Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29.5.1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem 50 článků, mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme na hlavní náplň soutěžního období vyšší výkonnostní složky v kategorii mužů – na ligové soutěže.
Vypsání republikové dlouhodobé soutěže pro nejlepší mužská družstva nohejbalových oblastí, to byl jeden z prioritních záměrů republikové sekce ČNS. 23.10.1971 v Praze proběhl aktiv zástupců oddílů, které se v roce 1972 měly zúčastnit první ligové soutěže. Ta odstartovala a vřazeno do ní bylo pět nejlepších pražských družstev (TJ Solidarita, TJ Slavoj Hloubětín, TJ Podolí, TJ Lokomotiva Praha, TJ Dopravní podniky Praha) a pět mimopražských (TJ Tesla České Budějovice, VTJ Dukla Písek, TJ Sokol Hanychov, TJ Tepna ČKD Hronov, TJ Slavia Kroměříž). Byl dán postupový klíč do soutěže, a to dvoustupňovou kvalifikací. Vítězem 1. ročníku se stala TJ Solidarita.
Už v raných ročnících kromě běžných sestupů potkaly některá družstva i vyloučení pro nesplnění povinnosti mládeže. Počet účastníků (10) se neměnil do roku 1976, v letech 1977-78 hrálo soutěž 12 družstev, v letech 1979-90 znovu 10 družstev. Se vznikem celostátní sekce nohejbalu (Československá nohejbalovo-fotbaltenisová federace) v roce 1990 přišla pro rok 1991 reforma, kde byla vytvořena společná Celostátní (též Federální) liga ČSFR. Tu v prvním roce hrála čtyři česká a dvě slovenská družstva, v roce 1992 pět českých a tři slovenská. Zajímavostí byla pravidla – utkání v ČSR se hrála podle českých, v SSR podle mezinárodních pravidel. Druhou nejvyšší soutěž představovala Národní liga ČSR, kterou hrálo 8 (1991), resp. 10 (1992) družstev.
Po rozdělení ČSFR na dvě samostatné republiky 1.1.1993 už česká družstva startovala ve vlastních ligových soutěžích, které doznaly další reformy. Nejvyšší soutěží byla 1. liga (12 účastníků), následovala 2. liga (2 skupiny po 10 účastnících). Úpravy v soutěžích přicházely poměrně rychle, v letech 1994-97 hrálo 1. ligu znovu 10 družstev. 2. liga se v roce 1996 rozdělila na 3 skupiny pro 8 družstvech. Další velká reforma proběhla v roce 1998, kdy se hrály celkem tři ligové soutěže – extraliga (6 družstev), 1. liga (10 družstev) a 2. liga (2 skupiny po 10 družstvech). V roce 2001 se přešlo na jednotný počet 8 účastníků v každé soutěži (u 2. ligy skupiny, v roce 2007 i extraliga) a tento model vydržel až do současné doby. Mezi jednotlivými ligovými soutěžemi existoval systém postupů a sestupů, do nejnižší ligové soutěže se postupovalo přes kvalifikace z krajských, resp. oblastních soutěží.
V průběhu let se měnily parametry soutěží. Do roku 1995 se hrálo pouze klasickým dvoukolovým systémem doma – venku. Od roku 1996 byla do soutěží instalována i nadstavbová část (vyřazovací play-off o titul, resp. skupinový systém o udržení). Nadstavbová část o udržení se během let měnila, někdy družstva hrála se zachováním bodů ze základní části, někdy s bodovou bonifikací za umístění v základní části. Postupně ale byla nahrazena přehlednějším a divácky atraktivnějším vyřazovacím systémem, který se do té doby používal v bojích o titul. Nověji se zavedly mezisoutěžní baráže, hrané také vyřazovacím systémem.
Co se týká skladby utkání, zpočátku sestávalo z 8 dílčích zápasů dvou dvojic a trojic, vč. odvet. Od roku 1983 se hrálo na 7 zápasů. Od roku 1989 na 9 zápasů, od roku 1990 navíc s ukončením utkání při dosažení 5. bodu. V roce 1997 byla poprvé začleněna disciplína jednotlivců a utkání se hrálo na max. 10 zápasů s ukončením po dosažení 6. bodu. V nadstavbové části, hrané vyřazovacím systémem, se hrálo na 9 zápasů s ukončením utkání při dosažení 5. bodu. Tento stav platí do současnosti.
