(Chabařovice) K určitému bilancování mne dohnaly malé životní kulatiny, ale také hodně pesimistické názory těch o hodně mladších na diskuzních nohejbalových fórech. Nikoliv však jako bilancování závěrečné, ale průběžné a snad i inspirující pro naše následovníky a taky jiné oddíly.
Trocha historie snad nikoho neunaví. S kamarády z volejbalu a taky určitých neregistrovaných skupin v našem okolí se vytvořila parta nohejbalových samouků a nadšenců v 90.letech. Nikdo z nás neměl žádnou průpravu nohejbalové teorie a v praxi to byly jen vlastní zkušenosti nebo odkoukané od jiných hráčů při turnajích a později i v okresní soutěži. Pro všechny z nás to byly nohejbalové začátky až po čtyřicítce. Postupně se sice natáhlo pár mladších, ale stále to byl nohejbal jen pro žízeň a kolektivní pohodu.
V roce, kdy jsme si troufli vkročit do krajských nohejbalových vod, nás dohnala i podmínka mít mládež. Ani jsme se ničemu nedivili, protože další sporty mají stejné a podobné pojistky proti „vymření“, takže jsme se pokusili náborem natáhnout do nohejbalu mladé z volejbalu a fotbalu, tradičních sportů v Chabařovicích. A hned první rok jsme to totálně nezvládli, když ještě na jaře to bylo velmi nadějné, pak ale na podzim se nám mladí rozutekli ke svým sportům nebo je prostě nebavilo dostávat „rychtu“ od hráčů zaběhlých mládežnických týmů z Ústí, Počerad, Žatce, Kadaně, Oseka a dalších. A v tom roce jsme hned chytli i pokutu za nedohrání soutěže. V té době to byli bratři Vláďa a Milan Moníkové, Petr Prosický, Arnošt Černohorský, Michal Dressler a ještě pár dnes již zapomnělých pokusů. Z té doby si vzpomínáme na jeden okamžik jak se s tím „pochlapily“ jiné oddíly. Na jeden z námi pořádaného turnaje KP žáků měli z té povinnosti dorazit i žáci Děčína (v 1.lize). Přijel tehdy Honza Kresta a za dárek v hodnotě 50 Kč sehnal dva kluky kopající na vedlejším fotbalovém hřišti, přihlásil je jako hráče Děčína a měli tím splněno. Jedním z nich byl A.Rypka, který se později zapojil do rodícího se nového žákovského týmu, dnes v kádru mužů našeho nohejbalového oddílu, pár let už je i starostlivým a poctivým trenérem žáků.
Do vínku máme skvělé prostředí čtyř antukových kurtů a Sportovní halu ve vlastní režii za podpory města. Určitě se vyplatilo postavit ještě malý antukový kurt mimo uzamčený areál, kde se pokoušejí kluci hrát přes síť a my si je sledujeme a pak přesvědčujeme. Tam vyroslo několik našich talentů.
Dnes už to asi těžko někdo docení. Průšvih na začátku, později jeden z dobrých mládežnických oddílů na české úrovni. Základem je podpora ze strany vedení oddílu a dobrá parta, která nakonec sama poznala, že roky přibývají a bez mladých to dál nepůjde. Postupně jsem musel zanechat osobní účasti na řízení družstev dospělých (později i vlastní hráčské činnosti) a delegoval jsem tuto činnost na nejzkušenější hráče oddílu. Sám jsem se věnoval našim mladým. Ale nejen sám, vždy jsem k té práci „dohnal“ i další obětavé kluky, kteří by mohli mladým předávat svoje nabyté zkušenosti. Nepodařilo se nikdy do oddílu dostat zkušenější trenéry z ústecka (Tirpáci, Kresta), i když naslibováno bylo hodně. V počátku to byli z našeho oddílu Josef Kalenda a Vláďa Moník mladší, později Michal Dressler, Ondra Falát, již zmíněný Šáňa Rypka a v poslední době Martin Sehrig. Ale také v postupném přechodu do vyšší věkové kategorie vždy pomáhali hráči družstva mužů J.Sochor, A.Kočí a Vl.Moník st.
Je nám vždycky velmi líto, když někteří i talentovaní hráči z různých důvodů skončí a nezúročí tu starost, kterou s nimi měli trenéři a vedoucí. Je to však život v dnešní době, kdy vítězí spíše osobní problémy nebo existenční starosti. A těch za ty roky bylo docela dost a museli jsme se zamýšlet i nad tím, jestli nejsme v některých případech sami na vině.
