(Praha) Žádné lenošení, žádné stesky nad promarněnou minulostí. Ten, kdo zná (nejen) pražskou nohejbalovou legendu a člena Síně slávy nohejbalu VLADIMÍRA VILÍMOVSKÉHO, ví, o čem je řeč. Populární „Vilimák“ srší veselou náladou stále a víno, ženy a zpěv mu nejsou cizí. Umělec, grafik, protifašistický bojovník (mj. postřelen v bojích o pražský rozhlas) a nohejbalový virtuóz hýří aktivitou, ač se v těchto dnech dožil příjemného věku 85 let. Rádi jsme přijali pozvání oslavit s ním toto životní jubileum.
Vladimíre, gratulujeme a je to jistě příjemný zážitek. Vzpomenete i na svůj nejpříjemnější nohejbalový zážitek?
Tak příjemných zážitků s nohejbalem bylo hodně. Ale pokud bych měl jeden vybrat, byl by to ten, kdy jsme jako Kobylisy bojovali o postup se Spartakem Praha 4 do ligy. Jako nejstarší jsem tam tak jen stál a na mém postu hrál Láďa Kratochvíl. Nějak mu to nešlo a už jsme prohrávali 0:3. Tak jsem ho vystřídal, vlezl tam, všechno to dokopal a vyhrálo se. Lidi mi pak říkali: Vilimáku, ty jsi to vytáhl z hov… Hodně zajímavých zážitků jsem měl také na turnajích. Třeba na Zlaté řece na Medníku. Hráli jsme tam na Starých kamarádech a chodili mě blokovat hlavou dva bráchové a střídali se. Když jsem pak odjížděl, oba tam jen seděli a zvraceli, asi z toho měli otřes mozku. Nebo na Údolí oddechu na Kačáku. Tam jsem vyhrál vlajku, nějaká dáma si mi na ni pak sedla a to byl její osud. Nějaký čas jsem to s ní matlal. A co takové Třebohostice. Na Vandrácích tam dělali velké šou. Vždycky tam na turnaj pohřbívali Skálu a Rudla Hora tam skládal na každého krásné básničky. Když jsem tam přijel, tak říkal: Dejte ten pohár rovnou Vilimákovi, ať je to zkrácený.
Jak vidno, sebevědomí vám nikdy nechybělo.
Dřív jsem býval takový namyšlený, vytahoval jsem se. Dneska se za to stydím, jak jsem s někým mluvil. To dělá to mládí, nevíš, co se s tebou děje.
Ale to jsem vám přerušil tok myšlenek, pokračujte…
Bylo to tam takové hezké, líbezné. Oni tam také zakopávali do země loňský balon, přijela hraběnka v kočáru. I starého Skálu chtěli strčit do toho výkopu. Byla to jiná doba, děti jsme tam tahali sebou na ramenech. To ještě nikdo neměl auto, jezdilo se autobusem. To byly zážitky. Teď také vzpomínám, jak jsme vyhráli pražskou ligu, ani nevím, zda jsme byli Zdravotník nebo jak jsme se jmenovali. Šli jsme z Vyšehradu dolů, do restaurace U tří bojovníků. My jsme ji přejmenovali na sedm bojovníků. Tam jsme se zmrskali a bylo to na 21. srpna, na výročí okupace. Sebrali nás policajti, protože jsme jeli s Chvalovským všichni auťákem. Probudil jsem se v policejním autě, přemýšlel jsem o Havaji. A najednou okolo palmy. Koukám a ono to bylo u botanické zahrady.
Pamatujete ještě na svůj první soutěžní start?
Už asi ne. Nejdříve jsem hrál za Čunčí huby trampskou ligu. Byl jsem tam nejdřív jako náhradník, ale asi jenom měsíc. Docela mi to hned nějak dobře šlo a už jsem hrál v základu. Hned jsem znal, jak je veliké hřiště. Přesně jsem se trefoval. Šlo mi to nataženou nohou, všichni to kopali do té doby skrčenou.
V kariéře jste vystřídal mnoho spoluhráčů. Který byl ale tím nejoblíbenějším?
Mirek Grund. To byla nahrávka. On vždycky přišel trochu zmrskanej, měl s sebou okurky v pytlíku. Hrál se mnou strašně dlouho. Vždycky jsem řekl: Mirečku, já bych to chtěl tady a tady. Abych si do té rány došel, abych nemusel couvat. Na hřiště jsem mu namaloval kroužek, nebo ze srandy kosočtverec. Když jsem to chtěl o dvacet centimetrů výš, tak mi to dal o těch dvacet centimetrů. S ním to byla hra. Hrál jsem za Čunčí huby, pak za Calvados a přišel Špelina s Chvalovským a lanařili mě. Já měl podmínku, že Grund půjde se mnou. Tak jsme přešli do Slovanu Zdravotník.
