Jednou z nejvyšších priorit nového VV ČNS je vytvoření strategického plánu rozvoje nohejbalu, vytvoření chybějící vrcholové složky nohejbalu a optimalizace stávajících výkonnostních soutěží ČNS.
V minulém článku byly uvedeny příklady stavu a trendu v tuzemských ligových soutěžích a podobné příklady najdeme i v soutěžích nižších. Zmíněny byly též velká závislost rozpočtu ČNS na státních dotacích a dlouhodobě nízký podíl sponzorských příjmů, který s „prodejností“ současných soutěží přímo souvisí.
Každý plnohodnotný (ve smyslu atraktivity navenek i základních kritérií) sport dnes tvoří tři složky. Nejníže stojí masově-rekreační složka, která je nejpočetnější. Tou se po právu může chlubit i nohejbal. Vyšší složkou je ta výkonnostní, představující významnou část seberealizace člověka ve volném čase. Na relativně malý sport se nohejbal může pochlubit velmi slušnou výkonnostní složkou, reprezentovanou např. na mužské úrovni šesti výkonnostními stupni. Naopak nohejbal disponuje velmi omezenou složkou vrcholovou, kterou dnes reprezentuje v podstatě jen 5-6 soutěžních akcí v roce (MS, SP klubů – pokud se v ČR zrovna konají, některá MČR mužů, finále extraligy mužů, některé z nesvazových mezinárodních turnajů) a další aktivity (školení trenérů licence B apod.).
Nohejbalu se tak nabízí tři cesty, po kterých může jít dál. Tou první je masově-rekreační sport bez vrcholové složky, s ponecháním výkonnostní složky jen v omezeném rozsahu. Většina rozpočtu a aktivit tvoří akce, zacílené na nejširší okruh rekreačních sportovců, stojících dnes mimo strukturu ČNS. Druhou možnou cestou nohejbalu je plnohodnotný sport s vyváženými třemi složkami – vrcholovou, výkonnostní, masově-rekreační. K této cestě se přihlásil i současný VV ČNS. Proč? Protože na první cestu lze vždy přistoupit a vlastně i současný trend nohejbalu i společenská situace této cestě nasvědčují a napomáhají. Bylo by zbabělé se o druhou cestu nepokusit a bylo by to i nedůstojné k odkazu těch, kteří kroky ke druhé cestě podnikli. A např. 6. etapa Analýzy stavu nohejbalového hnutí v ČR ukázala, že dvě třetiny oslovených respondentů věří v lepší než současné poměry nohejbalu.
Třetí cestou je nedělat nic a nechat nevyprofilovaný nohejbal plynout samospádem. Je nepochybné, že v delším horizontu výsledkem bude zmíněná první cesta. Bohužel na velké rozhodování čas není, ten nohejbal vystřílel v předchozích jalových diskuzích o jeho směřování.
Podmínkou druhé cesty nohejbalu je vytvoření vrcholové složky, a to ve výrazně větším objemu, než dnešních 5-6 jednorázových akcí. Kromě návazných aktivit jsou jádrem vrcholové složky kvalitní soutěže. Teoreticky by do vrcholové složky mohla být zařazena i nejvyšší mužská dlouhodobá soutěž, extraliga. Člověk ale nemusí být odborník, aby poznal, že fakticky se jedná jen o lépe obsazenou soutěž výkonnostního charakteru. Třicet let starý, jen mírně modifikovaný model, stavěný zejména podle přání hráčů, si moc s atraktivitou pro média a sponzory netyká. ČNS ani nebyl přes vědomí, že divákem nohejbalových soutěží jsou především sami nohejbalisté, schopen zajistit odstranění termínových kolizí svých vyšších soutěží s nižšími.
Zatímco většina medializovaných míčových sportů v ČR svá utkání vyšších soutěží směřuje do hal, v nohejbale až na ojedinělé výjimky jsou nejen hráči a trenéři, ale i diváci (a případně zástupci médií), po celou dobu utkání vystaveni rozmarům počasí. Kluby musí mít blokovány haly i přesto, že třeba celou soutěž je nevyužijí. Povětrnostní vlivy i proměnné světelné podmínky limitují případný televizní záznam/přenos.
Také doba utkání a jeho struktura neodpovídá většině medializovaných míčových sportů v ČR. Průměrné utkání trvá přes tři hodiny, ale k vidění jsou i pětihodinová. Spád hry je malý a stará se o to množství neherních prodlev – až 9x přestávka mezi zápasy (při úpravě hřiště trvající i 7-8 min), až 20x přestávka mezi sety, až 180x zásah trenérů (oddechový čas a střídání), plus další prodlevy (zakopnutí míče, ošetření hráče apod.). Kolikrát je k vidění hráč, který po odehrání svého dílčího zápasu si s cigaretou nebo pivem sedne do diváckého sektoru? Kolikrát je k vidění trenér v roztrhaném tričku nebo i bez části oděvu? A to je ten lepší případ, protože v extralize několik družstev ani nehrajícího trenéra nemá, o dalších ligových soutěžích ani nemluvě. Jak velký je (kromě hry samotné) rozdíl mezi nejvyšší a dalšími soutěžemi? Může se pak člověk divit hráčům, že i přes kvalitu dají mnozí přednost před působením mezi elitou nižší soutěži?
V součtu to znamená, že ČNS v současnosti nemá ani jedinou dlouhodobou soutěž, odpovídající parametrům soutěží vrcholových složek dalších sportů, která by se alespoň výrazněji odlišovala od dalších soutěží v rámci ČNS a motivovala k většímu zájmu samotné nohejbalisty.
