Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na první organizační prvek mezinárodního nohejbalového hnutí – federaci IFTA (nověji FIFTA).
Téměř 40 let trvalo nohejbalu, než se dočkal svého regionálního zoficiálnění a na republikové úrovni ještě o dekádu déle. Stále to však bylo pouze na domácí půdě. Ačkoli se ve světě již sem tam nějaké formy nohejbalu (nejsou myšleny příbuzné sporty) existovaly, do mezinárodního sjednocení ještě pár let zbývalo. Průlom započal až ve druhé polovině 80. let, kdy se jednotlivé formy nohejbalu začaly ukazovat v různých evropských zemích a kdy i čeští nohejbalisté začali vyrážet na své první mezinárodní styky.
Navázat mezinárodní styky se světem se snažili i svazoví funkcionáři. Počátkem 80. let rozeslali přes sportovní organizace a velvyslanectví propagační materiály v anglickém, německém a ruském jazyce. Zůstaly však bez odezvy. Na scéně se však objevil podnikavý Švýcar Josef Rothenfluh, který byl s fotbalovou verzí nohejbalu konfrontován ve své zemi a viděl v ní především obchodní příležitost. Podařilo se mu 9.2.1987 spolu s dalšími ve švýcarském Bielu založit mezinárodní nohejbalovou asociaci IFTA (International Football Tennis Association). Pro nohejbal tak byl využit název Football Tennis (fotbaltenis), který se objevil v Československu už ve 40. letech. Zakládajícími členy byly Švýcarsko, Itálie, NSR a Anglie, prvním prezidentem byl zvolen její duchovní otec. Kontakty s novou asociací byly navázány okamžitě a předsednictvo IFTA do ČSSR dorazilo 27.6.1987 k jednání do Dobříše, kde se konalo mistrovství ČSR mužů.
„Vždycky jsem si byl vědom toho, že chce-li člověk něco podnikat, potřebuje hodně peněz a nadšení. Náš svaz jsme s nadšením založili 7. února 1987 v Bielu a brzy určitě potečou peníze do našich pokladen. V této počáteční fázi hraje velkou roli organizační práce, rozhodující důležitost má však také způsob provádění daného druhu sportu. Jak víte, hraje se fotbaltenis v mnoha zemích světa, avšak s různými pravidly. Já sám jsem aktivním hráčem fotbalu a hrál jsem ve čtyřech fotbalových svazech. Vždycky jsme hráli fotbaltenis, ale podle pěti různých pravidel,“ uvedl bývalý rumunský fotbalový reprezentant a zakládající člen IFTA OCTAVIAN POPESCU.
Nelze upřít snahu zakladatelů prosadit nohejbal kde to jde. IFTA se např. pokoušela o spolupráci s fotbalovou federací FIFA. Už v roce 1987 komunikovala s generálním tajemníkem Blatterem, kterému se mj. nelíbilo užití slova fotbal v názvu IFTA. FIFA nakonec proti užívání neměla výhrad, o spolupráci s IFTA ale nestála. V roce 1992 IFTA neúspěšně usilovala o účast nohejbalu jako předváděcího sportu na Hrách dobré vůle (Goodwill Games) 1994 v ruském Petrohradě.
V roce 1987 se IFTA snažila dohodnout organizaci 1. mistrovství světa v tureckém Istanbulu, o rok později v německém Mnichově. Jeho organizace se však ukázala nad síly začínající asociace. Italským příspěvkem IFTA bylo exhibiční vystoupení známých fotbalových jmen (mj. Eusebio, Maier, Beckenbauer) na stadionu v Miláně v roce 1987, avšak prakticky bez divácké účasti. Francouzi uspořádali nohejbalový turnaj pro profesionální fotbalisty v roce 1989. K zajímavým aktivitám IFTA patřily nejen tradiční monosportovní nohejbalové akce typu mezinárodních přátelských utkání, turnajů nebo exhibicí, ale i např. turnaj zástupců médií v rámci MS 1990 v ledním hokeji ve švýcarském Bernu, který mj. vyhrála československá sestava (Vichnar, Niňaj, Paul).