Výsledky naší usilovné práce byly přesto povzbuzující. A nejen na krajské úrovni. Přes velký hendikep ve velmi malé zkušenosti s vedením tréninků, kdy jsme na republikových akcích vstřebávali herní i taktickou nohejbalovou praxi, dokázali jsme mladé hráče přesvědčit o kráse nohejbalu a možnostech, kam se s nohejbalem mohou dostat. Krásné výjezdy na turnaje do Rakouska, letecký a v dalším roce vlakový zájezd na turnaje do Košic, v minulém roce společně s juniorskou reprezentací letecky do Dánska (aby nebyla mýlka, „za svoje“!), ale už hodně let každým rokem na téměř všechny dorostenecké a žákovské celostátní akce – MČR, Pohár ČNS mládeže, mládežnické turnaje. K tomu už dlouhých 10 let každoročně na týdenní soustředění v Nýrsku (okr. Klatovy). To je vždy spojené se závěrečným turnajem někde v blízkém i vzdálenějším okolí. Tím kluci žíjí ještě několik týdnů po návratu a pravidelně už se zajímají o příští soustředění. V poslední době (letos již popáté) se naši chlapci aktivně zúčastňují i Mezinárodního kempu nohejbalové mládeže, který v Chabařovicích spolupořádá náš oddíl s Českým nohejbalovým svazem. Když se už z věkových důvodů nemohou zapojit přímo do tréninku, pomáhají v organizaci a jsou po ruce trenérům.
Přes velké množství času, které je nutné věnovat mládeži bez velkého aplausu a ocenění (za posledních sedm let jsem osobně najel s našimi mladými na rúzné turnaje, celostátní akce, soustředění atd. téměř 25 tisíc kilometrů, nehledě na strávený čas), je to podle mého také velká radost. Účast v dorostenecké lize v Počeradech (Falát, Rypka, Vidner, Klaban, Sehrig) a už třetím rokem v Semilech (Rypka, Klaban, Doubek, Sehrig, Štrejl) je toho dokladem a výsledkem. Také několik významných úspěchů na celostátních akcích (MČR, Poháru ČNS a Olympiádě mládeže), kde jedním z největších je loňské vítězství M.Sehriga (Semily) na MČR trojic, čerstvě i letošní vítězství ve dvojicích a trojicích v Českém Brodu, jeho vítězství na MČR singlu žáků a 3.místo stejné soutěže dorostu, 2. a 3.místo na MČR mladších a starších žáků dvojic a trojic (M.Sehrig, M.Komár, T.Doubek) a řada dalších umístění. Přes dobrý pocit ze zapojení některých rodičů našich dětí (R.Sehrigová, Henzlovi, dříve M.Komár a J.Tichá) není všechno podle našich představ. Jen málokdy se na svoje potomky přijdou z rodin podívat, když hrajeme doma a malé zklamání z diváckého zájmu při zápasech dorostenecké ligy hraných v Chabařovicích.
Neděláme si ambice vyrovnat se velkým baštám nohejbalové mládeže, jakým jsou Prostějov, Kotlářka, Č.Budějovice, K.Vary, Horažďovice, Čakovice, Modřice či Stratov. Je ale určitě možné i na malém městě, jakým jsou 2-3 tisícové Chabařovice tento sport provozovat s dobrým předpokladem budoucnosti, který zaručuje neustálá starost o mladé. Nejdeme cestou školských náborů a akcí. Nohejbal není vhodný pro hodiny tělocviku. Je to spíše na kontaktech s učiteli tělocviku a na spolupráci s ředitelem školy. A to, jak to nejde bez těch „bláznů“ dokumentují dříve velmi silné mládežnické oddíly – třeba Neštěmice, Počerady-Louny, Meziboří, Kadaň v našem kraji a Janovice, Aš, Kadaň, Plzeň Bílá Hora nebo Kroměříž v celostátním měřítku.
Ovšem bez pochopení radnice, to znamená bez finančních injekcí ve prospěch sportující mládeže, by to asi nešlo vůbec. V tom naštěstí máme velkou výhodu. A v posledních dvou letech dokonce ještě výraznější podporu, když na naší radnici pochopili, že podporovat mládežnický sport podstatně větším, ale také transparentnějším způsobem, je cesta k přesunu dětí a mládeže od televizí, počítačů a pochybných partiček do sportovního prostředí. Musím ale také vysvětlit, že je nutné se do veřejného politického života osobně zapojit a něco pro mládež aktivně udělat (v Radě, Zastupitelstvu, Komisích města) a ne jen čekat, odkud nám někdo něco nadělí.
K bilanci, jak jsem to nazval na začátku tohoto článku, patří i závěr. Pro mne nikoliv zakončení, ale víra v další pokračování. Jsem také optimistický i z celostátního pohledu, byť jsou regiony, kde se nedaří a nebo je práce s mládeží považována za přítěž a zlovolnost centra. Osobně je třeba počítat s přibývajícími roky a ubývajícími silami. Ale pokračovatelé a následovníci u nás v Chabařovicích jsou, a to mne velmi uklidňuje.
V. Pabián,
předseda TJ Slovan Chabařovice
