
(Praha) Rok 2022 je rokem velkého výročí – 100 let nohejbalu. Bohužel také rokem, kdy odchází nohejbalové legendy. Po nedávném skonu Václava Hájka pozemská kolbiště opustil další člen Síně slávy nohejbalu – JINDŘICH ŽALUD (*1950).
Bouřlivák všech bouřliváků – tak měla Jindru Žaluda zaškatulkovaného asi většina nohejbalistů. Rozhodčí, soupeři, ale i jeho spoluhráči. Některé historky, které jsem vyslechl, byly opravdu vydatné. Ostatně měl jsem štěstí, že jsem si s Jindrou měl možnost zahrát v době, kdy TJ Podolí končilo na Dvorcích a přecházelo k nám jako B družstvo na Hagibor. To už ale ze své prchlivé povahy dost slevil. Přesto už asi nikdy nezapomenu na některé naše společné prožitky. Třeba ty, kdy po některé nepromyšlené herní činnosti nenásledoval běžný Jindrův „pochvalný“ komentář, ale rovnou daleký odkop míče přes plot, pešunk, silnici, hřbitovní zeď a poté hledání míče mezi hroby. Zejména ke konci tréninku za počínajícího soumraku měl tento častý rituál své kouzlo.

Že na kurtu nebylo snadné vyhovět všem Žaludovým nárokům, dobře ví i jeho bývalý spoluhráč a dnes také člen nohejbalové dvorany slávy, VÍT KOPECKÝ. „Léta jsme s Jindrou hráli v Podolí a i vyhráli několik titulů mistra republiky. S mým bráchou Jirkou jsme do Podolí přišli v roce 1974 po skončení vojenské služby v Dukle Písek. Jindra, ač byl jen o tři roky starší, už byl v té době hvězda největší velikosti. Byl to pan hráč. On a Franta Ticháček z Hloubětína v té době všechny převyšovali. Teprve pak přišli Hochman a další hvězdy, které s nimi hrály rovnocenně. Byl také dříč, neskutečný bojovník a toho jsem si vážil u něho asi nejvíce. Strašně nerad prohrával. Dokázal také vzít chybu na sebe. I přes svou prudkou povahu dokázal přiznat chybu. Byl zároveň cholerik. Snad i proto jsme v Podolí v době, kdy jsem tam hrál, hráli jako dvě samostatné poloviny mančaftu. On hrál dvojku se Zdeňkem Divišem, který byl o 16 let starší a sedli si spolu. Ve trojice pak měli k sobě ještě bráchu a Jirku Rovného. Já hrál dvojku s bráchou a trojku s Petrem Rosenheimem, Zdeňkem Součkem a Vojtou Strnadem. I když tam byl trenérem Láďa Kautský, každý jsme si svoji půlku koučovali zvlášť. Názory se probíraly až po zápase u piva. Jindra měl respekt i u rozhodčích, i když občas nějakou tu kartu dostal,“ vzpomínal.
Mistr herní kázně – to také k majiteli dresu s vypovídající číslovkou 1 sedělo. Snad i proto dokázal se svým klidným parťákem Divišem 4x v barvách TJ Podolí vyhrát domácí mužský šampionát dvojic a 3x trojic. S jinými spoluhráči pak ještě 3x dvojice a 1x trojice. V letech 1974 a 1985 dokázal získat na šampionátech ceněné double (singl se tehdy ještě nehrál). S celým družstvem pak vybojoval i dva ligové tituly v době, kdy už lize kralovala neporazitelná mašina z Hloubětína. Žaludova buldočí urputnost a preciznost hry zaimponovala i dalšímu esu, JIŘÍMU ŠMEJKALOVI ml., který se netají, kdo byl jeho hráčským vzorem.

„Jindru jsem znal už odmalička. Když se nohejbal dočkal svého oficiálního uznání, už nešlo hrát jako Havran, Šacung, Old Wanderers… Týmy musely hledat tělovýchovné jednoty, pod kterými by mohly hrát. Můj táta objevil na Dvorcích TJ Podolí a tam vznikl nohejbalový oddíl. Jednou na letních osadních turnajích Tornado a Jedličkov na Berounce objevil šikovného dvacetiletého kluka a přivedl mezi nás. Z Jindry se vyklubal hráč mimořádných kvalit – rychlý, dynamický, s gymnastickými prvky, s potřebnou disciplínou a hlavně nesmírnou chutí vítězit, kterou provázel i jeho pověstný temperament. Ale na emoce přece lidi chodí a někdy to občas bylo i trošku přihrané. Když mi bylo šestnáct, vzali mě mezi sebe a zahrál jsem si poprvé nejvyšší soutěž. Jenže jak jsem až moc shlédl v Jindrovi, musel jsem pryč, protože moje chování na hřišti se úplně neslučovalo se sportovní etikou. Odešel jsem pak do Hloubětína. Občas jsme se už jako vysloužilci s Jindrou bavili o tom, jak by to dopadlo, kdybychom zůstali v mužstvu spolu. Jindra byl hodně emotivní, ale jen na hřišti. V soukromí byl neskutečně pohodový a skvělý. Všem lidem okolo nezištně pomáhal. I tohle jsem snad od Jindry odkoukal. Každá doba má své hvězdy a v té, o které hovořím, byli tři smečařští králové, kteří na hřišti zářili – Fanda Ticháček, Pepík Hochman a Jindra. Jindra byl megavzor a bylo mým štěstím, že jsem ho poznal a mohl hltat. Vzal jsem si od něho hodně věcí. Je mi proto strašně líto, že už si s ním nikdy nepohovořím,“ řekl.

Originál – druhého Jindru Žaluda v nohejbalové historii nenajdeme. I to je jeho zápis do análů. Jak už to u některých hvězd bývá, po skončení herní kariéry se z nohejbalových kurtů vytratil. Trenéřina ani funkcionařina Žaluda nikdy nelákala a jen stěží bychom si jej dovedli představit v roli rozhodčího. „Jak Jindra skončil se závodní hrou, už jsme se moc nevídali. On byl hlavně na chatě na Sázavě, za nohejbalem zatáhl roletu a konec. Což je škoda. Vzpomenu třeba jednu jeho filozofii, kterou mi předal a já ji dál šířil třeba na školeních trenérů. Vždycky říkal: Když ti polař vybere balon, zahučí pod lavičku a nahrávač ti nahraje, nikdy nesmíš zkazit. Protože jinak je to jako bys plivl tomu polaři do obličeje,“ doplnil Kopecký.
25.4. Jindřich Žalud svedl svůj poslední souboj, a ne vítězně. Rozloučení s legendou proběhne v pondělí 2.5. ve 12:30 v Nové obřadní síni na Olšanských hřbitovech (Vinohradská 949/157, Praha 3-Žižkov).






2 komentáře
Legenda. Upřímnou soustrast!
Marma, zapomněl jsi na to, že Jindra i na sklonku své kariéry vychovával nové a nadějné nohejbalisty. Jako třeba mě. Na Hagibor vzpomínám rád, na vás v áčku, ale hlavně mé profesory v béčku s Jindrou v čele. Jindro díky!