Na kongresu IFTA v Mnichově 7.1.1989 došlo k podmínečnému přijetí ČSSR (a Švýcarska a Řecka) za člena, František Bártek se stal viceprezidentem IFTA a Václav Kovanda zvláštním pověřencem. Zároveň (spolu se Švýcarskem a Řeckem) ČSSR podala kandidaturu na pořadatelství 1. MS v nohejbale. ÚV ČSTV 14.2.1989 schválil žádost Výboru svazu nohejbalu ÚV ČSTV o vstup do IFTA. Tím byly splněny dodatečné podmínky k přijetí ČSSR do IFTA.
Přes své ušlechtilé cíle v IFTA byl už v začátcích znát nepoměr mezi jejich stanovením a reálným dosažením. Na řadě kongresů i dalších jednání se to hemžilo slovy jako byznys, australský projekt, africký projekt… Věty jako „obsadit ještě další lukrativní místa,“ „mimořádní zmocněnci mohou vydělat slušné peníze,“ „bude se formovat Zlatý klub,“ „mezistátní utkání se budou prodávat v rámci zpeněžení,“ „potřebujeme ještě více zmocněnců, kteří si chtějí vydělat peníze,“ „chceme mít alespoň 10 zaměstnanců,“ „u IFTA se dají vydělat peníze,“ „založení akciové společnosti Marketing-Finanz AG k podpoření hospodaření IFTA,“ či „cílem IFTA je v roce 1999 na OH v Aténách být jako ukázkový sport“ dokládají, jak se praxe může lišit od teorie.
Na druhou stranu se občas zástupci IFTA setkali s realitou. Třeba v roce 1990 na jednání v londýnské centrále stanice Eurosport. „Dal nám pocítit, že lze čas využít lépe než hovorem o nohejbalu,“ či „poprvé jsme si uvědomili, jak je podoba nohejbalu špatná“ – taková vyjádření po jednání zazněla.
IFTA se postupem času i díky práci českých činovníků stala nohejbalovou autoritou, která se starala o mezinárodní soutěže a rozvoj. Ač od začátku deklarovala obchodní charakter, nakonec se ekonomické zajištění stalo její slabinou. Hlavním zdrojem příjmů se staly příspěvky členů a žádné větší jiné příjmy se IFTA nepodařilo zajistit. Tím tak nebylo možné realizovat plánované rozvojové aktivity a i náklady mezinárodních soutěží nesly v plné výši jejich pořadatelé.
Bohužel co také dělalo vždy IFTA problémy, byly demokratické principy a dodržování vlastních předpisů a usnesení. Trefně se vyjádřil třeba KEITH MALLETT z anglické nohejbalové federace (zakládající člen IFTA): „Dnes má největší šance nový sport, je-li v jeho čele diktátor. Je nutné umět rozhodovat. Kdo nechce táhnout za jeden provaz, ať toho raději nechá. Teprve je-li dosaženo jistého stavu, lze z této moci síly vytvořit demokratický vzor řízení,“ uvedl tehdy. Situace dospěla ke konfliktu, který vygradoval v roce 2010 opuštěním IFTA skupinou států, mezi nimi i Česka a Slovenska.
Jediným dosavadním českým prezidentem mezinárodní asociace IFTA/FIFTA byl v letech 1997-99 VLADIMÍR MAŠÁT (*1944), též dlouholetý činovník ČNS.
Pane Mašáte, na jakých základech se zrodila v roce 1987 asociace IFTA?
