(Praha) Trenéři jako ohrožený druh. První díl zamyšlení přinesl názory některých tuzemských trenérských osobností na tuto problematiku. I v dnešním pokračování dostávají prostor další trenérská esa doby nedávné i současné.
„To, proč je v nohejbale málo trenérů, má mnoho důvodů, ale všechny jsou podle mne spojeny jedním hlavním, a to jsou peníze, resp. jejich nedostatek. Zaprvé je třeba rozlišit, kdo je trenérem a kdo jen pouhým koučem. Chápu osobu trenéra jako odborníka, který s týmem absolvuje tréninkovou přípravu a pak ho koučuje v lize i na turnajích. Protože i v nedávné minulosti jen málo týmů využívalo svých tréninkových hodin na nácvik herních činností i kombinací a prakticky jen hrály, nenesou si hráči končící kariéru s sebou praktické tréninkové zkušenosti, nýbrž právě „jen“ cit pro průběh hry. Jsou tedy sice potenciálními dobrými kouči, ale naprostými trenéry – začátečníky, kteří by se museli do řádného tréninkového procesu teprve dostat. Kdo z nich je ochoten na sobě zapracovat, nastudovat si nové tréninkové metody a zkusit je prosadit do tréninků? Znamená to nejen přesvědčit hráče, ale hlavně být na trénink připraven, zúčastnit se ho a vést ho. To znamená každý týden několik hodin odborné práce bez jakékoli odměny. Proč tedy není alespoň dostatek koučů? Je třeba říci, že ne každý, kdo hře rozumí a ví, kdy dát tajm, střídat nebo zahrát kraťas, může být dobrým koučem. K tomu je nutné být i dobrým psychologem a poznat momentální formu svých hráčů, taktikem, který se vcítí do hry soupeřů a odhadne jejich záměry, inteligentní osobou, která dovede do 30 vteřin jednoduše zformulovat taktiku na jeden míč i na zbytek setu a hlavně osobností, které hráči věří a která je přesvědčí o nutnosti přijmout jeho radu. Přes všechny tyto nároky by se však z bývalých hráčů měli kouči pro extraligu či 1. ligu najít. Kdo z nich je ale ochoten půl roku každou sobotu obětovat 4-5 hodin na domácí utkání a 6-12 hodin na utkání venku, bez jakékoli odměny? Kdo s hráči jede na celý den či dva koučovat je na turnaje, k cestovním náhradám (jsou-li nějaké) přidá své vlastní finance a když pak jeho svěřenci získají výhru, přihlíží tomu, jak si rozdělí peníze a jemu dají napít šampaňského nebo se mu odvděčí bonboniérou z dárkového koše? Je nás ještě pár trenérů, kteří to i přes uvedená fakta děláme, ale jsem skeptický v tom, že bez řádných odměn za odvedenou trenérskou práci vyrostou další trenérské generace,“ to jsou slova exreprezentačního trenéra mužů i juniorů, dlouholetého trenéra ligového celku Plzně, autora metodických materiálů a lektora VLASTIMILA STEHLÍKA.
Jasno má i další špičkový trenér, metodik a činovník VLADIMÍR MAŠÁT. „Nohejbal je ryze amatérský sport. I když trenéra dělá někdo jako koníček (tj. prakticky zadarmo), narazí na to, že hráči jsou amatéři. Proto nohejbal dělají, pro zábavu. Nemusí dodržovat profesionální pravidla (např. životospráva, kázeň v soukromém životě, sebeodříkání a dřina). Z toho, že hráči jsou amatéři vyplývá, že není záruka, že se sejdou vždy na tréninku včas a v plném počtu, navíc vícekrát týdně. Pak ale nelze dělat systematickou práci a to solidnímu trenérovi musí vadit. I trenér je ale amatér a vždycky nepřijde, protože vydělávat se musí, o děti a rodinu se někdo starat musí atd.“ Další zajímavý úhel pohledu přidává trenérský doyen LUBOR CHVALOVSKÝ. „Problém je i v tom, že u některých ligových družstev vykonávají trenérskou funkci vedoucí družstev, či jiní funkcionáři klubu. Takže to není o kvalitě, ale o zásluhách pro klub, kdo co udělal, kolik peněz sehnal a podobně. Na trenéry u takových družstev není vyvíjen ze strany klubu žádný tlak, jsou prakticky neodvolatelní. Taková provázanost není dobrá“.
V registru trenérů ČNS z roku 2008 nalezneme celkem 106 držitelů licence „C“ a 89 držitelů licence „D“. Kolik ale z nich je opravdu činných? ČNS v této oblasti dosud volil spíše represivní politiku, tj. uplatnění sankce v případě, že družstvo nesplňuje podmínku trenéra s určeným kvalifikačním stupněm. Na druhou stranu však neexistuje postih za neúčast trenéra při utkání, tedy té dá se říci nejdůležitější jeho činnosti. Je bláhové se domnívat, že během okamžiku se něco na tomto neutěšeném stavu změní.
