(Praha) Není špatné načínat nový rok příjemnými zprávami. Jenže leckdy osud míní jinak. Tak je tomu i v případě, kdy se do éteru roznesla zpráva o skonu jedné z pražských legend, JOSEFA LOŠŤÁKA (*1955). Šedesátiletý charakterní činovník a trenér byl povolán do nohejbalového nebe dříve, než bývá zvykem.
Pepa, jak jsme jej všichni znali, byl jedním z multiživelníků, kteří nohejbalu odevzdávají vše. „S nohejbalem jsem se poprvé setkal u nás na osadě Rovinka u Podkozí a brzy jsem začal objíždět všechny osadní turnaje na Kačáku. Chytil nás tehdy tady Jirka Bílek z Batalionu (mj. otec fotbalového extrenéra českého národního týmu – pozn. red.) a zatáhl nás do Spartaku Karlín Dukla. Tam jsem začal od čtvrté třídy až do první třídy, kdy jsme hráli o postup do celostátní ligy s Kompresory. Jenže zápas jsme prohráli, celá karlínská Dukla se rozpadla a její hráči byli roztahaní po všech pražských ligových družtvech. Pak jsem pokračoval v Dynamu Pankrác, tam jsem odehrál rok ligu a čekala mě vojna v Dukle Písek. Z Písku jsem se v roce 1976 vrátil do Prahy a šel jsem do Podolí, kde jsem působil čtyři roky. V roce 1980 jsem přestoupil do Hloubětína. Pak Hloubětín skončil a šel hrát na Solidaritu a já jsem přestoupil do Košíř. Tam jsem hrál dva roky, první rok jsem si zahrál Federální československou ligu. Košíře ale také v lize skončily a vracel jsem se na Solidaritu, kde jsem kariéru skončil,“ popsal v nedávném rozhovoru svou bohatou hráčskou kariéru, ozdobenou sedmnácti tituly mistra republiky a účastí v reprezentačním výběru.
Určitě za připomenutí stojí, že Lošťákova rodina je jednou z těch ryze nohejbalových. Jméno jeho manželky Ireny (rozené Včalové) je všeobecně nohejbalovému hnutí známé. „V roce 1977 mě Zdeněk Diviš z Podolí vzal na dvojkový turnaj do Šťáhlavic, který jsme vyhráli. Poznal jsem tam svou budoucí manželku, která také hrála. Asi třikrát jsme pak hráli spolu a turnaj jsme dokázali i vyhrát. Byl to kvalitní turnaj, kde tradičně hrálo dost ligových hráčů. Od toho turnaje se na mě přilepila a držela se,“ svým typickým humorem okomentoval Lošťák jeden ze svých životních okamžiků.
Naštěstí Pepa Lošťák koncem své hráčské kariéry neudělal za nohejbalem konec definitivní. Naopak, z výborného hráče se stal výborným trenérem i funkcionářem. Jeho jméno je především spojeno s celým systémem ženských soutěží. Svou autoritou i tvrdohlavostí dokázal přehlíženou složku nohejbalové základny postavit minimálně na úroveň mládeže. Dokonce vybojoval ženskému nohejbalu samostatnou odbornou komisi v rámci celorepublikového svazu. Sám několik let působil v jeho statutárním orgánu. Uspěl i jako trenér, několi let oblékal soupravu se lvíčkem na prsou.
Pod vedením náročného trenéra rozkvetla i česká reprezentantka RŮŽENA ŘEHÁKOVÁ (za svobodna Vrtišková). „Pepu jsem měla hrozně ráda. Byla s ním vždycky legrace, byl to pozitivně naladěný člověk s osobitým humorem. Kdo ho tolik neznal, mohl mu připadat příliš autoritářský. Jako trenér byl na nás hodně přísný, ale věděl proč. Ne každá z nás to snesla, některé holky i brečely, když na ně křičel. Bylo to ale oprávněné, snažil se do nás dostat ty správné věci. Díky tomu jsme pak hrály, co od nás požadoval a dosáhly nějakých výsledků. MImo hřiště bych Pepa hrozně fajn a neustále nás bavil. I když nebyl poslední roky zcela zdráv, pořád měl nohejbalu co dát. Nohejbal, zvlášť ten ženský, jeho úmrtím ztratil hodně moc. Budu mít na něj jen pozitivní vzpomínky,“ smutně zkonstatovala pětinásobná královna českého nohejbalu.
Když jsem v létě s Pepou hovořil na osadě Rovinka osobně naposledy, pochlubil se výčtem vážných zdravotních potíží, se kterými se dokázal vypořádat a dál oplýval svým nezaměnitelným humorem. Když v zimě nastupoval do nemocnice s další patálií, neopomněl mi zavolat, že už se nesmírně těší na připravovanou publikaci. Netušil jsem, že se Pepa vydání nedočká…