O vzniku asociace IFTA víme jenom málo, protože jsme u toho nemohli být. Zpráva o chystaném založení IFTA přišla na podzim roku 1986, neměli jsme ale oprávnění na založení IFTA jet. IFTA byla proto založena bez nás. Iniciátorem založení IFTA byl pan Josef Rothenfluh ze Švýcarska, který viděl nohejbal u českých emigrantů a zdál se mu vhodný jako doplňkový sport pro fotbalisty. Spolu s dalšími partnery uvažoval také o obchodní možnosti „prodávat“ tento v Evropě nový sport sponzorům. Anglie ani Itálie přitom žádné nohejbalisty neměla, byl problém sehnat ucházející počet zemí na mistrovství Evropy 1991 i později mistrovství světa v roce 1994. Účastníkem mohl být kdokoliv s platným pasem nějakého státu, takže se na mistrovstvích objevovali, většinou jednorázově, fotbalisté z různých zemí, které přitom neměly žádný nohejbalový svaz.
Proč Československo nepatřilo mezi zakládající členy IFTA? A co do této asociace přineslo?
V té době neexistoval Československý nohejbalový svaz, ale pouze národní svazy, český a slovenský, takže jsme nemohli působit mezinárodně. Žádost o celostátní svaz, opakovaně podaná, ležela na sekretariátě ČSTV již několik let v šuplíku, ale nikdo se jí nevěnoval, přestože podmínky založení celostátního orgánu jsme zcela jistě splňovali. V souvislosti s mým zvolením prezidentem IFTA roce 1997 jsme prosadili v IFTA řadu zásadních změn. K nim zejména patřilo: základním jazykem se stala angličtina, IFTA je řízena pětičlenným výkonným výborem, IFTA bude hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Všechny základní dokumenty byly vytvořeny v angličtině a další nově vytvořené technické dokumenty v angličtině byly. Patřily sem podmínky pro kandidáty na vstup do IFTA, herní systém pro kontinentální a světové mistrovství, systém kvalifikace na pro kontinentální a světové mistrovství, způsob nasazování při losování pro kontinentální a světové mistrovství, obecné podmínky pro pořádání kontinentálního a světového mistrovství, pravidla pro mezinárodní přestupy hráčů, mezinárodní disciplinární řád, pravidla Poháru mistrů kontinentálních zemí, nominace hráčů pro kontinentální a světové mistrovství. Dále byla přijata dvoudopadová pravidla ve dvojicích a trojicích, v singlu byl přidán jeden dotyk. Pro změny základních prvků pravidel (rozměry hřiště, výška sítě, počet doteků hráčů, počet dopadů míče) byla zavedena při hlasování jako nezbytná dvoutřetinová většina oprávněně hlasujících zemí.
Byla IFTA skutečně asociací s reálnou vizí, nebo to byl jen byznysový projekt jejího duchovního otce Josefa Rothenfluha?
Pan Rothenfluh vizi měl. Plánoval, že dostane nohejbal (fotbal-tenis) zhruba do deseti let na Olympijské hry. Byl to podle nás snílek, protože když jsme si přečetli podmínky přijetí sportů do Mezinárodního olympijského hnutí, bylo nám jasné, že jde o dlouhodobou záležitost. To potvrzuje i současná situace 34 let po založení IFTA.
Jak hodnotíte své předchůdce i nástupce v roli prezidenta IFTA?
Josef Rothenfluh (1987–97) byl podle mého názoru opravdu snílek, který si živil naději stát se členem Olympijského hnutí díky známosti se členem Olympijského výboru. Za jeho působení byla úřední řečí němčina, měli jsme ztrátový rozpočet, nedostatečné důležité dokumenty (pravidla, systémy soutěží), ale hlavně nesměroval IFTA dostatečně k rozvoji. O všem rozhodoval sám. Byl proto Českou republikou často kritizován. Nakonec se rozhodl v roce 1997 na kongresu IFTA již nekandidovat do výkonného výboru. Tehdy došlo k dohodě českého a slovenského nohejbalového svazu, že se ve vedení IFTA budeme po dvou letech střídat a že první dva roky zajistí ČNS. Proto jsem byl zvolen prezidentem IFTA na roky 1997–99. Po dvou letech oznámil slovenský nohejbalový svaz, že nemá vhodného kandidáta na prezidenta IFTA. Já jsem vzhledem k pracovnímu vytížení odmítl kandidovat a tak jsme se dohodli, že budeme jako kandidáta na prezidenta IFTA podporovat Alfreda Meyera ze Švýcarska. Ten byl zvolen a působil jako prezident IFTA v letech 1999–2007. Meyer působil podle mého názoru citlivě a diplomaticky, i když čelil častým pokusům o změny, hlavně v pravidlech. Za jeho prezidentství došlo ke změně názvu IFTA na FIFTA (Federation of International Football-Tennis Asociations).
