(České Budějovice) I nohejbalisté (bohužel) nežijí věčně. A tak každoročně do nebeských výšin odejde mnoho těch, kterým náš sport učaroval a stal se jim zábavou, láskou, nebo dokonce posláním. Do poslední kategorie lze zcela a bez pochyb zařadit jihočeského barda VÁCLAVA HÁJKA (*1944), který nohejbalovou scénu opustil 7.4.2022.
„Táta byl samozřejmě můj vzor, který mě ke sportu nejen přivedl, ale také mi stál po boku celou mojí kariéru. A já se mu to ve stáří snažil vrátit. Trávili jsme spolu opravdu hodně času. Učil mě čestnému, ale bojovnému životu. Učil mě mít nohejbal rád, protože bez lásky k němu chybí vše další. Táta byl známý tím, že si zakládal na poctivosti, férovosti a radosti ze sportu. Jeho krédem byla týmovost – partu podle něho nedělají výsledky, ale lidské vztahy, aby si prostě lidé sedli. Jsem rád, že si táta mohl převzít ocenění za vstup do nohejbalové Síně slávy. Určitě ho to potěšilo, i když on si nikdy na nějaké vyzdvihování a pocty nepotrpěl. Nebyl takovým typem,“ uvedl syn PAVEL HÁJEK.
Kromě hráčské kariéry byl Václav Hájek na klubové úrovni zdatným činovníkem, který je podepsán pod ligovými úspěchy českobudějovické Lokomotivy. Mimo starosti o soutěžní družstva dokázal svému klubu zajistit důstojné zázemí, včetně velkého podílu na výstavbě nové haly. Jako nohejbalový srdcař nezůstal jen u klubové úrovně, ale své funkcionářské síly podělil i pro svazovou sféru. A to na úrovni okresní, krajské i celostátní. Na té poslední byl činný jak v komisích (zejména komisi mládeže), tak i v nejvyšším stálém orgánu ČNS, výkonném výboru. Několik let byl ve funkci viceprezidenta druhým nejvyšším činovníkem ČNS, v roce 2005 po odstoupení Lubora Chvalovského před volební valnou hromadou dokonce velmi krátce okusil i post nejvyšší. Byl také členem organizačního výboru mnoha akcí, včetně mistrovství světa mužů. V loňském roce byl za své zásluhy uveden do Síně slávy nohejbalu.
Hájkův přínos mimo samotného funkčního výkonu lze spatřit i v jeho nárokům na dodržování sportovní etiky a potírání lajdáctví i amorálních praktik. Což potvrzuje i jeho poslední parťák z rozhodcovské dvojice, jinak bývalý člen konkurenčního českobudějovického Dynama, VLADIMÍR VONDRÁŠEK.
„Vašek absolutně nesnášel křivdu, neměl rád nesportovní chování. Ať už na hřišti či mimo něj. Proto i jako rozhodčí byl spravedlivý, ale i velmi nekompromisní. Poprvé jsme se seznámili na mistrovství republiky žáků v Kroměříži. Přijel jsem tam s mladýma, Vašek se nás ochotně ujal a ukázal mi, co je všechno třeba. Od té doby se mezi námi vyvinul vřelý vztah. Dlouho jsme se ale poznávali. Zatímco třeba všichni hráči mu tykali, já mu strašně dlouho, vlastně ještě tři roky nazpátek, vykal. Pak mi nabídl tykání. Kdo zná poměry v Českých Budějovicích, tak ví, že dobré vztahy mezi Dynamem a Lokomotivou nikdy nebyly zvykem. Byli jsme sice na hřišti soupeři, ale s Vaškem jsme dokázali výborně spolupracovat. Když na Lokomotivě začal nohejbal slábnout, začali jsme spolu časem pískat ve dvojici. Nejvíce jsem si cenil jeho ochoty. Kdykoli bylo něco potřeba, ochotně vyhověl. Jeho obětavost byla mimořádná,“ řekl.
Poslední rozloučení s Václavem Hájkem proběhne ve středu 20.4. ve 12 hodin v obřadní síni českobudějovického krematoria.
3 komentáře
Václave, rád jsem tě poznal. Vzpomínám na tvou práci s mládeží, na to, že s tebou nebyla nikdy nuda. Stále mám v uších to tvoje „…to je škandál!“
Je mi to upřímně líto. Znali jsme se cca 43 let a myslím, že jsme byli na stejné ,,vlně“. Od dorosteneckých turnajů jsem k panu Hájkovi vzhlížel. Později jsme se sblížili a i když jsme se viděli párkrát do roka, vždy jsme si měli co říct.
Když odejde učitel a kamarád, bolí to. Vzpomínám na Vencu jen v dobrém.
Jak čas běží, stále častěji se ve vzpomínkách vracím k době, kdy lépe již bylo. Chvíle, hodiny, dny, kdy jsem měl tu čest s Václavem spolupracovat, tam rozhodně patří. Rovný, rozhodný, spravedlivý člověk – sportovec.
Upřímnou soustrast rodině.
Dalibor Nováček