Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. Náš další pohled směřuje na hráčskou lavičku, kde vládnou trenéři.
Trenér, a ještě kvalitní, to je v současném nohejbalu nedostatkové zboží. Často jsme i v nejvyšších soutěžích svědky trenérů, kteří zároveň plní hráčskou roli. V nižších soutěžích prakticky kouče nenajdeme. Tento stav opravdu není k chlubení.
Důvodů pro současnou situaci je více. Trenérské řemeslo nemá takový zvuk a současní kormidelníci musí bojovat s negativními jevy, provázejícími dnešní společnost. Problémy s docházkou hráčů na tréninky, s chováním hráčů, se společenským postavením a vnímáním menších sportů, u mládeže pak i s mizernou fyzickou připraveností, s kritikou od rodičů, delší čas strávený v zaměstnání či jeho proměnné časové nároky… Podobně jako u velkých olympijských sportovních odvětví, i v nohejbale se dočká odměny spíše kvalitní hráč než trenér. V dnešní době internetu, přenosů, záznamů a sociálních sítí je lodivod pod neustálým dohledem. Když se nedaří, hráči ví, kdo je na vině.
Přesto ani současní trenéři nedají na svou činnost dopustit. Jejich pozice nebyla systematicky obsazována prakticky do doby, než vznikly jednotlivé komise nohejbalu, později svazu. Velkou práci pro rozvoj trenérského řemesla odvedl učitel a metodik Václav Kovanda z České tělovýchovné organizace (ČTO), který měl lví podíl na oficiálním uznání nohejbalu v rámci střešních sportovních organizací. Právě on také vybudoval vzdělávací systém trenérů nohejbalu, včetně vydání učebních textů pro trenéry 2., 3. a 4. třídy (dnes licence B, C a D), na kterých se podílel i Břetislav Pták. Pro první ročník celorepublikové ligové soutěže v roce 1972 tak již byla vyškolena jejich první várka. V roce 2021 bylo v rámci ČNS evidováno celkem 185 trenérů s licencí (11 s licencí B, 161 s licencí C, 13 s licencí D).
Stávající organizaci vzdělávacího procesu trenérů popsal předseda Trenérsko-metodické komise ČNS a hlavní lektor vzdělávacích akcí trenérů licence B a C, VLADIMÍR PAVLÍK.
„
Současný systém vzdělávání trenérů i rozhodčích vznikal ještě před rokem 2000. V roce 1990 se s nástupem nového režimu prakticky rozpadl systém vzdělávání trenérů a zhruba necelých deset let jednotlivá sportovní odvětví hledala způsob, jak a čím zaniklý systém vzdělávání nahradit. V nohejbale současný systém vzdělávání trenérů, ale i rozhodčích, vznikal v období na konci devadesátých let a byl plně v gesci Komise tuzemského rozvoje ČNS, která mimo jiné vytvořila dva dokumenty – Směrnice pro vzdělávání trenérů a podobný dokument pro potřeby vzdělávání rozhodčích. Při vytváření těchto dokumentů jsme se inspirovali podobnými dokumenty, jež vytvářely v té době další sportovní svazy. Cílem bylo vytvořit jak po formální, tak obsahové stránce systém vzdělávání, který bude srovnatelný se systémem vzdělávání trenérů v jiných sportovních hrách. Určitě není bez zajímavosti skutečnost, že oba uvedené dokumenty jsou stále životaschopné a s kosmetickými úpravami jsou pořád plnohodnotným materiálem při pořádání vzdělávacích akcí. Jednotlivé dokumenty v následujících letech převzaly Komise rozhodčích ČNS, které slouží materiál při pořádání akcí pro rozhodčí, a před čtyřmi roky vzniklá Trenérsko-metodická komise ČNS (TMK). Ta využívá druhý materiál pro pořádání vzdělávacích akcí pro trenéry. V současné době je tedy oblast vzdělávání trenérů plně v gesci TMK, která každoročně pořádá školení trenérů C licence, dvakrát ročně doškolení trenérů všech stupňů, kterým se platnost licencí prodlužuje vždy o pět let. Velkým krokem dopředu, z pohledu možností vzdělávání, se stala skutečnost, že se před pěti lety podařilo