Specifický systém měla extraliga v letech 1998-2000, která se hrála v základní části čtyřkolově, utkání bylo složeno ze 7 zápasů a končilo 4. bodem.
Nejčastějším sběratelem ligového titulu byl TJ Slavoj Hloubětín (12x, 1974-75, 1977-84, 1986, 1989), následují TJ Sokol SDS Exmost Modřice (11x, 2003-04, 2006-09, 2011-15), TJ Sokol Kobylisy (též Admira Kobylisy, 7x, 1988, 1992-93, 1995-98) a SK Liapor Witte Karlovy Vary (též Chezak Karlovy Vary, 7x, 1994, 1999-2002, 2005, 2016), TJ Solidarita (2x, 1972-73) a TJ Podolí (2x, 1976, 1985) a TJ ZPA Košíře (2x, 1987, 1991) a NK Climax Vsetín (2x, 2017-18), TJ Sokol Plzeň – Letná (1x, 1990) a SK Šacung VHS Benešov (1x, 2010) a TJ AVIA Čakovice (1x, 2019) a MNK Modřice (1x, 2021).
Jen málokdy se v 70. a 80. letech stalo, že na nejvyšším stupínku ligové soutěže stál jiný tým než pražský Hloubětín. Pro titul si došel celkem 12x. Jednou z jeho opor byl smečař JOSEF HOCHMAN (*1951).
Pane Hochmane, patříte k těm, kteří se k nohejbalu dostali až přes jiné sporty. Jak k tomu došlo?
Začínal jsem s hokejem. Jako žáček jsem ve Spartě hrál s Tikalem nebo bratry Zábrodskými. Na zimák jsme jeli první tramvají, od pěti ráno už byl trénink přípravky. Jenže jsem začal hůř vidět a brýle byly v hokeji problém a s kontaktními čočkami to bylo složité. Pak jsem hrál fotbal a další sporty. Skončil jsem v Potrubí na volejbalu. Nohejbal jsem ale už také uměl, hráli jsme ho na osadě na Askaloně. Na vojnu jsem měl domluvenou Duklu Kbely, která hrála nejvyšší pražskou soutěž nohejbalu, jenže v roce 1968 se tam vedení dalo na špatný směr a bylo potrestáno zrušením. Šel jsem proto do Dukly Rakovník a hrál druhou nejvyšší ligu volejbalu. Protože ale odešly zkušení hráči a my jako dorostenci neměli ještě výkonnost na takovou soutěž, sestoupili jsme a i tato Dukla to rozpustila. Přešel jsem do další Dukly ve Staré Boleslavi a hrál volejbalovou 1. třídu. Z vojny jsem se v roce 1972 vrátil domů, ale zlobilo mě rameno. Protože jsem uměl i nohejbal, odešel jsem za klukama z Kocáby do Lokomotivy. Hrála tam i stará parta z Havranu – Smíšek, Procházka, Knytl. Potom jsme s Jirkou Suchým a Vencou Sobotou přestoupili do Hloubětína.
Hodně zásluh za vaše úspěchy náleží trenéru Ředinovi, který byl jedním z prvních trenérů moderního střihu.
Jarda Ředina, to byl opravdový boss. Mám pro něho jen slova uznání. Dával hře myšlenku, učil nás hrát na dva smečaře, piloval souhru praváka s levákem, měl speciální tréninky na smečaře, blokaře, polaře. V hlavě to měl srovnané. Výborně dokázal zapracovávat i mladé. Stavěl to na zápasy tak, aby si zahráli všichni a někdo jen neseděl na lavičce. A aby mladí měli motivaci.
Jak vzpomínáte na první mistrovský titul z roku 1974 a na další úspěchy?
Vlastně ani nijak nevzpomínám. Já jsem nohejbal nikdy nehrál kvůli titulům, prostě mě bavilo hrát. Podařilo se nám vytvořit super mančaft, kde minimálně šest hráčů mělo reprezentační úroveň a kdokoli mohl jiného zastoupit. Dělali si z nás srandu, že jsme jak CSKA. Povedli se i mladí. Na většinu soupeřů v lize stačilo i naše béčko, kde jsem pak hrál i já a za áčko nastupoval jen v nejtěžších zápasech. Chtěl jsem, aby více hráli naši mladí. Úspěchů se povedlo dost a asi nejvíce si vážím ocenění pro Nohejbalistu roku nebo v All Stars týmu. Je to celoroční ohodnocení výkonů. Mám doma asi osm těchto trofejí.
