(Nymburk) Jakub Beránek? Milan Smola? Jan Sýkora? Ano, to jsou nepochybně nenápadní dravci, kteří dokázali či dokáží pořádně větrat nejisté vody tuzemských singlových šampionátů posledních let. Nikomu z nich se ale nepodařilo to, co nyní předvedl fluktuant z čakovického béčka, dvacetiletý univerzál MILAN KUČERA. Ještě ani nevychladl jeho zatím životní úspěch na mistrovství světa juniorů a už tu je úspěch o třídu vyšší. Zlato z mistrovství republiky mužů, to se opravdu v jeho podání nečekalo. I nečekaný úspěch ale platí, a tak se novopečený singlový šampión rozhovořil o tom, jak se úspěch zrodil.
Milane, je to pro všechny hodně velké překvapení. Ale asi i pro tebe?
Myslím, že pro mě absolutně nejvíce.
Ty ale nejsi vyložený singlista a navíc nehraješ nejvyšší soutěž.
Letos jsem hrál za béčko Čakovic druhou nejvyšší soutěž a pravidelně jsem v ní singla hrál. Kolik jsem jich přesně vyhrál a prohrál jsem nepočítal, ale odhadnul bych to tak na tři porážky.
Přece jen ale na šampionátu byli v roli favoritů jiní hráči.
Když to řeknu úplně upřímně, přijel jsem si kopnout skupinu. A dopadlo to, jak to dopadlo.
V základní skupině jsi obsadil druhé místo. V osmifinále na tebe čekal oddílový spoluhráč a jeden z adeptů na reprezentační mužskou nominaci, Jiří Kalous.
Třísetový zápas jsem vyhrál hlavně tím, že Jirka mi šel naproti. Pomohlo mi i to, že se dobře známe z klubu a byla to výhoda spíše pro mě. Vyházel dost míčů.
Pak přišlo čtvrfinále se Slovákem v čelákovických službách Jánem Kilíkem.
S Honzou Kilíkem ve čtvrtfinále to byla odveta ze skupiny. Trochu jsem se zápasu obával, že se Honza rozehrál. Byl to znovu vyrovnaný souboj do třetího setu. A zase nemůžu říct nic jiného, než že mi soupeř pomohl a hodně míčů vyhodil a daroval zadarmo.
V tomto zápase tě ale na chvilku klid, který tě do té doby zdobil, trochu opustil a hodně ses rozčiloval. Co se stalo?
Byl tam od rozhodčích sporný výrok. Každý z nich ukazoval něco jiného, byla to jasná jejich neshoda. Podle mého mínění to měl být nový balon, ale rozhodčí míč přisoudili soupeři. Nakonec to ale nerozhodovalo a dopadlo to dobře.
Semifinále s Jiřím Doubravou ze Šacungu se pro tebe zpočátku ale vůbec nevyvíjelo dobře.
Jediné, co mohu říci, že mi praskala žebra. Po konzultaci s Jirkou Kalousem, který proti němu hrál ve skupině, jsem na něj zvolil taktiku s jiným servisem a doufal jsem, že to vyjde. A vyšlo to.
Ve finále s karlovarským Tomášem Bíbrem se na chvilku zdálo, že tě postup do finále turnaje uspokojil.
Když jsem prošel až do finále, byl jsem pochopitelně spokojený. S tím nikdo nepočítal. Ale říkal jsem si pak, že Tomáš Bíbr je takový soupeř, jehož styl hry mi vyhovuje a že by zlato mohlo být. Bylo to vyrovnané jako předchozí zápasy a koncovku jsem měl lepší.
Když první set došel na devítky, nestrašila tě dosavadní Bíbrova bilance vyhraných setů právě za tohoto klíčového stavu?
Upřímně řeknu, že jsem vyloženě Tomášovu hru předtím nesledoval. Jestli jsem jen zahlédl během dne pár balonů, možná. Ani jsem o takové jeho úspěšnosti nevěděl a asi to bylo dobře.
Bereš zlato z tohoto šampionátu jako svůj dosavadní vrchol kariéry?
Je to určitě můj zatím největší úspěch kariéry. Přece jen jsou to muži.
Myslíš si, že titul mužského mistra republiky zvýší tvé naděje na stabilnější účast v extraligovém družstvu?
To se jen tak nezmění. Přece jen sezóna je dlouhá. Tady to byl jeden den, který mně prostě vyšel. V našem oddíle jsem singlová trojka a tak to prostě je.
Každopádně jsi zažil fantastický rok. Během jednoho měsíce jsi odehrál finále mužské extraligy, získal zlato na juniorském světovém šampionátu a zlato na domácím mužském šampionátu. To jsi asi neočekával?
Absolutně ne. Říkal jsem si, že kdyby se mi podařila někde z něčeho urvat medaile, budu spokojený. Ale že budu mít tři a z takových akcí, to je paráda.
Tvé jméno nyní začne být v nohejbalovém hnutí více vnímáno. Prozraď tedy něco více o sobě.
Je mi dvacet let, jsem svobodný a pořád ještě chodím do školy. Studuji poslední rok nástavbové studium logistiku a finanční služby. Mám hodně rád sport, takže kromě nohejbalu si chodím kopnout fotbal, zahrát tenis a obecně všechny sporty. Velkým koníčkem je také večer si pak sednout na pivo.
Ti více znalí pamatují tvé mládežnické úspěchy ještě v semilském dresu. Mj. tam hrál další mladý a dnes extraligový hráč, Lukáš Souček.
V Semilech jsme měli dobré dorostenecké družstvo, ale bylo to takové poslepované. Poslední rok už se to tam lepilo hodně, kolikrát byl problém se vůbec v šesti lidech sejít na zápas. Už to nebylo ono. Samotnému Michalovi Holatovi jako trenérovi se nedivím, že už to ukončil. Muselo to pro něj být hrozně namahavé, jak časově, tak finančně. Kdyby to pokračovalo dál, asi by toho litoval.
Ty ale pocházíš z Krkonoš, ze známého lyžařského střediska Harrachova. V Harrachově se stále pořádá nohejbalový turnaj.
V Harrachově i pořád bydlím. Co se týká turnaje, už to ale není takové, jaké to bylo dřív. Účast týmů na turnaji upadá a i v samotném městě už místní chodí hrát málo. Sejdou se tak jednou za dva měsíce a to je tak vesměs všechno.
Kde se vůbec v horském městě vzal nohejbal?
To je na mě složitá otázka. Co vím, tak takovým průkopníkem harrachovského nohejbalu byl Miloš Uher, který ho sem přitáhl. Pak tam byli nadějní hráči, kteří hráli druhou ligu za Smržovku. Byli to Máslo s Moravcem, od nich jsme to odkoukali.
Na svůj věk jsi ale už toho vystřídal docela dost.
Hrál jsem ještě také v Chotyni, to je kousek u Liberce. Z kraje se nám podařila vykopat druhá liga. Pak už mě to ale lákalo jít výše, tak jsem šance využil.