akreditovat na MŠMT ČR trenérský kurz B licence. Ten již absolvovalo jedenáct trenérů a dalších sedm absolvovalo obecnou část tohoto kurzu. Zároveň předpokládám dokončení kurzu specializační částí v příštím roce. Během třetího čtvrtletí tohoto roku bude ČNS žádat MŠMT o obnovení akreditace pro trenérské B licence. Jsem skálopevně přesvědčen, že systém vzdělávání trenérů je plně srovnatelný s obdobnými vzdělávacími kurzy jiných sportovních svazů, a to jak z hlediska formy kurzů, obsahové náplně i lektorského obsazení. Tady se velmi dobře a dlouhodobě osvědčuje spolupráce s Honzou Tirpákem, ale na úrovni B licence také zapojení některých extraligových hráčů včetně reprezentantů, třeba Jana Vankeho či Ondřeje Víta. V této souvislosti bych chtěl rozšířit lektorský tým, a to především o absolventy trenérského kurzu B licence. Jediným drobným nedostatkem vzdělávacího systému je skutečnost, že se prakticky nepořádají trenérské kurzy D licence. Ale to je spíše otázka na jednotlivé regiony, v jejichž gesci je pořádání trenérského kurzu této úrovně. Na druhou stranu jsme pořádali kurz C licence také takříkajíc na klíč na základě požadavku regionů, konkrétně v Karlových Varech a ve Vsetíně. Čili současný vzdělávací systém, dle mého názoru, vychází z možností ČNS a je odpovídající současným potřebám nohejbalových oddílů,“ řekl.
Povinnost družstva mít trenéra (pro nejvyšší soutěž min. 3. třídy) byla zanesena do Soutěžního řádu ČNS a tato povinnost platí i v současnosti. Tehdejší zajímavostí bylo, že trenér musel vypracovat celoroční tréninkový plán svého družstva a předložit jej před soutěží řídícímu orgánu soutěže. Současný soutěžní řád však dává jen všeobecnou povinnost družstvu, přesné vymezení kvalifikace trenérů pro konkrétní soutěžní úroveň je určeno příslušným rozpisem soutěže (v roce 2021 licence C pro dvě nejvyšší soutěže mužů a nejvyšší soutěž dorostenců, licence D pro třetí nejvyšší soutěž mužů). Zároveň byla rozpisem určena povinnost trenéra být přítomen a vést své družstvo v soutěžních utkáních (dříve tuto povinnost určoval soutěžní řád).
Ke kompetencím trenéra kromě těch, které jsou vymezeny příslušnými interními dokumenty a event. smluvními vztahy v působišti, patři i ty, jež jsou uvedeny v pravidlech nohejbalu. Jsou jimi vedení družstva v utkáních a zápasech, včetně nahlašování sestav, ohlašování střídání hráčů a oddechových časů a možnosti dotazů na rozhodnutí rozhodčích. Pokud v soutěžním utkání trenér není přítomen, jeho práva a povinnosti může převzít přítomný vedoucí nebo kapitán družstva.
Kvalitní hráč a kvalitní trenér. Spojení platí i o jednom z nejuznávanějších trenérů sedmdesátých až devadesátých let, EMILU PECLOVI (*1938).
Pane Pecle, jaké byly vaše trenérské začátky?
V roce 1961 vznikl pražský svaz nohejbalu a následující rok vstoupil do pražských soutěží Motorlet. Tady něm jsem působil jako hráč i trenér. Vyhráli jsme druhou třídu a v pozici nováčka o rok později i nejvyšší pražskou třídu, což byla v té době nejlepší soutěž v republice. Tenkrát trenéři až na výjimky nebyli nehrající, ale naopak to býval jeden z hlavních hráčů mužstva. Potom jsem přešel z Mladé fronty, což byl dřívější Motorlet, do Solidarity. Tam jsem ale do trenéřiny nemluvil, měl jí na starosti Láďa Mašát, který také zároveň hrál. Získali jsme tři tituly za sebou, jeden v pražské soutěži a dva z prvních dvou ročníků nové ligové soutěže v letech 1972-73. Když jsem pak v Solidaritě skončil, nastoupil jsem na pražském svazu jako předseda trenérsko-metodické komise. Vzpomínám i na školení trenérů ve Vlašimi, které vedl Vašek Kovanda z ČTO. Zajistil nám tam výborné podmínky.