A naopak váš nejméně oblíbený soupeř?
Nerad jsem hrál proti Pepikovi „Doutníkovi“ Slavíkovi z vršovického Flamenga. Na Doutníkovi jsi nepoznal, jestli bude bouchat, nebo dá kraťas. A kam to kopne. Druhý nepříjemný smečař byl Jarda Taur od hasičů. Ten se ale zase bál mě. Já jsem se bál Doutníka, Doutník se bál Taura a Taur mě.
Co váš nejméně povedený zápas?
To bylo v Praze na Aksamiťáku před televizní kamerou. Já se tak těšil, že budu v televizi, že se na sebe podívám. Přišel tam Ticháček z Číny a ten mě tak zrychtoval, že jsem to ještě neviděl.
Prošel jste v kariéře tři dlouhodobé soutěže. Nejprve v 50. letech neoficiální Trampskou ligu, poté v 60. letech Pražskou nohejbalovou soutěž družstev a chvilku i v 70. letech celostátní ligu. Jak na vás jednotlivé soutěže zapůsobily?
Nejradši jsem měl tu první, Trampskou ligu. To bylo pohlazení, kamarádství. Ještě nebyly žádné přestupy a hráči byli hrdi na svůj klub. Buď byl Vršovičák, Libeňák, hasič, Calvados… Chodilo se slavit ke Kalendům, tam vyřezávali totemy. Chodili tam trampové. V pražské lize už začaly přestupy, každý se chtěl někým nacpat, ale hráčů bylo strašně málo. Moc se mi to nelíbilo. Celostátní soutěže, to už jsem moc neobsáhl.
Nohejbal od Trampské ligy ale pokročil. Jak se díváte na mezinárodní vývoj?
Už v polovině osmdesátých let jsem odjel do Švýcarska na turnaj singlů. Bylo mi už dost přes padesát. A viděl jsem, že nohejbal neumí. Byli to spíše fotbalisté. Tam se hrálo v tělocvičně na koberci, s chlupatým balonem. Venku bylo skoro čtyřicet. Asi dvakrát jsem si to nahrál dokonce do háčku, ale pak už v tom vedru jsem nestačil s dechem. To byl můj první mezinárodní kontakt. Tam jsem se potkal s Rothenfluhem, budoucím předsedou mezinárodní asociace. Věděl jsem, že nás potřebují dohnat.
Jde mi spíše o to, jak jste vnímal fakt, že ryze tuzemský sport náhle dostal mezinárodní rozměr.
Jsem rád, že se nohejbal rozmachuje do světa. I když to někomu možná vadí, nelíbí se. Je to krásné, každý na to pak přijde, že je to od nás. Je to bohužel zatím jen pár jedinců, kteří se někam podívají. Ale i tak se to šíří. Oni to umějí líp než my. Negativem je pro mě, že se hraje na jeden dopad, to je pro mě zabiják. Místo aby ses díval nalevo napravo, kde kdo stojí, tak se díváš nahoru, odkud přilétne nahrávka. Zase se mi ale líbí, že se nohejbal zrychlil. Že se nehraje mimo a nehraje na tři dopady.
Z toho plyne, že vaším favoritem je dvoudopadová hra.
Tři dopady byla moje láska, jinou hru jsem v soutěžích nezažil. Musíš se ale přizpůsobit, aby to bylo rychlejší. Aby to bavilo i ty, kteří se na to dívají. Musíš vyhovět divákům. Ty tři dopady nebaví, chtějí rychle šup přes síť.
Jak prognózujete další vývoj nohejbalu?
Vždycky už to zůstane tak, jak to tenkrát udělala IFTA. Budeme se muset vždycky přizpůsobovat světu. Navíc lidi jsou vyšší, zřejmě se síť zvýši o deset centimetrů. Když se podíváš na ty orientální země, co dělají na vysoké síti. Nevěřím, že se to vrátí zpátky. Možná tak někde v našich nižších třídách. Ty si jedou na tři dopady.
Co byste závěrem popřál nohejbalu do dalších let?
Už dnes máme nepřeberné množství hráčů, v městech, ve všech vesnicích. Všude kde přijdeš, hraje se nohejbal. Něco jsme začali, co pokračuje. Chtěl bych, abychom zase byli všude první. Abychom byli zase na vrcholu, jako ti nejlepší, kteří to vynalezli.