Kdo byli vaši nejčastější spoluhráči?
Ve dvojkách nejdříve Jirka Suchý, pak Petr Sehnal a Koudela. Ve trojkách jsme měli klasiku s Jirkou Suchým a Vaškem Sobotou. Když jsme pak začali hrát na dva smečaře, hráli se mnou i Pepa Lošťák, Vilda Hrachovec nebo Petr Tulka.
Patřil jste také k průkopníkům smečařů, kteří smečovali hodně z výšky.
Mojí výhodou byla výška a to, že jsem byl uvolněný a hrál z výšky. Navíc tehdy leváků tolik nebylo. Nebyl jsem ale žádný vytříbený technik, spíše silový typ a uměl jsem i klepáky. Za kraťas jsem považoval, když jsem prostřelil zadáka na zadní čáře. Celkem jsem si věřil i na bloku. Pole a nahrávku jsem moc nepotřeboval. Ve dvojkách se tehdy hrálo na jednoho smečaře, který si obíhal příjem. Jen pár hráčů mělo takový servis, že se to nedalo. Když se pak nohejbal zkvalitnil, už se dvojky hrály na dva rovnocenné smečaře. Tam jsme pak hráli s Pepíkem Lošťákem.
Měl jste nějaké hráčské vzory?
Spíše jsem některé hráče obdivoval, co dokáží. Vzpomínám třeba na Láďu Bártu. Uměl skákaný háček, ale otočený a míč kopal přímo rovně do sítě. Dovedl ho skákat i u kůlu. Nikdy jsem už takový háček u jiného hráče neviděl. Hodně jsem se chodil koukat i na Rudlu Šarlingera. Neměl velkou ránu, ale byl hodně technický a měl výbornou patu.
Neminula vás ani pozvánka do reprezentačních výběrů. Jen tenkrát nebylo proti komu hrát…
Byl jsem ale asi u prvního výjezdu reprezentace do zahraničí. Když jsem se vrátil z vojny, kde jsem byl zařazen u rakeťáků, nesměl jsem nějaký čas vyjet ven. Svaz ale vyjednal exhibici v NDR, v Altenbergu, kousek za hranicemi. Místní nohejbalisté to ale kopali jak na Žlutých lázních, prostě překopávaná a hlavičky. Když jsme to viděli, vzali jsme je mezi sebe. Ještě jsem způsobil problém, protože jsem klepákem při rozcvičování přerazil parketu a museli ji vyměňovat. Nebo vzpomínám na výlet do Bratislavy. Nám sice chyběl Jindra Žalud, Slováci nebyli špatní, ale dostali od nás za uši. Noviny tenkrát psaly, že Hochman je hrobníkem slovenského nohejbalu.
Na které nohejbalové zážitky vzpomenete nejčastěji?
Bylo jich hodně. Za všechny třeba když jsem na Císařské louce hrál místní losovaný turnaj. Kdo přišel, hrál. Ke mně nalosovali Buňu Vedrala, fotbalistu, který dřív hrál za Bohemku i nároďák. Už to byl starší pán a ptal se mě, jak mi má přesně nahrát. Tak jsem mu řekl, že ventilkem nahoru. Zahráli jsme si dobře a tady vlastně ani o výsledek nešlo. Pak také hodně vzpomínám na jedno mistrovství republiky, kde jsme hráli s Frantou Ticháčkem. Rozhodčí Maličký nám písknul v rozhodujícím balonu aut, který nikdo jiný neviděl a tím jsme prohráli titul. To byl balon, který si budu pamatovat navždy. Mě to fakt mrzelo, protože jsem byl férový hráč a dokázal přiznat i to, co rozhodčí neviděli.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Aby se nohejbal vrátil do dřívější, techničtější podoby. Podle mě za nás byl více koukatelnější. Ale také vím, že všechny sporty jsou dnes silovější.