Kdy to v IFTA začalo skřípat? A opravdu nebylo možné pravidlové spory upozadit jinou agendou?
Byli jsme přesvědčeni, že přijetím změn v roce 1997 jsou vytvořeny předpoklady pro rozvoj nohejbalu. Některé země se však snažily každý rok změnit na kongresu IFTA (FIFTA) pravidla zpět na jednodopadová. V roce 2003 tak došlo opět k revoluční změně pravidel na jednodopadová. Ke druhé zásadní změně došlo v souvislosti se zvolením pana Dubravko Lipnjaka z Chorvatska prezidentem FIFTA v roce 2007. Ten opět zavedl vládu jednoho muže, za dva roky nesvolal ani jedno zasedání tříčlenného výkonného výboru FIFTA a tím odřízl člena tohoto výboru z ČR, Kamila Kleníka, od jakéhokoliv vlivu. Vše vrcholilo v roce 2009, kdy na mistrovství světa juniorů a žen v Rumunsku bylo proti platnému usnesení kongresu rozhodnuto pořadatelem, že se bude hrát na jednodopadová pravidla. Současně měl Lipnjak velké rozpory i s dalšími zeměmi. Část z nich, včetně Česka a Slovenska, pak vystoupilo z FIFTA a založilo novou asociaci UNIF.
Co pro vás za dobu členství v IFTA bylo největším přínosem světovému hnutí a co naopak trpkým zklamáním?
Přínos vidím vůbec v založení mezinárodní nohejbalové asociace a v mezinárodním styku, ať už za jakýchkoliv pravidel. Velkým zklamáním byl pro mne postoj zástupců jednotlivých zemí na kongresech IFTA (FIFTA), který byl většinou založen na obhajobě národních zájmů a ne zájmu jak nohejbal rozvíjet. Proto nohejbal v těchto zemích, včetně Slovenska, jehož nejlepší hráči startují v naší extralize, stále zaostává za úrovní v naší republice.
Upřímně, neočekával jste po dvaceti letech v IFTA/FIFTA a deseti v UNIF, že mezinárodní nohejbal na tom bude výrazně lépe?
Neočekával. Protože nohejbal se podle mého názoru může rozvinout buď jako rekreační sport masově a pak musí vycházet z tří a dvoudopadových pravidel, nebo jako profesionální, dotovaný sport. Argument, že jednodopadový nohejbal je vyšší úrovně, se ukázal zcela lichým, protože amatéři nejsou schopni svoji úroveň zvýšit. Jednodopadová pravidla za 34 let existence FIFTA nepřiblížila země, kde se podle nich hraje, České republice, kde se hraje na dva a tři dopady po celé období. Proč? Protože když hrajete jako amatér dvakrát týdně na jeden dopad, tak se dostanete do souboje smeč/blok méněkrát, než když hrajete na více dopadů (tady si amatéři lépe nahrají). A tím tuto situaci neumíte řešit tak dobře, jako ti, co ji řeší v tréninku častěji.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Přeji oslavenci, aby měl co nejvíce nadšenců, kteří i na úkor vlastního pohodlí budou pro nohejbal pracovat. Za celé padesátileté období, v němž nohejbal sleduji se ukazuje, že nohejbal zůstává hlavně rekreačním sportem, jehož špičky mohou zaujmout a pobavit i diváky. A jednou – a to bych oslavenci ze srdce přál, bude snad i sportem profesionálním.
