Nejkulatější výročí, kterého se většina z nás dožije. To je meta půlstoletí, tedy 50 let. A kdo je tím oslavencem? Přece Český nohejbalový svaz (*29. 5. 1971)! Právě v rámci tohoto jubilea vám přinášíme seriál celkem padesáti článků mapujících hlavní činnosti a prvky, které utvářely nebo dodnes utvářejí Český nohejbalový svaz. V dalším článku se podíváme do dlouhodobých organizovaných nesvazových nohejbalových soutěží, rezortních soutěží.
Rezortní soutěže představují v hierarchii nohejbalových soutěží mezistupeň mezi nejnižšími výkonnostními svazovými soutěžemi a masově-rekreační složkou nohejbalové základny. Tento typ soutěží se začal v ČR (ČSR) hrát od 60. let minulého století, kdy tehdejší společenské organizace typu Revoluční odborové hnutí (ROH) nebo Československý svaz mládeže (ČSM), resp. později Socialistický svaz mládeže (SSM) se snažily podporovat masový sport a začaly organizovat soutěže v řadě odvětví.
Některé z nich měly charakter standardních dlouhodobých soutěží, jiné byly organizovány jako vícestupňové seriály jednorázovek. V rámci ČSM (od roku 1970 SSM) se nohejbal začal více prosazovat od roku 1967, kdy ÚV ČSM zorganizoval v Praze celostátní turnaj trojic, na který vedla cesta přes krajské kvalifikace. Postupové soutěže ČSM a SSM, skládajících se z místních, městských, okresních a krajských kol, zakončených republikovým finále, pak fungovaly i v následujících letech. Se SSM dokonce ČNS v 70. letech spolupracoval při organizaci prvních dorosteneckých mistrovství republiky. Tato zápolení pokrývala celou republiku, tedy včetně Slovenska. I proto ve výsledcích republikových finále nalezneme i slovenské vítěze.
Široký záběr měly také soutěže ROH. I zde byl postupem času vybudován postupový systém. Většinou se hrály jako střetnutí trojic. Zatímco soutěže ČSM, resp. SSM byly cíleny na mládež, měření sil v rámci ROH na všechny zaměstnance. Jednotlivé podniky či celé rezorty organizovaly a pořádaly jak samostatná nohejbalová klání, tak soutěže v rámci širšího sportovního spektra. A tak se můžeme setkat s názvy jako n Hutnická liga ROH, Putovní pohár ÚRO, Nohejbalová soutěž Svazu družstevních rolníků, Nohejbalová soutěž KVOS chemického, papírnického, sklářského průmyslu a tisku, či všesportovní Sportovní hry spotřebních družstev, Zemědělská sportovní olympiáda, Podniková sportovní olympiáda ČSAD, Odborové hry pracujících tukového průmyslu, Sportovní hry pracovníků podniků Zemědělského zásobování a nákupu, Mistrovství ČSSR celní správy… Zde všude byl nohejbal zastoupen.
Velký rozmach zažily tyto souboje po založení republikového nohejbalového svazu. Třeba 3. ročníku postupových soutěží SSM o Putovní pohár UV SSM se zúčastnilo celkem 997 trojic s 3580 hráči, na 7. ročníku už to bylo téměř 20000 hráčů. 5. ročník soutěží ROH o Putovní pohár ÚRO čítal 38.000 hráčů. V roce 1977 hrálo v rámci SSM a ROH asi 50 000 hráčů. Z čísel je patrné, že tyto soutěže měly nezastupitelnou úlohu v propagaci nohejbalu.
