom nastal až po vzniku mezinárodní asociace IFTA. V roce 1991 už na mistrovství Evropy muži bojovali poprvé o mezinárodní vavříny. Od té doby se reprezentace stala nedílnou součástí ČNS. Garantem vysílání reprezentace na mezinárodní akce je v současné době výkonný výbor ČNS, do jeho kompetencí patří i výběr vedoucích a trenérů reprezentačních družstev. Pravidelnou péči o reprezentaci má na starosti odborná komise ČNS – komise reprezentace. To platí i pro reprezentační družstva žen a juniorů.
Mezinárodní šampionáty mládeže a žen přišly na řadu o devět let později než mužské. První akcí bylo mistrovství světa juniorů a žen ve slovenských Košicích v roce 2000. Od tohoto roku tak ČNS disponuje další dvojicí reprezentačních výběrů – ženami a juniory. U juniorů se v historii asociace IFTA (FIFTA) několikrát posouvala horní věková hranice, cirkulovala mezi 18 a 21 roky. V současnosti v rámci federace UNIF, které je ČR členem, je juniorská horní věková hranice 21 let.
Na svůj první šampionát do Košic odjela i česká reprezentantka SOŇA FÁBEROVÁ (*1975). „Několik let předtím jsme do Košic jezdili na mezistátní utkání se Slovenkami. Bylo to v té době naše jediné setkání s mezinárodní scénou. Pepík Lošťák hodně tlačil Košické a Trebišovské, aby se pokusili uspořádat mezinárodní šampionát. Nakonec se to podařilo dohodnout a FIFTA rozhodla, že se mistrovství světa uskuteční společně s juniory. Lošťák svolal výběr na soustředění do Českého Brodu, kde jsem si ale utrhla křížový vaz. To jsem ale ještě nevěděla, že mám tak vážné zranění. Přišlo se na to až po mistrovství světa. V Košicích to pro mě byl splněný sen. Před nohejbalem jsem dělala atletiku, ale tam má účast na mistrovství světa nehrozila. A tady po pár letech už jsem hrála s vlajkou na prsou. Košické mistrovství bylo hezky zorganizované, v hale byli i dost diváků. Bylo znát, že Košice jsou nohejbalové město. Padla ale na nás docela nervozita a na hře se to projevilo. Porazily jsme všechny kromě Slovenek, které vyhrály dvojky i trojky. Ač mi přišlo, že jsme dobře připravené, projevil se rozdíl v tom, že Slovensky hrály domácí ligu na dva dopady. A my doma na tři. U nás žen je přece jen složitější přepnout na jiný počet dopadů, než je tomu u mužů, kteří jsou lépe technicky vybaveni,“ řekla.
Zlatou medaili z trojic bral na 1. mistrovství světa žen a juniorů v Košicích v roce 2000 i trenér ALEŠ OPRAVIL (*1953).
Pane Opravile, jaká byla vaše očekávání od prvního světového mistrovství juniorské kategorie a nakolik se naplnily?
Byla to vůbec první mezinárodní akce v těchto kategoriích. Měl jsem obavy z počtu účastníků mistrovství a samozřejmě i z kvality hry. Obojí se bohužel naplnilo. Startovalo pouze šest juniorských družstev a čtyři ženská. Reprezentace České republiky, Slovenska a Rumunska podle očekávání značně převyšovaly zbytek startovního pole. Naším předšampionátovým cílem v juniorech byl zisk jednoho zlata, a to jsme splnili.
Co vás tehdy v Košicích nejvíce upoutalo?
Byl to velký zájem veřejnosti a médií, na juniorské a ženské poměry nebývalý. Domácí měli vše postaveno na Patriku Perunovi, své hlavní hvězdě, mj. mistru světa v nohejbalu dvojic mužů z roku 1996 z Brazílie. I proto byl zvýšen věkový limit.
Jaký byl tehdy věkový limit pro juniorskou kategorii a na jaká pravidla se hrálo?
Pro juniorskou kategorii byla stanovena horní věková hranice 21 let, což je i dnešní stav. Hrálo se podle pravidel, která platí i dnes – tj. singl se hrál na jeden dopad a dva doteky a malé hřiště, dvojky a trojky na dva dopady a tři doteky a velké hřiště.
Domácí opravdu hodně spoléhali na svou největší hvězdu, Patrika Peruna. Ten jim ve dvojkách zlato zajistil a Češi stále na zlato čekali. Pak to ve trojkách přišlo – vzpomínáte?
Slováci vsadili vše na Patrika Peruna a to se jim nevyplatilo. Postavili ho do všech kategorií a tím ho vystavili velkému tlaku, který neustál. Jak říkáme, utavili ho. Naše teorie byla jasná. Využít náš herní potenciál rozdělený na celý kolektiv hráčů. Naše kvalita, nasazení a týmovost rozhodla. Výsledkem bylo stříbro ze singlu a dvojic a vytoužené zlato z trojic. Tímto ziskem jsme se stali nejúspěšnější zemí v kategorii juniorů.
Jako trenér jste působil nejen juniorské, ale i u mužské reprezentace. Kde vás práce bavila více a z jakého důvodu?
V pozici trenéra či asistenta trenéra mužů jsem působil od roku 1991 do roku 2004, nejdříve u československé, poté už u samostatné české reprezentace. V pozici trenéra či asistenta trenéra juniorů to bylo v letech 2000 až 2006. Spolupracoval jsem s takovými osobnostmi, jako Vlado Strojný, Vláďa Mašát, Vít Kopecký, Vlasta Stehlík, Ruda Širocký nebo Martin Hlavička, se kterým jsme jako první v historii získali tři zlaté medaile. Stalo se to na mistrovství světa juniorů v roce 2006 v Opavě. Práce mě bavila u obou kategorií stejně. Když byly výsledky, byla pohoda. U juniorů se jednalo o nácvik hry levák pravák. U mužů se jednalo o taktické pokyny během hry. V nominaci to byla snaha složit optimální sestavy s cílem na oddílovou sehranost, a to s cílem nezdvojovat pozice v jednotlivých disciplínách.
Časy, kdy se čeští junioři vraceli s jedním či dvěma tituly, jsou minulostí. Už několik šampionátů nazpátek je normou zlatý hattrick, ale herní úroveň tradičních rivalů povadla. Co na to říci?
Je to bohužel pravda. Už několik let se projevuje naše dominance. Důvodem je pravidelná dlouhodobá soutěž mládeže, která v okolních státech neexistuje. Rozdíly se budou stále prohlubovat. Zájem mládeže o sport, pohyb a soutěživost klesá. Vzpomínám na soutěže mládeže v krajích, dvě skupiny dorostenecké ligy, počty účastníků na jednorázovkách. I u nás zájem o nohejbal klesá.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Popřeji obrodu. Co tím myslím? Návrat k počátkům. K trampským, osadním, sídlištním, školním a jiným turnajům. Dostatek aktivních zapálených jedinců, kteří se nebojí vést kolektiv. Mladé funkcionáře, které neodradí první prohra. Je potřeba převzít štafetu. A samozřejmě ke všemu je třeba hodně štěstí.