Vybyvíte si ještě svůj úplně první soutěžní duel v roli nehrajícího trenéra?
To bylo až v Kobylisích, tuším v roce 1983, v tandemu s Luborem Chvalovským. Byla to kvalifikace do ligy. Tehdy neúspěšná. Postup se povedl až v té další. Jako nováček jsme s mladými hráči a později s posilami prožili neuvěřitelných deset let (1988-98), kdy se nám podařilo sedmkrát vyhrát ligu a třikrát být na druhém místě.
Kobylisy byly zřejmě prvním klubem, který začal nakupovat hráče po celé republice. Dnes už se špičkové kluby bez nákupů posil neobejdou, a to včetně akvizic ze Slovenska. Jak se ale na vás dívali tehdy ostatní?
V tomto ohledu jsme skutečně byli průkopníky. Moc sympatií jsme tím ale nezískali. Měli jsme nejlepší hráče a ostatní kluby připravovali o tituly. I kluby, jejichž hráče jsme získávali, k nám měli odlišný přístup. Výborný byl třeba od Neštěmic nebo od plzeňského Hradiště. Naopak nás neměli rádi například v Čakovicích. Je fakt, že na tu dobu jsme nakupovali hodně hráčů a po celé republice. Některé jsme získali s pomocí Přemka Profouse v rámci vojenské služby. Dneska už je nákup hráče z jiného klubu běžnou záležitostí.
Který z vašich svěřenců výrazně předčil očekávání a který talent naopak nenaplnil naděje?
Z těch pozitiv je to určitě Pepík Tirpák, který k nám přišel jako šestnáctiletý, a během dvou let se vypracoval na úspěšného reprezentanta na mezinárodních šampionátech. Ze starší party bych zmínil Petra Drahokoupila, jenžý jako dvacetiletý vyhrál, co se dalo. Jako zklamání bych spíše viděl to, když mladý a talentem obdařený hráč předčasně odejde do nižší soutěže nebo skončí úplně. To byl právě případ Drahokoupila a vlastně i dalšího supertalentu – Tomáše Růžičky, který k nám přišel po vojně a hned skončil.
Ř
íká se, že dříve se ve hře méně chybovalo, což bylo způsobeno větším objemem tréninků než dnes. Je to pravda?
Stoprocentně. Za naší éry se kazilo minimálně, v průběhu setu maximálně dva míče. Trénovali jsme ale třikrát, někdy i čtyřikrát týdně. Dnes ale pro takový objem tréninku nejsou podmínky, hráči přichází z práce později a někdy i pracují o víkendech. V době Kobylis jsme ale tak vzoroví nebyli, bylo to však dáno tím, že u nás hráli hráči ze vzdálených míst.
Co podle vás odlišuje současné trenéry od těch minulých?
Hlavně jich je méně. Nemají tolik času na obětování, jako tomu bylo za nás. Trenér měl dříve také větší autoritu u hráčů. V Kobylisích jsme měli špičkové hráči, reprezentanty a přesto si nepamatuji, že by někdy vzdorovali trenérovi. Byla i větší disciplína hráčů, a to nejen ve vztahu ke hře, ale i k docházce na tréninky a soutěžní zápasy.
Kterého hráčského a trenérského úspěchu si vážíte nejvíce?
Jako hráč bych měl uvést Motorlet, ale uvedu Solidaritu. V její základní sestavě jsme tři roky v řadě jako mužstvo nepoznali hořkost porážky. Toho si cením nejvíce. Jako trenér mám pochopitelně radost z největších úspěchů mužského áčka Kobylis. Ale možná ještě více si cením jiného úspěchu. Když Kobylisy v roce 1998 končily v mužích, měl jsem ještě rozpracovanou mládež, která hrála dorosteneckou ligu. Bylo mi líto kluky opustit, cítil jsem v nich potenciál. V roce 2000 jsme ligu vyhráli a stali se dorosteneckými mistry republiky. I potom jsem měl radost, že se kluci dál uplatnili v jiných ligových týmech mužů.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Aby se mu povedlo zastavit sestupný trend a nohejbal se začal vracet do situace, kterou pamatuji z doby mé aktivní kariéry.