Jedním z regionů, kde se rezortní soutěže hrají už hodně dlouho, je Českobudějovicko. Od 90. let zastává roli vedoucího EMANUEL KÜMMEL. „Dříve soutěž podniků, takzvaná podnikovka, se dnes jmenuje Okresní nohejbalová soutěž. Je to nesvazová dlouhodobá soutěž družstev. Každým rokem v březnu obešlu všechny loňské účastníky, ozývají se ale i další zájemci. Koncem března se pak koná schůzka, kde se už dohodneme na hracím systému a dalších záležitostech. Poslední roky hrajeme ve třech výkonnostních skupinách. Nejvíce jsme měli čtyři skupiny a v nich 34 účastníků. Zatímco dřív se klání zúčastňovaly hlavně party z podniků nebo odborů, dnes jsou to především skupiny amatérů, kteří si chtějí dobře zakopat. I když hrají i mladí, většinu tvoří spíše starší borci za výkonnostním zenitem. Nemají touhu někomu něco dokazovat, někam se prosazovat, chtějí si jen zahrát a bavit se. Na to je taková soutěž ideální. Někteří účastníci se stále hlásí pod podnikovými názvy. Letos se zúčastnilo 17 družstev, hraje se podle pravidel Českého nohejbalového svazu na tři dopady míče. Utkání se skládá z celkem šesti zápasů dvojic a trojic, singl nemáme. Potřeba jsou alespoň čtyři hráči. Nejprve se hraje základní části, na kterou navazuje play-off. Zde se kope jen na pět zápasů, oproti základní části se vypouští jedna trojka, aby utkání mělo vítěze a nemusely se počítat míče,“ popsal současnou podobu soutěže.
Kümmelovým předchůdcem v roli předsedy řídícího orgánu soutěže českobudějovické okresní podnikové soutěže byl JOSEF ROHRBACH (*1939).
Pane Rohrbachu, co vlastně podnítilo vznik rezortních soutěží?
Vznik podnikovky na Českobudějovicku přišel začátkem 70. let. To už se hrály svazové soutěže, já sám jsem kopal za Drupos. Fungovaly už i soutěže ROH, kde se konaly turnaje trojek. Vliv na vznik nohejbalu měly právě už organizovaná podniková klání ve fotbalu a volejbalu. Díky tomu byl tlak na vznik nohejbalové podnikovky shora i zdola, protože mezi nohejbalisty byl tehdy o hru velký zájem. V prvním ročníku se hrálo pouze v jedné skupině. Zájem se ale zvyšoval a za chvilku jsme měli kolem třiceti družstev. To už se ale na Českobudějovicku hrála i svazová krajská soutěž, proto jsme start borců z kraje nepovolili. Tolerovali jsme jen okresní nohejbalisty. Družstva se utkávala každý s každým, doma a venku, na pět zápasů dvojek a trojek, s šesti hráči na utkání.
Co bylo cílem těchto soutěží?
Především zaujmout rekreační nohejbalisty, kteří neměli ambice v registrovaném okrese nebo v kraji.
Jaké rezortní soutěže jsou vůbec dnes organizovány?
Podniková soutěž jela do revoluce a pokračuje i po ní. Samozřejmě nějaké výkyvy byly, v nejlepších letech startovalo přes tři desítky týmů se 400 hráči.
Asi hodně lidí si rezortní soutěže představuje jako sport především veteránské kategorie. Mají pravdu?
V soutěži působili a působí i osmnáctiletí kluci. Ale je jasné, že ti mladší mají ambice zapojit se do oficiálních výkonnostních přeborů. Naopak někteří končící hráči z kraje nebo okresu přešli k nám. Vždycky se ale najde někdo, kdo nad podnikovkou ohrne nos. Samozřejmě jsme museli řešit i různé podvody, většinou černé starty hráčů ze svazových soutěží, nebo fakt, že hráči nebyli z jednoho podniku.
Společnost se hodně proměnila, ale rezortní soutěže jsou tu stále s námi? Čemu vděčí za zájem?
To je taková filozofická otázka. Zájem o nohejbal je pořád. Jediná věc, která by to mohla změnit je, že by lidé přestali masivně sportovat. Vidíme to nyní, kdy mladí sedí u mobilů, u počítačů. Už o nohejbalu ale nemám takový přehled, spíš už ho sleduji v televizi, když běží nějaké špičkové akce.
A jak se vám líbí hra na nejvyšší úrovni?
Přiznám se, že moc ne. Nelíbí se mi jeden dopad, ani hra jeden na jednoho. Navíc je to takové samé buch – buch. Dříve byl nohejbal mnohem pestřejší. Chápu ale, že vývoj nejde zastavit. Stačí se podívat na jiné sporty.
V minulosti se někteří svazoví činovníci pokoušeli hráče rezortních soutěží registrovat a navýšit jimi členskou svazovou základnu. Je to dobrý nápad?
Nevím, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel a do bafuňářských věcí na svazu se nezapojoval.
50 let… Co popřejete oslavenci?
Jen vše nejlepší. Přál bych také nohejbalu, aby se rozšířil po celém světě.
